Navazuji na seriál dotazů a odpovědí, vysílali jsme to živě a na digineffím Facebooku můžete vidět záznam – spolu s Michalem Houdkem a Luďkem Bouškem jsme odpovídali na vaše dotazy. Chci se k nim vracet, pokud jsou to dotazy které překračují rámec volby přístroje nebo objektivu.
Dnes se zastavím nad dotazem pana P.L. , zdali je lepší digitální zpracování nebo fyzický přechodový filtr. Připomenu, že přechodový filtr má jednu část světlou, čirou, druhou zatměnou, zpravidla přechází zcela plynule, někdy je přechod náhlý. Na ukázce máte screenshot z části nabídky Foto Škoda, vidíte tu dva nejčastější typy, kruhový šroubovací anebo obdélníkový, který se zasouvá do speciálního rámečku. Známe neutrální (tedy šedé) přechodové filtry, ty ovlivňují jen jas obraz, ale jsou i barevné a to je příklad výrobku Cokin – na obrázku vlevo. Tyhle filtry ovlivní i barevnost.
Přechodový filtr není zcela levná záležitost – samozřejmě u kruhových filtrů silně záleží na průměru, 58 mm je jistě levnější než 82 mm filtr. Přechodové filtry mají naprosto zásadní význam v analogové fotografii. Jakmile fotíte na film a přejete si vyrovnat světelné rozdíly, zejména v krajině, pak je přechodový filtr zásadně důležitá pomůcka. Ukážeme si to na příkladu: je více méně pod mrakem, spodní část scény je tmavá, nebe je rozzářené. Tady by se přechodový filtr náramně uplatnil.
Pečliví fotografové to dělají i v éře digitální fotografie a já to nebudu nikomu vymlouvat. Trochu mi sice vadí, že před objektiv dávám kus skla nebo plastu a ten kus má dvě lesklé plochy, ale degradace obrazu nenastává, pokud použijete kvalitní výrobky – mohu doporučit například výrobky firmy Vladimíra Fučíka, ty jsem zde několikrát recenzoval, naposledy
zde.
Já filtry nepoužívám a tím už odpovídám na otázku pana P.L., který se ptá, jestli není lepší věc řešit více expozicemi.
Především je třeba fotit v RAW. V lepších konvertorech, jako je Adobe Camera Raw, je přímo zabudován přechodový filtr a zde mohu ztmavit část obrazu podle libosti:
Vidíte ale, že tu limity přece jenom jsou, mraky jsou částečně přepálené a zde nepomůže ani Camera Raw.
Řešení je v bracketingu, ve vícenásobné expozici. Zde je taky příklad expozičně problematické scény, zase jde o jasné nebe a tmavé partie. Fotka je samozřejmě v RAW, ale rozdíly v jasech jsou příliš velké.
Nezbylo než udělat – ze stativu – ještě dvě varianty, jednu tmavou a jednu světlou.
Můžu z toho udělat HDR obrázek složením těch tří fotek do jedné – tohle je ze Zoneru, pak jsem na to pustil efekt Mapování tonality. Je to jakž, takž, ale to není ta metoda, které dávám přednost. Obrázek je nějaký divný, mdlý, bez nálady. A zase, uznávám, že jsou mezi námi mistři HDR, ti by nepořídili tři, ale třeba šest i více dílčích expozic a byl by obrázek jako víno.
Já tedy mám tři dílčí obrázky a ty postupně spojím ve vrstvách pomocí maskování. Maluju štětce, spojuju tmavé a světlé části a kdykoli mohu výsledek korigovat, dokud nebude odpovídat mé představě. A ta je taková:
Výhoda je v tom, že
stroje nepracují za mne, že můžu libovolně ovlivňovat tonalitu na kterémkoli místě obrázku. Troufnu si tvrdit, že právě v tomto případě by mi žádný přechodový filtr nebyl moc k užitku.
Nikomu můj názor nevnucuju a chápu, že někdo své přechodové filtry miluje a skvěle mu slouží. Ale v tom je to kouzlo, že si každý najde to svoje a já ho našel ve vrstvách, maskách, spojování různých expozic pořízených ze stativu.
