Táže se náš čtenář pan M.N.:
Proč je na všech (tedy na těch asi 15 co jsem měl kdy v ruce) digitálních foťácích kompaktních i s výměnnými objektivy možné při ručním zaostřování přejet „za nekonečno“?
K čemu je to dobré? Přesněji proč to vůbec jde? Několikrát jsem se dostal do situace, kdy foťák odmítal zaostřit buď z důvodu slabého osvětlení, nebo nekontrastního objektu.
Jak by v tom případě bylo úžasné prostě tam zařadit Nekonečno, trochu zaclonit pro sichr a je vystaráno. Ale ne, točím kroužkem na objektivu a nejednou vidím, že už jsem „za nekonečnem“ a tak to nějak odhadnu (zdůraznění hran nemá z čeho malovat, žádné hrany tam prostě nejsou) a děj se vůle Foťákova. Na monitoru potom doma vidím, jak jsem to v polovině případů netrefil.
V časech kinofilmových mechanických objektivů tam byla jednoduše zarážka na závitu a dál než za nekonečno to prostě nešlo.
Napadá mě jen slabá obhajoba, kdy autofokus musí i v okolí nekonečna mít prostor pohnout čočkama dále za nekonečno a zase kousek před něj a zase tam a zpět až najde správnou polohu. Ale proč po přepnutí do ručního ostření to prostě není ošetřeno omezením pohybu čoček do úrovně nekonečna a stop, dál už ne…
Tolik tedy dotaz pana M.N. Touto otázkou jsem se poprvé zabýval před šedesáti lety, kdy jsem začínal fotit Flexaretem Va. Také tam byla stupnice vzdálenosti, značka nekonečna ( ∞ ) a šlo ji přejet. V návodu (pokud si vzpomínám, takto fakt bylo tam) bylo poučení, že při fotografování v infra spektru je nekonečno jinde, paprsky se sbíhají jinak, tedy dál než paprsky světla ve viditelné sféře. Později jsem – stejně jako pan M.N. – na problém narazil. Tedy, problémem je to v podstatě jen při fotografování hvězd: autofokus na ně nezaostří, a běda, když v manuálním režimu nastavíme ostřicí kroužek na doraz (pokud na moderním objektivu nějaký doraz je). On je ten doraz obvykle za značkou nekonečna.
Proč to je? Vyčerpávající vysvětlení podal na stránkách známého amerického obchodu BHphotovideo Todd Vorenkamp (zde, je to anglicky). Vysvětluje, že důvodů je více, a problém infra fotografie je tedy jeden z mnohých. V článku uvádí, jak různí výrobci problém nekonečna řeší, zde je stručný výtah.
Na jeden z nich upozorňuje už pan M.N. Skutečně jde o to, aby autofokus měl prostor přejet za nekonečno – a vrátit se. Problém zkomplikovaly ještě zoomy. Jen zcela výjimečně jsou zoomy tzv. parfokální, že tedy drží rovinu zaostření při změně ohniska, obvykle to nedělají. Zde je ukázka objektivu Canon EF 70-300/4.0-5.6 L IS. Je zde názorně vidět, jak se mění pozice nekonečna při použití různých ohnisek, nekonečno je ta fajfka vpravo, je nastaveno 70 mm.
Todd Vorenkamp si dal tu práci a zkoumal, jak se k problému stavějí různí výrobci. Canon se odvolává na tepelnou roztažnost kovového těla objektivu jakož i na potřeby infračervené fotografie (jako to bylo u Flexarety před 60 lety). Dále upozorňuje, že manuální ostření přímo nesouvisí s autofokusem. Podle sdělení Canonu by natvrdo zarážka na nekonečna výrazně zvýšila výrobní náklady kvůli vlastnosti s omezenou užitečností. V zásadě ale Canon trvá na tom, že kromě infra fotografie je hlavní důvod tepelná rozpínavost,.
. V této souvislosti se upozorňuje na bílou barvu teleobjektivů Canonu, byla zavedena v roce 1976 na objektivu 600/4.5 SSC.
Zajímavé je vysvětlení Fujifilmu. Z aktuálních objektivů pouze 14/2.8R a 23/1.4R mají stupnici vzdáleností – a manuální ostření „na zarážku“. Jenže ruční ostření neovládá přímo zaostřovací mechanismus, jde o elektrické ovládání, a tudíž není třeba precizního kalibrování nekonečna. Hasselblad se v souvislosti s tímto problémem odvolává na tepelnou roztažnost a připomíná svůj historický úspěch – fotografování na povrchu Měsíce, kde je třeba vzdorovat rozdílu teplot v řádu 300 C mezi stínem a sluncem osvícenou partií. Leica se chlubí, že má tvrdou zarážku na nekonečnu – ovšem jen na M řadě, kdežto na R a S řadě to tak není, opět s odvoláním na tepelnou roztažnost. Současné Zuiko Olympus objektivy mají jen tři objektivy se stupnicí vzdálenosti, i zde je přechod za značku nekonečna. Firma to vysvětluje výše uvedeným odkazem na autofokus na analýze kontrastu. Dodává ale ještě jeden prvek, totiž stabilizaci čipu – jakmile je to pětiosá stabilizace, snímač se pohybuje i podél optické osy a to má vliv na ostrost. Existují ale starší typy objektivů Olympus, vybavené stupnicí vzdálenosti – a s pevnou zarážkou na nekonečnu. Panasonic problém řešit nemusí, protože žádnou zarážku nemá, i v ručním ostření se ostří elektricky.
Shrnutí:
Je to jistě zajímavý problém a je to téma k debatám. V praxi to ale má význam hlavně při astrofotografii, kdy je třeba ostřit opravdu „na nekonečno“. To je poměrně expertní činnost s širokou škálou náročnosti. V souvislosti s naším dnešním tématem je jasné toto: na zarážku „nekonečno“ se nelze při focení hvězd spolehnout – a pak opět mají výhodu bezzrcadlovky které umožní v 10x zvětšeném módu přesné ostření bez ohledu na nějakou stupnici. Není náhoda, že dnes jsou stupnice vzdáleností čím dál větší vzácností (s výhradou LCD displejů na objektivech, můj osobní názor: je to podle mne opičárna bez praktického významu, na sluníčku nepoužitelná, užitečná jen pro výrobce, protože objektiv je pak dražší). Máte-li jiné poznatky, dejte vědět na našem Facebooku.
