Tři moje nejlepší fotky. Třeba za celý život. Třeba ty, se kterými jsem vítězně vymetl tucet soutěží. Je jedno, jaké téma, jde o to, aby vyjadřovaly to, o co se snažím, takové je zadání aktuálního kola průběžné soutěže.
Jak to vypadá v poločase? Snímky jsou žánrově pestré, to se předpokládalo. Vyberu zase pět fotografií, které nejsou na špici peletonu a pokusím se sdělit, co si o nich myslím. Začnu streetovkou Z očí do očí Luďka Mourka. Už toho si cením, že máme v kolekci streetovou, tedy žánrovou fotografii. Už tím asi unavuju, ale nedá mi a zase zanaříkám, že máme foťáky schopný vyfotit kolibříka při průletu komínem a ve výsledku každý fotí mlhy na blatech za úsvitu, jako se to dělalo deskáčem 8 x 10 palců za dob Franze Josefa. V kompozici dobře hraje ten pán v popředí, ten dává obrazu prostor. Nataša (nebo je to Tamara?) kouká ze svého stánku rovnou na fotografe. Že je uprostřed? Tady si myslím, že je středová kompozice na místě. Nataša (nebo je to Tamara?) je uprostřed stánku, vpravo je to dobře zarámováno, obrázek Staroměstského náměstí je tam celý, je až kupodivu, jak se autorovi podařilo udržet pořádek. Výsledek? Pěkná žánrovka z doby předkoronavirové.
Efektní jsou fotky ve stylu retro – a tenhle obrázek Leoše Tůmy je super retro. Oráč na poli, to se opravdu hned tak nevidí, já něco podobného fotil tehdy ještě pentaconsixem a sonnarem 180 mm někdy před pětačtyřiceti lety a už tenkrát to byla rarita! Ono tedy tyhle retro fotky často vznikají tak, že někdo zrovna nemá dobrý den a pak kouká, co by s tím udělal, tak to hodí do sépie a vznikne retro. Toto opravdu není ten případ, je to vymyšlené a naaranžované a zkomponované s jasným záměrem a ta hnědá čili sépiová barva, to je už jen tečka za větou.
Jaroslav Ryjáček obeslal kolo třemi podobně řešenými snímky. Je to autor s jasným rukopisem, upozorňoval jsem na něho už loni v prosinci, když tématem kola byly montáže a triky. Podívejte se na jeho galerii v Megapixelu a pochopíte, co tím rukopisem myslím. Na své profilovce figuruje s flexaretou, ale ve skutečnosti fotí Olympusem E-M1 Mk II a kromě čtyř Zuiko objektivů řady Pro má ještě dva Noktony F0.95 od Voigtländera. Pán má dobrý vkus! 🙂 Všechny tři prezentované práce jsou pečlivě připravené, nasvícené, zpracované. Mají svůj styl.
Kupodivu se zatím objevilo málo krajinářských fotek, možná že je soutěžící nasadí v závěrečném finiši. Zajímavá je minimalistická makro – krajina Jarmily Téglové. Je to ukázka, že opravdu nemusíme jezdit za zajímavou krajinou do Toskánska italského i moravského… Autorka snímek pořídila 60mm makroobjektivem Olympus na plnou světelnost F2.8. Opravdu není jednoduché zvládnout řád v tak neuspořádaném chaosu… Pozornost poutají tři paličky v pravé části obrazu a jen jedna je ostrá… Zvláštní světlo a podmanivá barevnost pak dávají obrazu jeho kouzlo. Opakuji, tyhle mini – krajiny jsou v každé škarpě, stačí jenom se dívat…
V záhlaví máme snímek od Jiřího Kubového – je na něm ara hyacintový. Čtu o něm, že je to největší papoušek schopný letu, žije v Brazílii a je schopný rozlousknout zobákem kokosový ořech. Fotka je to parádní, pořízená Nikonem D500 objektivem 70-300 na jeho krátké straně, čili hodně zblízka. Hlavičku má perfektně umístěnou do pozadí. Jiří má také svoji stránku v Megapixelu – a zde čtu, že fotka vznikla v novém Rákosově pavilonu v pražské ZOO. Což samozřejmě nijak nesnižuje její kvality – naopak, láká k tomu se do ZOO vypravit, jak jen to bude možné.
