Laowa 15/2.0 Zero-D

V krátké době po sobě jsem mohl vyzkoušet už druhý objektiv čínské firmy Venus, tentokrát je to dvojková patnáctka určená pro E-bajonet Sonyho. Smysl mají tyhle ultraširoké objektivy především pro plnoformátové přístroje, v daném případě tedy o Sonyho řadu Alpha 7, respektive Alpha 9. Zkoušel jsem ho na přístroji A7 R III, tedy na 42megovém čipu.

Venus Optic je firma s doposud krátkou historií v roli samostatného podnikání, v PR prezentaci tvrdí, že její odborníci pracovali pro zavedené optické výrobce 20 let. Dá se tomu věřit. Mé zkušenosti s 12 mm objektivem na těle Canon byly výtečné a o nic horší nebyly v souvislosti s patnáctkou na plnoformátu Sony.

Jaký je a komu je určen
Především, je třeba upozornit, že je to totálně mechanické zařízení, tedy je to ruční ostření a ruční clonění, přičemž to ani nemá automatickou clonu (ostří se na plnou díru a při expozici se clona uvolní a zatáhne a zase otevře, tohle měly objektivy před padesáti a více lety). Má 12 členů v 9 skupinách, 2 z nich jsou asférické a 3 ELD sklo. Clona má jen 7 lamel, ostří to od 15 cm (od roviny čipu). Rozsah clon je od 2.0 do 22, úhel záběru 110 stupňů na plnoformátu. Atraktivní jsou rozměry a váha. Taková Sigma 14/1.8 (tedy o málo kratší a světelnější, ovšem autofokusová) váží 1170 g a měří 95 x 126 mm. Tahle Laowa váží 500 g a měří 66 x 82 mm. To si myslím, že je veliká atrakce těchto objektivů. Všechny ty autofokusové motory a stabilizátory je třeba někam nacpat a pak objemy a váha rostou. Narazíme ovšem na problémy a ten největší je, myslím, cena. Třiadvacet, někde dokonce šestadvacet tisíc za objektiv bez autofokusu a dokonce automatické clony, to je opravdu raketa. Manuálně ostřené objektivy Zeiss ovšem stojí dvakrát tolik a Venus Optic si brousí zuby na špičkovou kvalitu, jenže zase… Voigtlander 15/4.5 stojí dvacet tisíc, ale je méně světelný, zato má přenos dat… Zkrátka, je to tak trochu dobrodružství.

Jak se s ním fotí
Už první dojem je výborný. V krabici ho dostanete zatavený do fólie. Všechno je tu důkladné, kovové, dva prstence, jeden na ostření, druhý na clonu, vše jde ztuha, ale nedrhne, nic se neklepe, nechrastí. Ta váha pěkně sedne do ruky. Prstenec na clonění je poněkud úzký a je třeba si zvyknout. Jak řečeno, nemá to žádné datové přenosy, fotoaparát fakticky neví, jestli jste mu do bajonetu nasadili objektiv nebo trubku od vysavače. Zdánlivě paradoxně nelze úspěšně fotit na prioritu clony – automatika totiž reaguje na údaje o cloně, nikoli na množství dopadajícího světla. Lze ale fotit na režim Program a Automat. To je ovšem počínání potupné, tento objektiv je pro hodně pokročilé fotografy a ti budou volit nejspíš prioritu času, aby mohli libovolně nastavovat rychlost závěrky. Kontrola je možná přes histogram, který si na Sony pustíte pěkně do elektronického hledáčku.
Lupu na ostření si musíte nastavit na Fn tlačítko a aktivovat ji a dezaktivovat, samočinně to nefunguje. Ovšem na lupu se ostří skvěle, jsou zde dvě velikosti a protože je to elektronický hledáček, úspěšně zaostříte i při zacloněném objektivu (obraz neztmavne, jak by ztmavl na zrcadlovce, kdybyste takto mechanickým objektivem ručně clonili).
Při patnáctimilimetrovém ohnisku je hloubka ostrosti velká, takže lze vcelku bezproblémově odhadovat vzdálenost a nastavovat ji i bez zírání do hledáčku zvětšeného lupou – je tu stupnice se značkou nekonečna, pak je 1 m a půl metru. Zkoušel jsem to a funguje to spolehlivě, na 1 metr je to fakt metr, nicméně je zřejmé, že pásmo ostrosti je od metru blíž trochu širší než od metru dál, teoreticky by to mělo být naopak. Ale v praxi to nehraje roli.

Při pohledu na stupnici si vzpomenete na říkánky o hyperfokální vzdálenosti. Ty snad platily za dob krále Holce, kdy byla za groš celá ovce, dneska je realita drsnější. Toto je fotka při hyperfokální vzdálenosti při cloně F22, zaostřeno někam na 45 cm, nicméně ta bližší partie je velmi neostrá:

Za dob analogu bychom asi jásali nad ostrostí vzdálených větviček při zaostření na hyperfokální vzálenost, dnes krčíme rameny… Myslím, že tyhle pokusy mají hodnotu spíš zábavní než praktickou.

Průběh kresby je očekávatelný. Při plné světelnosti je kresba spíše měkčí, na F2.8 se chytá a dech nabere při F4.0 a drží ho pěkně až do vysokých clon. Nicméně v praxi asi nebude třeba do F16 a F22 zabrušovat, i podle stupnice je hloubka ostrosti při F5.6 od nekonečna do 1 metru, takže bude stačit se držet F8.0 k plné spokojenosti.

Objektiv má v názvu Zero-D, to znamená nulové zkreslení. Což je pravda, zkreslení je minimální pokud vůbec nějaké postřehnutelné a každopádně je vyhovující pro rozumné focení interiérů a architektury. Tohle je náš barák z jedné strany, sledujte okap a okraj terasy:

Ani z druhé strany není nijak soudkovitě prohnutý.

K tomu podotknu, že fotoaparáty dovedou korigovat rozmanité vady a že tedy zázračné výkony leckterého objektivu jdou na vrub softwarovým úpravám. To se ovšem netýká této Laowy, tu fotoaparát nezná, nezná ji ani Photoshop či Lightroom a interpretuje vše tak, jak mu to padne pod ruku.
Takže chromatickou vadu neodstraní a nestydatě ji předvede – podotýkám ovšem, že jde o 100% zobrazení z 42megového čipu, takže pozorujeme segment z fotky, která by měla šířku 150 cm.

Drsná je zde vinětace. Všechny širokoúhlé objektivy trochu vinětují, ale tenhle vinětuje brutálně po celé šířce clon. Myslel jsem si dokonce, jestli to nedělá sluneční clona, ale nedělá. Kupodivu si s odstraněním vinětace líp než Camera Raw poradil starý dobrý Zoner ZPS 14,který ji zlikvidoval takřka bezezbytku. Podotknu ale, že toto je vlastnost sdílená i dalšími objektivy tohoto typu, takový Voigtlander 15/4.5 je totéž v modrém. Ona ta vinětace dává výsledku jakousi osobitou stopu.

Kresba je perfektní. Zkoušel jsem objektiv na 42megové alfě sedmičce R III a tam jsou pochopitelně nároky maximální. Při plné světelnosti je objektiv lehce měkčí a při cloně F16 a F22 se už projeví ohyb světla přes lamely clony (difrakce), ale zase – proč by někdo chtěl takovou vysokou clonu používat, když při optimální cloně F8 je vše ostré od metru do nekonečna? V rozích je kresba naprosto dostatečná, byť je přirozeně slabší než v centru. Toto je střed:

Roh si co do ostrosti se středem moc nezadá.

Objektiv se pyšní vysokou světelností. Tento záběr je pořízen clonou F2.0. Jak vidno, žádný ohromující separační efekt se tu nedá čekat. Úsilí o vysokou světelnost je úctyhodné, nicméně mnohdy vede k obludnému navyšování rozměrů a váhy objektivů, zvlášť z poslední doby mnohý příklad známe. Tahle Laowa se drží ještě v rozumných mezích, přesto si nemyslím, že clona F2.0 bude nejpoužívanější.

Shrnutí
Laowa 15/2.0 Zero-D je vysoce širokoúhlý objektiv určený pro Sony RE bajonet. Uplatní se především v plnoformátových přístrojích A7/A9 svým úhlem záběru 110 stupňů. Není pro každého, lze si ho zamilovat, jeho výkony jsou vynikající, ale je to náročná milenka. Nabízí dokonalou kresbu, leč cesta k ní vede přes ruční ostření a ruční clonění bez elektrického přenosu dat. Na nějaký EXIF můžete zapomenout, je třeba ručně nastavovat čas na přístroji, clonu na objektivu a spolehnout na automatické ISO nebo na expozimetr nebo na histogram v hledáčku či na displeji. Četl jsem v recenzích na webu, že se recenzenti setkali i s nedokonalým kusem, ten můj kreslil v pořádku, byť se mi zdá že jeho levá strana je lehce slabší. Ale nikdo nejsme dokonalý. Cena 23 tisíc mi přijde drsná když uvážím, že shiftová Laowa 15/40 makro na Canona stojí 14500. Ale tuhle Laowu 15/2.0 je nejdřív nutno si zamilovat a zamilovaní pak na nějakou tu kačku nehledí. Ukázky: