Cestovní fotografie… Těsně po vyhlášení nouzového stavu a zákazu cestování sem si vybral téma… Je to tím, že v březnu se na prvním místě naší průběžné soutěže umístila půvabná fotka Jiřího Bíny. Oslovil jsem ho, poslal zajímavé vyprávění o tom, jak na kole křižuje svět a fotí. První část věnoval technice, tahle je víc o světě.
Vypráví Jiří Bína:
Od roku 2002 jsem se na kole šestnáctkrát projel v různých částech světa. Většinou jsem si na podzim dal alespoň tříměsíční cestu. Jezdil jsem zásadně sám „na těžko“, to znamená s výbavou na spaní pod stanem a pro jednoduché vaření. V počátcích jsem si psal deníček do papírového notesu a fotky ukládal na přenosný disk se čtečkou karet. Paměťové karty byly tehdy příšerně drahé – 128 kB karta mne stála 7000 Kč. Po návratu jsem napsal report z cesty a uložil na web.
To moc nevyhovovalo ani rodině, ani mým příznivcům a tak jsem v roce 2007 při cestě na Aljašku začal psát průběžný blog z cesty. To jsem si dal. Když jsem se na týden odmlčel, dostával jsem maily s dotazem co se děje a zda jsem ještě naživu. Hnětlo mne špatné svědomí z narůstajících restů. Místo, abych seděl někde v hospodě a regeneroval u sklenice výživného moku, smolil jsem text a editoval fotky na malém notebooku. Vleže ve stanu to byl nadlidský úkol, u kterého jsem často usnul zmožen únavou z jízdy, takže jsem ráno našel baterii notebooku zcela vybitou. Nakonec jsem se přemluvil napsal si v C# redakční systém, který mi život hodně ulehčil.
Největší opruz je výběr z pořízených fotografií. Však to znáte, i k málo povedené fotografii máte rodičovský vztah a výmaz z disku někdy opravdu bolí. Nejhorší je využívat nejpokrokovější vlastnosti foťáků. Například Sony RX100 umí fotit frekvencí 24 snímků za vteřinu. Když tímto kulometem vyfotíte nějaký děj, koledujte si o problém. Najednou máte fůru velmi podobných fotografií, všechny jsou správně zaostřené i exponované, rozdíly mezi nimi jsou minimální. Jak si na malém 10 palcovém monitoru vybrat tu nejlepší? To fakt nejde. Vyberu v podstatě náhodně jednu z těch „stejných“ a zbytek nekompromisně vymažu. Potom je potřeba fotky upravit, dělám jen narovnání horizontu a výřez, na to mi stačí Zoner 14. Potom fotky proženu programem Perfectly Clear a je hotovo. Žádné barevné úpravy, doladění v křivkách, maskování a podobně nelze na malém displeji s pochybným barevném podáním dělat.
Všechny cesty jsem absolvoval na stejném kole, které vidíte na obrázku. Jestli vám přijde na obrázku něco divného, vězte, že jsem poctivě uplatnil nařízení GDPR. Sám na sebe ho použít nemusím a tak jsem ho iniciativně aplikoval alespoň na okolní krajinu, kdyby si snad někdo z Newfoundlandu (nebo odkud to vlastně je) stěžoval.
Ale zpátky k foto technice. Kompakty jsem střídal zhruba každé dva roky. Chtěl bych zmínit Fuji X100T, který mne hrozně bavil. Kombinace optického a elektronického hledáčku, mechanické ovládání clony a času a skvělé obrazové výsledky zejména u fotografií osob. Pevný objektiv bez zoomu se dal ještě překonat vhodnou volbou stanoviště. I když ne vždy je možné se k objektu zájmu dostatečně přiblížit. Nejvíce mi vadila absence rozpoznávání obličeje, což firma napravila hned u další verze tohoto modelu. Z Fujiny je fotka muzea filmu z korejského ostrova Jeju a rovněž fotografie prodeje mých oblíbených knedlíčků mandu.
Další čtyři obrázky jsou právě z tohoto malého kompaktu.
Dlouhý rozsah objektivu se občas hodí, jak vidíte na následujících 2 snímcích.
(C) text a foto Jiří Bína, Kolemkolem