Aktuality, Fotografujeme, Tvorba

Fotograf v první linii kovidové války

V médiích vídáme záběry z míst, která jsou zamořená virem Covid19. V pražské nemocnici Na Bulovce na speciálních odděleních fotí i David Neff. Vypráví, co ho přivedlo do místa, kterému tu říkají kovidárium, a jak se tam fotí.


Jak dlouho na Bulovce fotíš?

Dva týdny, skoro každý den. Vynechal jsme víkendy.

Vím, že nemáš rád pojem projekt. Tohle ale jako projekt vypadá.
Nechce se mi chodit po Karlově mostě a fotit, jak je prázdnej. Tady na kovidovém oddělení mám pocit, že dělám něco pořádného. Hodně mi to připomíná focení za války: Jugoslávie, Irák, Afghánistán. Nikdo tě tu nebuzeruje, nikdo se nevytahuje. Není tam prostor pro zbytečný lidi a to mám rád.


Nedívají se na fotografa jako na zbytečného?

Toho jsem se ze začátku bál a byl jsem hodně opatrný. Ale je to opravdu jako ve válce. Poprvé jsem si toho všiml v Jugoslávii. Lidi, co jsou v zákopech, jsou rádi, že se o ně někdo zajímá. Tady je to podobné, jako v těch zákopech. Tuhle práci nemůže dělat kde kdo. Všichni v tom oddělení jsou špičkoví profesionálové, ať už jsou to lékaři, zdravotní sestry a další personál: jsou tu i uklízečky! Sem se nechodí odkroutit si hodiny v zaměstnání. Pracují v prostoru zamořeném tím svinstvem. Kdyby udělali chybu, jsou v tom taky. Není to práce pro každého.


Co tě sem přivedlo?

Viděl jsem fotky ze světa, z Ameriky. Začal jsem se o to zajímat. To mě přivedlo na Bulovku. Nejhorší to bylo, když jsem tam podruhé jel autem, to jsem byl podělanej strachy. Poprvé, to bylo jednoduchý. Myslel jsem si, že mě vyhoděj, oni mě nevyhodili a najednou jsem tam byl a fotil a šlo to. Jenže pak jsem v noci nemohl spát, bál jsem se, že jsem se nakazil. No a slíbil jsem, že tam půjdu druhý den znovu. To bylo hodně přemáhání, abych z toho auta vylez. Tam to ale ze mě spadlo, uvařili mi kafe a bylo to dobrý.


Jak jsi tam získal přístup?

Standardní cestou přes tiskové oddělení nemocnice. Žádné problémy mi nedělali, jen mi řekli, že se musím domluvit se zdravotníky.


Musel jsi tam vidět hodně drsné výjevy.

Moje fotky zachycují zhruba deset procent toho, co se tam odehrává. Devadesát procent je v těch lidech, v jejich výrazech. To se fotit nesmí a však to taky přísně dodržuju.



Jak na tebe ti lidé reagují?

Jsou v útlumu, nevnímají mě. Nesmí být trvale v umělém spánku. Ladí je do jakéhosi polovnímání. Kolem každého pacienta je celý tým. V oddělení je typicky šest pacientů a jsou tam tři sestry, několik doktorů a ještě tu pomáhá zdravotní personál. Tým nepřetržitě pracuje, nikdo se nezastaví. Tam jsem pochopil, proč nastalo to masivní umírání v Itálii, ve Francii nebo Americe. Šest lidí tady zvládnou, ale šedesát se zvládnout nedá. Zdravotníci na pacienty pořád mluví, laskavě, jako k malému dítěti. Ti lidé trpí halucinacemi, v očích mají hrůzu. Jsou pod neustálým dohledem. Umělá ventilace není jen nějaký mechanický zákrok. V plicích se hromadí hleny a ty se musí pořád odsávat. Třeba i stokrát denně. Je to bolestný zákrok, ti lidé naříkají.


Jak se tam pohybuješ?

Jsem ve standardním ochranném obleku včetně kapuce, pod ní mám čepici. Tvář mám volnou, na ní respirátor třídy FFP3. To je ten nejvyšší stupeň ochrany. Přes něj je rouška. Těžko se v tom dýchá. Oči mám chráněné, je to něco jako lyžařské brýle a přes to je ještě štít. Na rukou mám tři vrstvy gumových rukavic, na nohách speciální boty a návleky, někdo přes to ještě přetahuje pytle na odpadky. Při oblékání a hlavně při svlékání mi vždycky někdo asistuje. Všechno se pak likviduje, jen boty a štíty se dezinfikují.


Jak dlouho v tom vydržíš?

Přes jednu šichtu, to jsou tři hodiny. Sestry takové šichty v kovidáriu u pacientů mají dvě za dvanáctihodinovou směnu. Ze začátku jsem byl vystrašenej a štít jsem měl úplně mokrej. Když jsem to měl na sobě podruhé, mimoděk jsem fotoaparát moc přitiskl k obličeji, jak jsem zvyklý z normálního focení. Tím jsem pokřivil kovovou obrubu respirátoru a ten mi stiskl nos. Nesní se na to sahat, to by byl velký průšvih. Pomohla mi sestřička – tam se lidé vzájemně hlídají.


Čím tam fotíš?

Dvě těla Canon 1DX a objektiv 24-70/2.8 a 70-200/2.8. To je základ , i normálně tím nafotím devadesát procent fotek. Venku někdy používám ještě 16-35/2.8 a 300/2.8, to je základ pro každého fotoreportéra všude na světě. Tělo s krátkým ohniskem mám pověšené na krku, druhé tělo na rameni, když potřebuju nějaký detail.


To je docela minimalismus.

Výbava musí být absolutně jednoduchá a spolehlivá. Je rozdíl v tom hrát si a pracovat. Přes ten štít vidím lautr. Ovládám to poslepu, musím spolehnout na autofokus. Na rukách mám troje rukavice, takže ten knoflík na ostření musím nahmátnout i se zavřenýma očima. Fotím ve stresu. Ale to je při profesionálním focení pořád, i když jde o nějaký portrét do novin. Celebrita přijde a dá mi deset minut. Musí to vyjít. Amatérovi to může být jedno, když to prošvihne. Je to rozdíl, jako když chodíš střílet na střelnici anebo jsi ve válce a někdo střílí na tebe. Vždycky jseš v presu konkurence. Amatér se může rejpat v třetím levlu menu, který vymyslel nějakej ajťák. Jako tuhle, měl jsem fotit na Karlově mostě východ slunce. Bylo nás tam pár kolegů, čekali jsme, až to vyleze – a najednou se tam postaví se stativem týpek a začne ladit, aby mohl odpalovat foťák mobilem. To je jen hraní a k ničemu rozumnému to není.


A co blesk?

Tím se tam fotit nedá, nemůžu nikoho rušit. Světla je tam jakž takž, ale má to atmosféru. Expozičně to vychází tak 1/250 na F2.8, někdy trochu cloním, ISO tak 1250, někdy vyskočí výš. Po každé šichtě se všechno dezinfikuje. Venku mi ta výbava mockrát zmokla a nikdy se nic nestalo. Tady mi ji polévají desinfekcí, pak se musí počkat, až ta chemikálie vyprchá. Zatím to drží, přes noc to nechávám vypnuté. Jediné co se stalo je, že se rozpustilo lepidlo těch gumových pásků na objektivech, takže je tam teď mám volně jako náramky.


Chodíš tam pravidelně. Máš nějaký časový limit, jak dlouho se tím chceš zabývat?

Zatím pořád objevuju nové situace. Jsou to úžasní lidé a pořád mě to tam fascinuje. Přitom ani po čtrnácti dnech ani nevím, jak vypadají. Po šichtě jdou do sprchy a pak mají na sobě roušky. Často ani nevím, koho jsem už pozdravil. Mě poznají, podle foťáku… Fotím i zázemí toho kovidária. Vyhýbám se tomu, abych v tom hledal nějaké výtvarno. Znáš ty osvědčené postupy – protisvětlo, temná silueta, na to se dá napasovat všechno. Připadá mi, že se to k tématu nehodí. Chci, aby v tom byla autetičnost reportáže. Až to jednou skončí, budu spokojenej, když na konci budu mít deset fotek.


Myslíš, že už máš aspoň jednu z těch deseti?

Pořád hledám. Vybírat se bude, až to skončí.

Nechtěl jsem bourat rozhovor vkládáním fotek, dal jsem jen jednu. Můžete mít pocit, že to je běžná rutina – jde ale o neobvyklou operaci nikoli na operačním sále, ale rovnou na oddělení: pacient by nesnesl transport. Tady dole jsou ostatní fotky z dlouhodobé reportáže Davida Neffa:

 

 

 

 

 

 

 

 

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: