Zopakujme, že je to začátek nového směru v řadě plnoformátových bezzrcadlovek Alpha 7 s velkým čipem 24 x 36 mm. Je zaměřen na malou váhu a rozměry (509 g a 124 x 71 x 59 mm). Tomu je přizpůsoben i objektiv, se kterým se přístroj bude dodávat v soupravě. Ten má velmi příjemný rozsah zoomu 28-60 mm, taktéž velmi příjemné rozměry 67 x 45 mm a váží jen 167 g. Pro srovnání – například Canon 24-70/4.0 má rozměry 83 x 93 mm a váží 600 g. Technicky vychází ze základního modelu Alpha 7 III. Má zřejmě shodný 24 Mpx čip s předním osvitem, stejný systém automatického ostření (včetně ostření na oči, lidské i zvířecí), pětiosou stabilizaci, 10 oken za vteřinu. Elektronický hledáček má 2,4 mega a je přímo v těle přístroje, nemá charakteristický výstupek na horní stěně, jak je to u ostatním sedmiček (a devítek) obvyklé.
Klady a zápory
Se základním objektivem je céčko skutečně malé a lehké a pocitově se blíží šestitisícovkové řadě APS-C zrcadlovek. To je přednost nesporná. Má přetáčecí displej, to také někdo může brát jako výhodu a radují se z toho především videisté, protože to umožňuje pořizovat záběry z neobvyklých úhlů. Zmizel ovšem joystick a volitelná tlačítka. Jistě že je možno i zde přenastavit různé ovládací prvky, středové tlačítko čtyřcestného voliče, funkce jednotlivých směrů voliče, ale co je to platné, dedikovaná tlačítka tu nejsou. Pokud jste na ně zvyklí, bude se vám stýskat.
Z toho ovšem plyne, že ta hlavní výhoda platí ve spojení s kitovým objektivem. Ten není kresebně vůbec špatný. Toto je výřez z rohu při 28 mm, tam skutečně nenajdeme žádné problémy.
Přístroj ho zvládá na úrovni, Pro mě je hranice 10 tisíc ISO. Ukázka dole je pořízena v běžně osvětlené místnosti a expozice při 10000 ISO vyšla 1/125 na F5.6. Takže použitelné to je. Nicméně, co je to platné, zcela brilantní ten obraz není. Jistě, 10 tisíc je extrém, ale malá světelnost nás nutí navyšovat ISO i v celkem běžném osvětlení.
Další zjištění
Přístroj nejspíš má totožný čip jako model A7 III, je tu ale deklarovaný jiný systém stabilizace. Podle mých zkoušek má 50% úspěšných výsledků při 1/10 vteřiny při ohnisku 60 mm a to mi přijde jako velmi dobrý výkon. Tím se trochu zmírňuje nevýhoda malé světelnosti. Výsledek je na ukázkách, obě jsou při 100% zobrazení.
Nakonec jsem si vzal program line, tedy algoritmus, podle něhož přístroj mění expozici v automatickém módu v závislosti na úrovni světla. Ten mě nechal, mírně řečeno, poněkud v rozpacích. Na prudkém slunci skoro necloní a jde při ohnisku 28 mm na 1/400, při poklesu světla jde na 250 ISO už při 1/160 vteřiny, ta se mu podle všeho líbí a spoléhá na kvalitu ISO a jde na 1600 ISO. Byl jsem zvědav, jak dlouho bude na 1/160 lpět, a on vylezl až na 8000 ISO. Teprve pak prodlužoval čas. Panečku to byla jízda! Podotknu ale, že jsem měl v ruce předprodukční vzorek a že uvnitř byl možná firmware s nějakými ještě pubertálními sklony.
Závěr
Nejdůležitější na konec. Už do původního článku jsem doplnil cenu a ta se vyšplhala na 57 tisíc (v Americe 1800 dolarů). Tento osekaný model tedy stojí o tři tisíce víc než Sony A7 III, který je vybaven vším co si dokážete představit i v růžových snech a na Dpreview dostal Gold award a 89%.
Tak tady opravdu soudruzi, nevím jací, udělali chybu. Takových 48 tisíc by bylo v pořádku. Za 57 tisíc je to úlet. Dole si o A7C povídáme s Michalem Houdkem. To jsme ještě neznali cenu v korunách.
