Ano, tentokrát bylo téma bez tématu. Prostě – vybrat to, co se nám nejlíp povedlo. Za jakou dobu? Na tom nesejde. Fotka, která by měla ukázat, co jsem jako fotograf zač. Fotka Jaroslava Ryjáčka se skoro po celou dobu kola držela na prvním místě a proto ji dávám do záhlaví článku. Nicméně v závěru kola se strhla hlasovací vichřice a došlo k prudkým změnám. Po poradě poroty zůstalo zachováno pořadí takové, jaké se vytvořilo průběžným hlasováním jak stálé poroty, tak účastníků soutěže, kteří získali díky svým výsledkům aktuální hlasovací právo.
Na prvním místě se umístil Stanislav Chlup. Náhoda to není. Třebaže na své galerii na Fotoaparat.cz se charakterizuje jako mírně pokročilý amatér se sloganem „i když to pořád moc neumím tak mě to furt dost baví“, svými pracemi ukazuje, že to opravdu hodně baví. Vítězná fotka je milá, lidská a podmanivá a na špici se ocitla svým lidským kouzlem.
Vít Fikejzl se stálý přispěvatel naší fotosoutěže. Jeho Sluneční metař má vtip – autor je nadaný vlídným, laskavým humorem a jak vidno, neopouští ho, ani když se s fotoaparátem vypraví i v nekřesťansky ranou hodinu.
O fotce Leoše Tůmy jsem psal už před čtrnácti dny, kdy soutěž byla v poločase, když byla zasutá v peletonu. Hlasující účastníci ji postrčili a udělali dobře – odměnili skvěle vypracované dílko, dotažené až do posledního detailu.
Svůj vtip má i fotka Jozefa Sjekela. Ti zaujatí asistenti krmení miminka opravdu dodali fotce pořádnou dynamiku. Tedy, říká se, že použití jiného výtvarného díla coby součást fotky je jaksi příliš snadná cesta. Je to pravda, ale občas se to povede a toto je ten případ. No a je to taky důkaz, že kvalita fotky a technická kvalita nejsou totéž – ano, takto zašuměnou fotku jsem už dávno neviděl… 🙂
Partyzán, tak nazvala svoji fotku Kateřina Havlíková. Škoda takového partyzána… myslím tím veterána pohřbeného přírodou. Autorka si kouzelně zahrála se světlem a vytvořila kouzelný obrázek. Ale coby kdysi-veteránistovi mě bojí srdce…
Taková je tedy první pětice. Jako bonus obvykle uvádím nějakou fotku s peletonu, která mě mimořádně zaujala. Jedna je v záhlaví a už jsem u ní mluvil. Kterou vyberu další? Je to tentokrát skutečně těžké, protože padá kritérium typu „držet se tématu“ – není téma. Sešly se vynikající práce. I úplně na konci řady najdete příjemné fotky, které dávají smysl. Takže sáhnu po Překvapení Jaroslava Cigánka. Snímek má vtip – a je to ten typ fotky, která je funkčně barevná. Na barevnosti to stojí. Fotka křičí barvami a dělá to důsledně. Je to dokonalé a nezbývá mi než zatleskat.
