Naprosto nebudu nikoho nabádat k nekázni. Máme zákaz vycházení a připomenu, že i Arnold Terminátor Schwarzennegger vzkazuje: Zachraňuju svět tím, že doma sedím na zadku. Nicméně chodíme nakupovat, mnozí chodí do práce, smíme venčit psy. Proč tedy nezachytit naše životní prostředí tak, jak jsme ho ještě neviděli? Dnešní příklad je z Prahy, ale stejné je to všude jinde.
Já nadále zachraňuju svět stejně jako Terminátor a v Praze jsem tedy od vyhlášení zákazu nebyl. Můj kolega z Neviditelného psa, redaktor Jiří Wagner, musel služebně jít pěšky od Pohořelce až dolů do centra. V kapse Samsung Galaxy Note 10+, abychom zachovali dekorum, jsme fotografický deník. Bylo hezky, Jirka rád fotí a zachytil tedy tvář staré Prahy v době epidemie chřipky Covid19. Poslal mi záznam celého jeho putování a rád bych k tomu přidal pár poznámek.
Úkol: Zachytit město v době epidemie
Ono to JE město v době epidemie, teď jde o to, aby to z těch fotek bylo vidět. I první obrázek zachycuje Prahu v době epidemie. Ale takhle ten výhled vypadá, i když je Praha narvaná turisty k prasknutí.
Ještě před zákazem jsem zachytil na Václavském náměstí první paní s rouškou, to ještě nebylo nařízené, ani doporučované. Ta rozumná paní si ji nasadila dobrovolně. No a tím pádem z obyčejné fotky Václaváku udělala dokument.
Samozřejmě, moje rada nebo postřeh, souvisí s problémem street photography. Doba je dnes až absurdně přecitlivělá. Vyfotíte děti jak si hrají a budou vás lynčovat jako pedofila. Ideální je navázat s člověkem kontakt a třeba jen gestem či úsměvem si dohodnout dovolení. Anebo na to jít natvrdo. Každopádně ale platí, že pokud chcete dokumentovat svoje město nebo vesnici bez lidí… musíte mít na fotce nějaké lidi. To je paradox téhle ne úplně normální doby.