Platí to hlavně pro krajináře. Úspěchu se dočká ten, komu nevadí vstávat ve tři ráno. Případně zůstat někde trčet celou noc, Petr Juračka by o tom mohl dlouze vyprávět. Pokračuji v cyklu povídání o našem fotografickém putování v Chile respektive cípečku Argentiny. Tentokrát jsme se vypravili do oblasti El Tatio, kde leží ve výšce 4320 metrů třetí největší pole gejzírů na světě. Na jižní polokouli je největší a rozhodně je nejvýš položené. Je dosažitelné po 90 km jízdě po slušné nezpevněné a hodně klikaté silnici ze San Pedro de Atacama. Řekli nám, že je třeba tam být v šest ráno. Šest ráno, to je relativní pojem, v lednu znamená něco jiného než v červnu. Můj úsudek je, že je třeba tam být dvě hodiny před okamžikem, kdy slunce vykoukne přes hřebeny And. Což bylo v šest ráno toho 7. ledna, kdy jsme tam byli.
Pole je v národním parku, platí se tam vstup, panuje tu obvyklá přezaměstnanost, takže jeden zvedne závoru pak jdete koupil lístek, třetí člověk lístek prostuduje a čtvrtý utrhne kupon. Organizované to tam ale mají perfektně. Parkoviště má dobrou kapacitu a neruší ve výhledu a v samotném poli jsou cestičky. Nesmíte je překročit, abyste se neopařili. Když je překročíte, možná se neopaříte, ale určitě vás sprdne hlídač.
Chvilku se rozkoukáváte a začne svítat. Zkoušel jsem tu vícenásobné expozice pro HDR, nicméně dynamický rozsah Sony 7R III je tak velký, že naprosto s přehledem zvládnul překlenout i značné jasové rozdíly. Tahle fotka vznikla v 6.30 jejich času.
O deset minut později byla světelná situace naprosto jiná. Je až pozoruhodné, jak moc se atmosféra liší. Předchozí fotku jsem pořídil 15mm Voigtländrem Heliar, tato fotka je osmadvacítkou Sony Zeiss.
Ke slovu přijde i delší ohnisko, přes adaptér Sigma používám Canon 70-300/4-5.6 SAM, ten šedivý: výborně kreslí a je lehký. Nastaveno bylo ohnisko 100 mm.
V 7.20 se objeví první paprsky na vrcholcích hor. To pak začíná být světelně zajímavé. Ostré světlo dělá pozoruhodné světelné efekty.
Jak jsem tak fotil tím dlouhým sklem, všiml jsem si zvířat, která se potulují mezi gejzíry a popásají se tam. Nejdřív jsem si myslel, že se mi něco zdá… Koho by napadlo se pást mezi potůčky kde teče 90 stupňů horká voda? Je to napadlo.
No a pět minut před osmou je už Konec Japonec. Přijíždějí další auta a autobusy s turisty, kteří si nepřivstali. Přijdou s křížkem po funuse. Gejzíry gejzírují jen při východu slunce, pak jsou spinkat. Ono je to slunce při východu asi nějak načechrá. Je to jako když člověk kejchne. Pak je po všem. Málo platné, na tuhle podívanou JE NUTNÉ si přivstat.
