Soutěž v poločase – téma Noční fotka

Je to široké téma a vybral jsem pár zajímavých řešení. Moderní technika opravdu umožňuje fotit v nízkých světelných hladinách bez velkých problémů a výsledky bývají zajímavé. Podívejme se tedy na pět příkladů.

Zatmění vyfotil Vlasta Raška. Pravidelní čtenáři ho už znají, do soutěže přispívá pokaždé, mockrát ji vyhrál. Je to prostě profesionál, zde je jeho stránka, a umí fotit, co je to platné. To jeho Zatmění není jen technicky dokonalé, on je to výtvarný fór. Vypadá to skoro jako malířem pečlivě vypracovaný obraz. Ale je to fotka – nápad a dokonalé technické provedení. Jen dodám, že je to pořízeno Canonem 5D Mk IV objektivem 70-300/4-5.6 (taky ho mám, s redukcí na Sony) nastaveným na 70 mm, clona F6.3 a 8 vteřin expozice.

Tahle fotka Zbyňka Hozáka skoro určitě zářijové kolo nevyhraje. Já ji pořád přidávám, abych ji postrčil dozadu, ale pak přijdou jiní porotci a dají jí 5% a je to v pytli. Mně připomíná fotky z úsvitu živé noční fotografie, Brassai podobně fotil, o své práci napsal: Až fotografie mi umožnila zcela pochopit pařížské noci, ulice a zahrady – i v dešti a v blátě. V roce 1932 vydal knihu Paříž v noci a ta vzbudila senzaci. Tahle fotka spíš budí nelibost – ale třeba její doba přijde. Ovšem musí se tak fotit furt, nesmí to být náhoda.

Tulačka od Miloše Bučka je až klasicky dokonalá. Focená na sklonku modré hodinky – modré nebe ještě prosvítá. Navíc je v mlžném oparu, ten dodává atmosféru. A ta kočka, která poslouchá režiséra na slovo… Samozřejmě žertuju. Kočka jistě není ani vycpaná, ani vycvičená. Ale sedí přesně tam, kde má sedět a má protisvětlo, zkrátka, je to nádherná fotka.

Je dobře připomenout i práci královny naší soutěže, Zuzany Vitvarové. Cigárko jedný zrzky se jmenuje tahle práce. Co je to platné, díla téhle autorky mají vždycky náladu, poezii a taky vtip, to se málo kdy vidí pohromadě. Vždycky říkám, klobouk dolů. Ale nemusí se to líbit každému.

Noční fotka málo kdy zachycuje pohyb – Jana Berková zachytila Běžící dívku. Nápad, vyvážená kompozice… Pořízeno Nikonem nejnižší řady zrcadlovek – je vidět, že je to v rukouch a ne nutně ve foťáku. Na skutečnou běžící postavu to skoro určitě stopro nevypadá, však je to bronzová socha sochaře Kurta Gebauera umístěná před Domem umění v Opavě. Každopádně je to ale fotka zajímavá a dobře udělaná.

V záhlaví je fotka, která je zatím na posledním místě. Když domácí vysoko vyhrajou, tak ji Miloslav Kusbach nazval. Úspěch u porotců nemá… ale nápad, to je. Posuďte sami 🙂 .