Titulek článku berte z rezervou. Šlo o koncert pod taktovkou Petra Smékala, mého přítele, který mi dal důvěru, abych jeho koncert nafotil. Měl jsem tedy zcela speciální postavení a mohl tam fotit tak, jak bych si za jiných okolností na koncerte fotit nemohl. Berte to tedy čistě technicky, jako soubor několika postřehů, které se vám mohou třeba hodit.

Jde v podstatě o reportáž a v tomto ohledu mám opravdu starou školu. Začínal jsme jako elév v dnes už dávno zaniklém týdeníku Svět v obrazech. Tehdy v tom roce 1963 tam odcházela do důchodu legenda československé reportáže Karel Hájek. A ten mi říkal: reportáž musí obsahovat celeček, polodetailek a detailek. Což mi utkvělo v paměti. Měl jsem s sebou Sony 7R III a dva objektivy, 28/2.8 a 135/2.8. V tašce jsem měl pro strýčka Příhodu blesk, ale tím se pochopitelně při koncertu fotit nedá, do by i pan dirigent zapomněl, že jsme přátelé. Naopak jsem chtěl využít Ticho režimu, to jsou ty výhody bezzrcadlovek, že v režimu elektronické závěrky můžete fotit absolutně nehlučně. Koncert se odehrával v kostele svatého Martina v Líbeznici. Tudíž – šero. Počítal jsem s vysokým ISO. Naštěstí tenhle Sony podává dobré výkony i při 10000 ISO.

Je dobře zachytit celou scénu. V takovém případě – logicky – je dobře se vypravit na kůr. Tady se širokoúhlý objektiv velmi dobře hodí.



Takový celek zachytí všechno, ale málo platné – tam nejsou nic moc dobře vidět. No a na menších celcích pak vidíme zase jen část scény.



Nedá se tedy dělat nic jiného, než pořídit celků několik, z různých stran.



Nesmíme zapomenout ani na pana dirigenta, hlavního principála celého koncertu. Zde je Maestro v akci.



Na celek je dobré stříhat detail, to ví každý kdo točí video. V reportáži to platí taky. Ve skladbě působí nejhůř podobné fotky vedle sebe. Čím jsou různorodější, tím líp. Proto – celek a detail jdou vedle sebe velmi dobře! Zde přišla ke slovu 135/2.8.



Širokoúhlý objektiv se uplatní i v polocelku. Dobré je, když záběr má nějakou dominantu, zde je to hráčka na cemballo.



Nicméně i delším ohniskem lze pořídit polocelek – výhodou je že se jím dá komprimovat perspektiva.



Koncert končí aplausem a tudíž i slávou. Takové okamžiky se fotí nejlíp, jsou živé, spontánní. Zde opět přišel ke slovu širokoúhlý objektiv. Ostatně, nafotil jsem jím 80% fotek.



Shrnutí:
Nejde jen o koncert, jde o jakoukoli událost s mnoha lidmi. Zásada celek – polocelek – detail je vskutku klasická a nemůže vést do slepé uličky. Nemůže tam vést už proto, že pokud se jí budeme řídit, nemůže se stát, že všechny fotky budou vypadat na jedno brdo, což je to nejhorší, co se v sérii fotek může stát. V nuzných světelných podmínkách (což třeba v kostele jsou vždycky) zastávám zásadu, že raději mám fotky zašuměné než rozmazané. Což jsem si vzal k srdci i v tomto případě.

A jak se fotí koncert, když dirigent není vás kamarád? Hlavně opatrně, hlavně nerušit, hlavně zpovzdálí a tiše. Je to těžká disciplína a proto je dobrých fotek z koncertů tak málo. Tam se totiž fotit nemá. Tam se má poslouchat...