Nezařazené

Zonální, středové a bodové měření

Dobře vybavené fotopřístroje nám nabízejí alespoň dva způsoby měření expozice, někdy dokonce tři. Jak se různé druhy projevují a kdy je používat? Nejdříve tedy trochu technického vysvětlení.
Zonální měření (někdy se říká evaluační, inteligentní a pod., záleží na slovní vynalézavosti výrobce a jeho “public relations” oddělení) získává informaci o jasových hodnotách z celé plochy budoucího obrázku, z různých částí. Z těchto dílčích hodnot se pak automaticky určí optimální expozice.
Středové měření získává hodnoty z oblasti středu, cca 30% plochy.
Bodové měření získává informaci z malé oblasti, cca 3-5% obrazu uprostřed záběru.

Které je správné? Tato otázka je nesprávně položena. Pro různé druhy záběru je vhodné použít jiného druhu měření. Nejdříve se podívejme na příklad, kdy je vhodné zonální měření.


Na tomto obrázku je světlá budova uprostřed stromů. V režimu zonálního měření přístroj získal informaci o jasových hodnotách stromů i o hodnotě jasu fasády. Snímek je pořízen přístrojem Nikon 70s, který při vyhodnocení zón dává přednost nejvyšším jasům, takže i na tomto snímku najdeme jen minimální přepaly (na malých místech kolem oken). Kresba v korunách stromů se neztratila, takže lze říci, že jsme došli k ideální expozici díky zonálnímu měření této světelně různorodé scény. Expozice byla 1/800 sec při F7.1 a ISO 200.


Druhý snímek byl pořízen expozicí získanou měřením s prioritou středu. V třetinovém výseku obrazu převládá bílá plocha a automatika tedy zkrátila čas (z experimentálních důvodů jsem pracoval s prioritou clony, aby se měnil jenom čas, kvůli větší názornosti). Expozice byla 1/1250 sec při F7.1 a ISO 200. Přepaly na budově nejsou žádné, avšak silně zhoustly stíny v korunách stromů, snímek je podstatně tmavší, než předešlý.


Třetí snímek byl pořízen na základě bodového měření. Přístroj měřil jen hodnotu fasády a výsledkem je silně podexponovaný snímek. Expozice byla 1/2500 sec při F7.1 a ISO 200, tedy o -1,5 EV.

Z tohoto jednoduchého experimentu plyne, že jakmile je motiv jasově různorodý a my hledáme optimální expozici tak, abychom zachytili kresbu ve stínech a nespálili jasy, inteligentní zonální měření nabízí rozumné řešení.

Ale pozor: nečekejme zázraky. Motiv na našem příkladu je více méně na hranici zvládnutelnosti. Jakmile jsou totiž rozdíly moc velké, žádný způsob měření, jak ještě uvidíme, nám stoprocentně nezaručí ideální výsledek.

Problém “bodového a zonálního” měření je zajímavý a ještě se k němu vrátím.

Dobře vybavené fotopřístroje nám nabízejí alespoň dva způsoby měření expozice, někdy dokonce tři. Jak se různé druhy projevují a kdy je používat? Nejdříve tedy trochu technického vysvětlení.
Zonální měření (někdy se říká evaluační, inteligentní a pod., záleží na slovní vynalézavosti výrobce a jeho “public relations” oddělení) získává informaci o jasových hodnotách z celé plochy budoucího obrázku, z různých částí. Z těchto dílčích hodnot se pak automaticky určí optimální expozice.
Středové měření získává hodnoty z oblasti středu, cca 30% plochy.
Bodové měření získává informaci z malé oblasti, cca 3-5% obrazu uprostřed záběru.

Které je správné? Tato otázka je nesprávně položena. Pro různé druhy záběru je vhodné použít jiného druhu měření. Nejdříve se podívejme na příklad, kdy je vhodné zonální měření.


Na tomto obrázku je světlá budova uprostřed stromů. V režimu zonálního měření přístroj získal informaci o jasových hodnotách stromů i o hodnotě jasu fasády. Snímek je pořízen přístrojem Nikon 70s, který při vyhodnocení zón dává přednost nejvyšším jasům, takže i na tomto snímku najdeme jen minimální přepaly (na malých místech kolem oken). Kresba v korunách stromů se neztratila, takže lze říci, že jsme došli k ideální expozici díky zonálnímu měření této světelně různorodé scény. Expozice byla 1/800 sec při F7.1 a ISO 200.


Druhý snímek byl pořízen expozicí získanou měřením s prioritou středu. V třetinovém výseku obrazu převládá bílá plocha a automatika tedy zkrátila čas (z experimentálních důvodů jsem pracoval s prioritou clony, aby se měnil jenom čas, kvůli větší názornosti). Expozice byla 1/1250 sec při F7.1 a ISO 200. Přepaly na budově nejsou žádné, avšak silně zhoustly stíny v korunách stromů, snímek je podstatně tmavší, než předešlý.


Třetí snímek byl pořízen na základě bodového měření. Přístroj měřil jen hodnotu fasády a výsledkem je silně podexponovaný snímek. Expozice byla 1/2500 sec při F7.1 a ISO 200, tedy o -1,5 EV.

Z tohoto jednoduchého experimentu plyne, že jakmile je motiv jasově různorodý a my hledáme optimální expozici tak, abychom zachytili kresbu ve stínech a nespálili jasy, inteligentní zonální měření nabízí rozumné řešení.

Ale pozor: nečekejme zázraky. Motiv na našem příkladu je více méně na hranici zvládnutelnosti. Jakmile jsou totiž rozdíly moc velké, žádný způsob měření, jak ještě uvidíme, nám stoprocentně nezaručí ideální výsledek.

Problém “bodového a zonálního” měření je zajímavý a ještě se k němu vrátím.