|
Peru, to je místo, kde leží Machu Picchu, jeden z divů světa a teď už mohu říci – podle mne nejkrásnější přírodní i historická památka, jakou jsem kdy viděl. Jak se tam fotografovalo?
Přirozeně, že celá výprava IDIFu se na Machu Picchu těšila. Nocovali jsme v hotelu pod Machu Picchu, vstávali v půl čtvrté ráno, abychom byli nahoře už s první vlnou. Fotit se má ráno nebo večer, to je obecně platné pravidlo pro krajinu obzvlášť. Hned na začátku článku prozradím, že právě Machu Picchu je třeba fotit v každém případě dopoledne, protože pak je ten nejkrásnější a nejznámější pohled v protisvětle a je krásně plastický.  Paní průvodkyně ukazuje fotku Machu Picchu a vykládá, co bychom viděli, kdyby bylo něco vidět. Použil jsem širokoúhlý objektiv, tedy zoom nastavený na ekv. 16 mm, to je úhel přes 900. Bílé pozadí má zásluhu na tom, že fotka, kterou drží průvodkyně v ruce, nezaniká. Naštěstí se zvedl vítr a mlhu začal trhat. Scenérie se začala objevovat. Nastalo to, čemu říkám zvláštní atmosférické jevy. Za takových podmínek je dobré fotit krajinu. Fotil jsem to bez kompenzace expozice, ale možná, že jsem měl trochu přidat, +0,3 nebo dokonce +0,7. Tak vznikla tahle fotka:  Líbí se mi černobílé fotografie a proto jsem si ji upravil takto:  Když se na fotku podíváte, uvidíte dva kopce, jeden nižší, druhý vyšší. Ten vyšší se jmenuje Wayna Picchu. Na ten jsme vylezli, částečně z fanfarónství, částečně ze zvědavosti i proto, že se ta mlha pořád válela sem a tam a kromě toho, co jsem už ukázal, se fotit nedalo. Tam na vrcholku jsem pořídil jednu více méně srandovní fotku Japonců, kteří tam též vylezli a zlobili tam:  Potom vítr mlhu rozfoukal a odhalil krajinu. A zde je, proč to tak obšírně vykládám. To co vidíte je Machu Picchu, jenže z druhé strany, než je normálně vidět. Vůbec byste nepoznali, že je to ten světoznámý div. Je to prostě nějaká vykopávka, zřícenina, nic mimořádného… Ano, tak to je – známé objekty se – bohužel – musí fotit jen z té jedné, známé strany…  Toť se ví, na pohlednicovou variantu taky nakonec došlo. To prostě musíte vyfotit. Smysl to samozřejmě nemá, můžete si koupit pohlednici a na ní je totéž, jenom uprostřed je takový malinký mráček. Ten se tam nevyskytoval v době, kdy jsme na Machu Picchu byli…  Pohlednicových fotek jsme tam udělali dost a dost. Mohl bych udělat patnáct pokračování téhle série. Je to takový ten námět, který je trapně jednoduchý. Pro svoje potěšení si ho samozřejmě nafotíme a vyfotíme a profotíme. Na závěr ale dodám fotku, která se mi docela líbí. Sám nevím proč. Snad kvůli tomu šílenému vestavěnému šutru, o kterém nikdo neví, k čemu měl sloužit nebo nesloužit!  Předchozí články seriálu: Pyramida v Limě ZDE. |
|
Peru, to je místo, kde leží Machu Picchu, jeden z divů světa a teď už mohu říci – podle mne nejkrásnější přírodní i historická památka, jakou jsem kdy viděl. Jak se tam fotografovalo?
Přirozeně, že celá výprava IDIFu se na Machu Picchu těšila. Nocovali jsme v hotelu pod Machu Picchu, vstávali v půl čtvrté ráno, abychom byli nahoře už s první vlnou. Fotit se má ráno nebo večer, to je obecně platné pravidlo pro krajinu obzvlášť. Hned na začátku článku prozradím, že právě Machu Picchu je třeba fotit v každém případě dopoledne, protože pak je ten nejkrásnější a nejznámější pohled v protisvětle a je krásně plastický. Paní průvodkyně ukazuje fotku Machu Picchu a vykládá, co bychom viděli, kdyby bylo něco vidět. Použil jsem širokoúhlý objektiv, tedy zoom nastavený na ekv. 16 mm, to je úhel přes 900. Bílé pozadí má zásluhu na tom, že fotka, kterou drží průvodkyně v ruce, nezaniká. Naštěstí se zvedl vítr a mlhu začal trhat. Scenérie se začala objevovat. Nastalo to, čemu říkám zvláštní atmosférické jevy. Za takových podmínek je dobré fotit krajinu. Fotil jsem to bez kompenzace expozice, ale možná, že jsem měl trochu přidat, +0,3 nebo dokonce +0,7. Tak vznikla tahle fotka: Líbí se mi černobílé fotografie a proto jsem si ji upravil takto: Když se na fotku podíváte, uvidíte dva kopce, jeden nižší, druhý vyšší. Ten vyšší se jmenuje Wayna Picchu. Na ten jsme vylezli, částečně z fanfarónství, částečně ze zvědavosti i proto, že se ta mlha pořád válela sem a tam a kromě toho, co jsem už ukázal, se fotit nedalo. Tam na vrcholku jsem pořídil jednu více méně srandovní fotku Japonců, kteří tam též vylezli a zlobili tam: Potom vítr mlhu rozfoukal a odhalil krajinu. A zde je, proč to tak obšírně vykládám. To co vidíte je Machu Picchu, jenže z druhé strany, než je normálně vidět. Vůbec byste nepoznali, že je to ten světoznámý div. Je to prostě nějaká vykopávka, zřícenina, nic mimořádného… Ano, tak to je – známé objekty se – bohužel – musí fotit jen z té jedné, známé strany… Toť se ví, na pohlednicovou variantu taky nakonec došlo. To prostě musíte vyfotit. Smysl to samozřejmě nemá, můžete si koupit pohlednici a na ní je totéž, jenom uprostřed je takový malinký mráček. Ten se tam nevyskytoval v době, kdy jsme na Machu Picchu byli… Pohlednicových fotek jsme tam udělali dost a dost. Mohl bych udělat patnáct pokračování téhle série. Je to takový ten námět, který je trapně jednoduchý. Pro svoje potěšení si ho samozřejmě nafotíme a vyfotíme a profotíme. Na závěr ale dodám fotku, která se mi docela líbí. Sám nevím proč. Snad kvůli tomu šílenému vestavěnému šutru, o kterém nikdo neví, k čemu měl sloužit nebo nesloužit! Předchozí články seriálu: Pyramida v Limě ZDE. |
