|
V andském údolí Colca je sídlo velké skupiny kondorů. Lidé je tam jezdí obdivovat při jejich ranních vzletech. Zde si můžeme vyzkoušet dovednost v „letovkách“.
Kondor je obrovský pták, má rozpětí až 3 metry a je poměrně těžký, takže rád si šetří síly a počíná si jako větroň: čeká na stoupavé proudy, aby ho vynesly do výšky. Místo v Colca, kde tito dravci žiijí, je hluboký kaňon se strmými skalními stěnami. Po osmé hodině ranní se vzduch tak dalece ohřeje, že kondoři vylétají, nejdříve ti hodně tmaví, staří jedinci, po nich i hnědá mládež. Letovky čili fotografování ptáků v letu vyžaduje výbavu a cvik. Především je třeba mít dlouhé ohnisko, ekv. 300 mm je rozumné minimum, moje přítelkyně Ljuba Krbová měla na svém Canonu 450D zoom 100 až 400 mm, tedy ekv. 600 mm, takže na tom byla lépe. Je třeba nastavit autofokus na průběžné ostření a rozmyslet si, jak s ostřicím bodem. Myslím, že „střed“ to jistí… A nakonec – je třeba si nastavit expozici manuálně, jinak nám bude expozice skákat podle toho, co se při sledování opeřence vyloupne v pozadí, jednou je to jasná obloha, podruhé temné skály naproti. V podstatě je to jednoduché a jde jen o to udržet ptáka v hledáčku. Můžeme si zkusit sériové focení, ale nutné to není.
 Kolem a kolem uváženo, je to vcelku nuda: pták na modrém pozadí. Na nebi tehdy svítil ještě Měsíc, ale nikdy se mi nepodařilo kondora přimět, aby se šikovně štrejchnul kolem něho. Motiv bez jakéhokoli měřítka ztrácí výpovědní hodnotu. Jiná situace nastala, když se ptáci pohybovali v linii horizontu. Tady muselo přát štěstí – na mě se neusmálo:
Jednou je pták moc nízko, podruhé moc vysoko, hory jsou tam dole jaksi nedomrlé. Pěkně se tahle letovka povedla Ljubě Krbové:
 Pták je v ideální výšce nad hřebenem hor a samy hory opisují horizont v učebnicově přesné spodní třetině. Ještě ty mraky kdyby tam byly… Samozřejmě, že do takto jednobarevného pozadí by se dalo zasáhnout, mohli bychom je vyměnit na ukázkové mráčky, ale to už by byl podvod jako řemen. Více možností dávaly skály v pozadí. Technicky šlo pořád o totéž: průběžný autofokus, manuální expozice s clonou naplno otevřenou, hodnota expoziční doby nad 1/1000 sec (a tomu přizpůsobená hodnota ISO – na 200). Tady mě štve ta středová kompozice. Pokusil jsem se to opravit výřezem, jenže pak jsem přišel o monumentalitu skal v pozadí.
 Celkem slušně dopadl tenhle obrázek – na originále je vidět i červené kondorovo oko:
 Ono to opravdu chce mít kapičku štěstí. Hodně záleží na tom, co je momentálně v pozuadí. Na tomto snímku pták zanikne…
 …a tady to dopadlo lépe.
 Takže se rozloučím zamáváním kondořích křídel – a příští týden na shledanou. Pokud ovšem jsem vás neotrávil tím, že tady bylo trochu překondorováno. Slibuji, že napříště se budu ptactvu vyhýbat.
Předchozí články seriálu: Pyramida v Limě ZDE. |
|
V andském údolí Colca je sídlo velké skupiny kondorů. Lidé je tam jezdí obdivovat při jejich ranních vzletech. Zde si můžeme vyzkoušet dovednost v „letovkách“.
Kondor je obrovský pták, má rozpětí až 3 metry a je poměrně těžký, takže rád si šetří síly a počíná si jako větroň: čeká na stoupavé proudy, aby ho vynesly do výšky. Místo v Colca, kde tito dravci žiijí, je hluboký kaňon se strmými skalními stěnami. Po osmé hodině ranní se vzduch tak dalece ohřeje, že kondoři vylétají, nejdříve ti hodně tmaví, staří jedinci, po nich i hnědá mládež. Letovky čili fotografování ptáků v letu vyžaduje výbavu a cvik. Především je třeba mít dlouhé ohnisko, ekv. 300 mm je rozumné minimum, moje přítelkyně Ljuba Krbová měla na svém Canonu 450D zoom 100 až 400 mm, tedy ekv. 600 mm, takže na tom byla lépe. Je třeba nastavit autofokus na průběžné ostření a rozmyslet si, jak s ostřicím bodem. Myslím, že „střed“ to jistí… A nakonec – je třeba si nastavit expozici manuálně, jinak nám bude expozice skákat podle toho, co se při sledování opeřence vyloupne v pozadí, jednou je to jasná obloha, podruhé temné skály naproti. V podstatě je to jednoduché a jde jen o to udržet ptáka v hledáčku. Můžeme si zkusit sériové focení, ale nutné to není.
Kolem a kolem uváženo, je to vcelku nuda: pták na modrém pozadí. Na nebi tehdy svítil ještě Měsíc, ale nikdy se mi nepodařilo kondora přimět, aby se šikovně štrejchnul kolem něho. Motiv bez jakéhokoli měřítka ztrácí výpovědní hodnotu. Jiná situace nastala, když se ptáci pohybovali v linii horizontu. Tady muselo přát štěstí – na mě se neusmálo:
Jednou je pták moc nízko, podruhé moc vysoko, hory jsou tam dole jaksi nedomrlé. Pěkně se tahle letovka povedla Ljubě Krbové:
Pták je v ideální výšce nad hřebenem hor a samy hory opisují horizont v učebnicově přesné spodní třetině. Ještě ty mraky kdyby tam byly… Samozřejmě, že do takto jednobarevného pozadí by se dalo zasáhnout, mohli bychom je vyměnit na ukázkové mráčky, ale to už by byl podvod jako řemen. Více možností dávaly skály v pozadí. Technicky šlo pořád o totéž: průběžný autofokus, manuální expozice s clonou naplno otevřenou, hodnota expoziční doby nad 1/1000 sec (a tomu přizpůsobená hodnota ISO – na 200). Tady mě štve ta středová kompozice. Pokusil jsem se to opravit výřezem, jenže pak jsem přišel o monumentalitu skal v pozadí.
Celkem slušně dopadl tenhle obrázek – na originále je vidět i červené kondorovo oko:
Ono to opravdu chce mít kapičku štěstí. Hodně záleží na tom, co je momentálně v pozuadí. Na tomto snímku pták zanikne…
…a tady to dopadlo lépe.
Takže se rozloučím zamáváním kondořích křídel – a příští týden na shledanou. Pokud ovšem jsem vás neotrávil tím, že tady bylo trochu překondorováno. Slibuji, že napříště se budu ptactvu vyhýbat.
Předchozí články seriálu: Pyramida v Limě ZDE. |
