Nezařazené

Zápisník z cest (10) – Končíme u dětí

Dva týdny jsme si prohlíželi fotky, které jsem pořídil při poslední fotoexpedici IDIFu, zaměřené na Peru. S čím se rozloučit? V malé indiánské vesnici na Amazonce. Zrovna jim tam zavedli elektriku. Nekoupili si lampu, koupili si rádio. Taková je doba! Jen ty děti jsou pořád stejné.

Převedl jsem si ty obrázky do černobílé tóniny. Proč? Černobílá fotka mi připadá jaksi ohleduplnější, méně vlezlá než barevná. V takové vesnici na kůlech na břehu Amazonky vlastně neexistuje soukromí. Lidem vidíte doslova do kuchyně. Připadal jsem si tam jako vetřelec a byl jsem vetřelec – jakkoli se ti lidé chovali přátelsky a mile. Takže dovolte na závěr peruánského putování pár plachých záběrů lidí, kteří žijí tak skromně, že si to nedokážeme představit.

Tady už opravdu nahlížíme těm lidem do bytu. Oni nemají stěny. Když jdou spát, zavěsí hamaky na trámky. Ten pán má hodinky… asi pro ozdobu, protože v těch končinách čas plyne jaksi sám od sebe a nemusí ho nikdo honit, jak to děláme my.

Kolikpak je asi té kojící paní let? Dvacet? Pětadvacet?

Když jedete lodí po řece, život se kolem vás míhá a střídá jako apoštolové na orloji. Tady už zasahuje moderní doba – na stěně je reklama.

Když jsem pořizoval tyto obrázky, neuvědomoval jsem si, jak nostalgicky budou vypadat.

Přitom ty děti nebyly smutné – spíš byly zvědavé na návštěvu z těch divných končin, kde řeka teče v obezděném korytu a na zemi je dlažba. Město Iquitos je sto padesát kilometrů po proudu. Nevede do něho žádná silnice, žádná železnice. Musí se tam lodí nebo letadlem. Kdypak se tyhle děti do Iquitosu podívají – a dostanou se někdy ještě dál?

Všechny tyhle obrázky jsem pořídil dvoustovkou. Ale ne proto, že by nebylo možné se přiblížit, spíš kvůli zpracování prostoru. Delší ohnisko umožní odstup a tím pádem se zklidní pozadí a postavy lépe vyniknou.

Tento záběr je ze školy. Zájem o výuku? Jako všude jinde…

Tady jsem váhal, nemám-li zařadit přece jen tu barevnou verzi. Síť ta níž má chlapec ruku je modrá a působí to nějak zvláštně, nepatřičně. Ale nechtěl jsem přerušit sérii.

Vykukující holčičkou se s Amazonií rozloučíme. Příště se podíváme zase někam jinam!


Předchozí články seriálu:

Pyramida v Limě ZDE.
Ostrovy miliónů ptáků a tisíců lvounů ZDE.
V palírně pisca ZDE.
Fotíme na pouštiZDE.
Kondoři v letu ZDE.
Lidi na ulici ZDE.
Pestří Indiáni ZDE.
Machu Picchu ZDE.
Když prší, foťte déšť ZDE.

Dva týdny jsme si prohlíželi fotky, které jsem pořídil při poslední fotoexpedici IDIFu, zaměřené na Peru. S čím se rozloučit? V malé indiánské vesnici na Amazonce. Zrovna jim tam zavedli elektriku. Nekoupili si lampu, koupili si rádio. Taková je doba! Jen ty děti jsou pořád stejné.

Převedl jsem si ty obrázky do černobílé tóniny. Proč? Černobílá fotka mi připadá jaksi ohleduplnější, méně vlezlá než barevná. V takové vesnici na kůlech na břehu Amazonky vlastně neexistuje soukromí. Lidem vidíte doslova do kuchyně. Připadal jsem si tam jako vetřelec a byl jsem vetřelec – jakkoli se ti lidé chovali přátelsky a mile. Takže dovolte na závěr peruánského putování pár plachých záběrů lidí, kteří žijí tak skromně, že si to nedokážeme představit.

Tady už opravdu nahlížíme těm lidem do bytu. Oni nemají stěny. Když jdou spát, zavěsí hamaky na trámky. Ten pán má hodinky… asi pro ozdobu, protože v těch končinách čas plyne jaksi sám od sebe a nemusí ho nikdo honit, jak to děláme my.

Kolikpak je asi té kojící paní let? Dvacet? Pětadvacet?

Když jedete lodí po řece, život se kolem vás míhá a střídá jako apoštolové na orloji. Tady už zasahuje moderní doba – na stěně je reklama.

Když jsem pořizoval tyto obrázky, neuvědomoval jsem si, jak nostalgicky budou vypadat.

Přitom ty děti nebyly smutné – spíš byly zvědavé na návštěvu z těch divných končin, kde řeka teče v obezděném korytu a na zemi je dlažba. Město Iquitos je sto padesát kilometrů po proudu. Nevede do něho žádná silnice, žádná železnice. Musí se tam lodí nebo letadlem. Kdypak se tyhle děti do Iquitosu podívají – a dostanou se někdy ještě dál?

Všechny tyhle obrázky jsem pořídil dvoustovkou. Ale ne proto, že by nebylo možné se přiblížit, spíš kvůli zpracování prostoru. Delší ohnisko umožní odstup a tím pádem se zklidní pozadí a postavy lépe vyniknou.

Tento záběr je ze školy. Zájem o výuku? Jako všude jinde…

Tady jsem váhal, nemám-li zařadit přece jen tu barevnou verzi. Síť ta níž má chlapec ruku je modrá a působí to nějak zvláštně, nepatřičně. Ale nechtěl jsem přerušit sérii.

Vykukující holčičkou se s Amazonií rozloučíme. Příště se podíváme zase někam jinam!


Předchozí články seriálu:

Pyramida v Limě ZDE.
Ostrovy miliónů ptáků a tisíců lvounů ZDE.
V palírně pisca ZDE.
Fotíme na pouštiZDE.
Kondoři v letu ZDE.
Lidi na ulici ZDE.
Pestří Indiáni ZDE.
Machu Picchu ZDE.
Když prší, foťte déšť ZDE.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: