Nezařazené

Zápisník z cest (1) – Pyramida v Limě

Dneškem jsem na dovolené (snad zasloužené, posuďte sami) – a přichystal jsem na tento a na příští týden seriál o cestovací fotografii. Používám fotografií a zkušeností z nedávné fotoexpedice IDIFu do Peru a Bolívie. Bude to deset zastavení a hrst zkušeností. Začneme v Limě!

Nejdříve něco obecně o cestovním fotografování.
Na cestách fotografujeme hodně a rádi a to je dobře – asi nemá cenu rozvádět, proč to tak je. Raději se zmíním o jednom problému: bezděky srovnáváme naše výkony s pohlednicemi, které se tam prodávají v trafice. Zde je třeba si uvědomit, že autoři těchto pohlednic:

  • dokonale znají prostředí, tématiku;
  • volí ideální čas, kdy dané téma možno fotit;
  • mockrát to mohli vyzkoušet a ověřili si, co se osvědčilo a co ne;
  • výsledek jejich práce je to nejlepší, co vytvořili.

Na rozdíl od nich my jsme na místě v to pondělí – dejme tomu – 23. června a je deset hodin dopoledne a na tomto místě budeme hodinu a pak musíme jet někam jinam. Nežertuji, myslím to velmi vážně. Diktát času je jedno z největších omezení pro cestovní fotografii. V krátké době a v podmínkách které neovlivňujeme jsme nuceni zvolit pro danou chvíli ideální způsob, jak se tématu zmocnit. To platí obecně – a teď se pojďme bavit o konkrétních případech.

Pyramida v Limě
Lima je hlavní a zároveň největší město Peru. Více méně náhodou jsme zde narazili na pyramidu vybudovanou v době před vládou Inků. Je to obrovská stavba o rozloze 16 hektarů, v podstatě uprostřed města. Jak takovou potvoru vyfotit?

Tady je jedno z možných řešení:

Je to v podstatě metoda konfrontace. Postavíte jeden objekt vedle druhého. tady to nebyl žádný technický problém, použil jsem ohnisko ekv. 50 mm, ISO 100, kompenzaci -0,3 EV.

Jak ale vyjádřit tvar a hmotu té stavby? Velmi vhodné je využití protisvětla. Samozřejmě, nebylo možné zvolit ideální úhel dopadu slunečních paprsků, kdy by slunce prosvětlilo šikmou stěnu pyramidy. Svoji úlohu sehraje i perspektiva, proto jsem použil širokoúhlý objektiv – ohnisko ekv. 16 mm, kompenzace -0,7 EV. Výsledek je tento:

OK, ale co dál? Což si vyzkoušet, jak by to vypadalo, kdyby se konfrontovaly plochy: plocha jedné stěny pyramidy a plocha nebe. Ta plocha stěny je členitá, je sestavena z drobných nepálených cihel postavených ne naplocho, ale nastojačku. Bylo třeba volit kompozici: předěl nebe a cihel není v obvyklé třetině, je posazen výš, aby se zvýraznila hmotnost zdi. Zde je výsledek:

Je to docela pěkná tapeta! Líbí se mi, když se obrázek začne vzdalovat realitě a přece je s ní nějak spjatý. Zkusme ale ještě jinou variantu. Ne plochy, ale hmoty ve vzájemných vztazích. Střídání tvarů. Popředí, pozadí a obloha, která je nádherně jednobarevná. Asi takto:

Tady jsem musel vyřešit problém té maličké kapličky – má tam být, nebo nemá? Je snadné ji vyretušovat. Nechal jsem ji tam, je to taková piha v té geometrické kompozici. Musí ale být na přesném místě. Umístil jsem ji těsně vedle dominantní linie přední zdi. Jak… umístil? Je třeba pozorovat plochu obrazu a přesně volit stanoviště. Stačí malý úkrok vlevo nebo vpravo a vzájemné postavení objektů se změní.

No a nakonec – fascinovalo mě slunce nad tou stavbou. Slunce pamatuje dobu, kdy ji stavěli a zažije dobu, až se rozpadne na prach. Chtěl jsem, aby na jednom snímku bylo všechno, o čem jsme až dosud hovořili, jak tvar, tak plochy a protisvětlo a taky slunce. Expozičně se to nedá samozřejmě zvládnout v jednom snímku, stín je proti přímému slunci nekonečně expozičně vzdálený. Musí se to udělat metodou HDR, tedy “high dynamic range” – udělat sérii tří fotek ze stativu s různou expozicí a ty pak spojit v jednu – píšu o tom na Digineffu ZDE. Takto vznikla poslední ukázka našeho peruánského putování.

Zítra nashledanou, opět v Peru.

Dneškem jsem na dovolené (snad zasloužené, posuďte sami) – a přichystal jsem na tento a na příští týden seriál o cestovací fotografii. Používám fotografií a zkušeností z nedávné fotoexpedice IDIFu do Peru a Bolívie. Bude to deset zastavení a hrst zkušeností. Začneme v Limě!

Nejdříve něco obecně o cestovním fotografování.
Na cestách fotografujeme hodně a rádi a to je dobře – asi nemá cenu rozvádět, proč to tak je. Raději se zmíním o jednom problému: bezděky srovnáváme naše výkony s pohlednicemi, které se tam prodávají v trafice. Zde je třeba si uvědomit, že autoři těchto pohlednic:

  • dokonale znají prostředí, tématiku;
  • volí ideální čas, kdy dané téma možno fotit;
  • mockrát to mohli vyzkoušet a ověřili si, co se osvědčilo a co ne;
  • výsledek jejich práce je to nejlepší, co vytvořili.

Na rozdíl od nich my jsme na místě v to pondělí – dejme tomu – 23. června a je deset hodin dopoledne a na tomto místě budeme hodinu a pak musíme jet někam jinam. Nežertuji, myslím to velmi vážně. Diktát času je jedno z největších omezení pro cestovní fotografii. V krátké době a v podmínkách které neovlivňujeme jsme nuceni zvolit pro danou chvíli ideální způsob, jak se tématu zmocnit. To platí obecně – a teď se pojďme bavit o konkrétních případech.

Pyramida v Limě
Lima je hlavní a zároveň největší město Peru. Více méně náhodou jsme zde narazili na pyramidu vybudovanou v době před vládou Inků. Je to obrovská stavba o rozloze 16 hektarů, v podstatě uprostřed města. Jak takovou potvoru vyfotit?

Tady je jedno z možných řešení:

Je to v podstatě metoda konfrontace. Postavíte jeden objekt vedle druhého. tady to nebyl žádný technický problém, použil jsem ohnisko ekv. 50 mm, ISO 100, kompenzaci -0,3 EV.

Jak ale vyjádřit tvar a hmotu té stavby? Velmi vhodné je využití protisvětla. Samozřejmě, nebylo možné zvolit ideální úhel dopadu slunečních paprsků, kdy by slunce prosvětlilo šikmou stěnu pyramidy. Svoji úlohu sehraje i perspektiva, proto jsem použil širokoúhlý objektiv – ohnisko ekv. 16 mm, kompenzace -0,7 EV. Výsledek je tento:

OK, ale co dál? Což si vyzkoušet, jak by to vypadalo, kdyby se konfrontovaly plochy: plocha jedné stěny pyramidy a plocha nebe. Ta plocha stěny je členitá, je sestavena z drobných nepálených cihel postavených ne naplocho, ale nastojačku. Bylo třeba volit kompozici: předěl nebe a cihel není v obvyklé třetině, je posazen výš, aby se zvýraznila hmotnost zdi. Zde je výsledek:

Je to docela pěkná tapeta! Líbí se mi, když se obrázek začne vzdalovat realitě a přece je s ní nějak spjatý. Zkusme ale ještě jinou variantu. Ne plochy, ale hmoty ve vzájemných vztazích. Střídání tvarů. Popředí, pozadí a obloha, která je nádherně jednobarevná. Asi takto:

Tady jsem musel vyřešit problém té maličké kapličky – má tam být, nebo nemá? Je snadné ji vyretušovat. Nechal jsem ji tam, je to taková piha v té geometrické kompozici. Musí ale být na přesném místě. Umístil jsem ji těsně vedle dominantní linie přední zdi. Jak… umístil? Je třeba pozorovat plochu obrazu a přesně volit stanoviště. Stačí malý úkrok vlevo nebo vpravo a vzájemné postavení objektů se změní.

No a nakonec – fascinovalo mě slunce nad tou stavbou. Slunce pamatuje dobu, kdy ji stavěli a zažije dobu, až se rozpadne na prach. Chtěl jsem, aby na jednom snímku bylo všechno, o čem jsme až dosud hovořili, jak tvar, tak plochy a protisvětlo a taky slunce. Expozičně se to nedá samozřejmě zvládnout v jednom snímku, stín je proti přímému slunci nekonečně expozičně vzdálený. Musí se to udělat metodou HDR, tedy “high dynamic range” – udělat sérii tří fotek ze stativu s různou expozicí a ty pak spojit v jednu – píšu o tom na Digineffu ZDE. Takto vznikla poslední ukázka našeho peruánského putování.

Zítra nashledanou, opět v Peru.