Nezařazené

Zaostřování a ostřící body

Digitální kompakty i zrcadlovky ostří v podstatě stejně, třebaže technické pozadí je jiné. V podstatě známe tři základní způsoby ostření:

  • Ruční (manuální) ostření. V kompaktech ho nastavujeme v menu, v zrcadlovkách lze též nastavit v menu, obvykle ale je přepínač na těle přístroje a navíc mnohé objektivy používané v zrcadlovkách mají přímo na těle objektivu přepínání mezi ručním a automatickým ostření;
  • Jednorázové (single) ostření je automatické. Automatika přístroje stanoví rovinu ostrosti. Nejčastěji zrcadlovky jsou nastaveny tak, že automatika zaostří po stisknutí spouště do první polohy, až po domáčknutí nastane expozice.
  • Průběžné (kontinuální) ostření je též automatické, avšak automatika pracuje ustavičně, až do okamžiku expozice. Typicky je nastavena tak, že ostří (přeostřuje) i po namáčknutí spouště. Používá se například při sportovní fotografii. Dejme tomu, že běžec běží směrem k fotografovi, ten čeká na správný okamžik s namáčknutou spouští a automatika doostřuje, takže blížícího se sportovce stále drží v rovině ostrosti.

Tyto tři základní způsoby mají četné variace.
Manuální ostření v kompaktech neznamená nic jiného než to, že ručně nastavíme vzdálenost a objektiv se elektricky nastaví. V zrcadlovkách nastavujeme ostrost na objektivu opravdu ručně a ostrost kontrolujeme v hledáčku, případně ostření kontrolujeme na LCD displeji, pokud je přístroj vybaven funkcí live view .
Navíc, některé objektivy vybavené speciálními elektromotory umožňují ručně doostřovat i v automatickém režimu. To je mimořádně výhodné zvláště v případech, kdy je obtížné přesně nastavit rovinu ostrosti pomocí automatu.

 
  Rozložení devítiibodového ostření. „Inteligentní ostření“ vybírá podle naprogramovaných algoritmů ty body, které zajístí optimální ostrost. Lze ale zvolit jeden z nich, obvykle středový, jako pracovní zaostřovací bod.
Dole: přepínání C – S – M na Nikonu D300 – průběžné (C, continuous), jednorázové ( S – single) a M (manuální) ostření na těle přístroje.
 

Automatické ostření také není jednoduché. Především je třeba vědět, že závisí na zaostřovacích bodech. Technicky bývají řešeny různě, principiálně jsou to body rozmístěné v ploše obrazu. Jejich počet bývá různý – čím je přístroj technicky lépe vybavený, tím je zaostřovacích bodů víc. Špičková zrcadlovka Nikon D200 jich má 51, jednoduché přístroje jen tři. Tyto body umožňují
automatické ostření v pravém slova smyslu, tedy je to ostření, na něž fotograf nemá prakticky žádný vliv. Tyto systémy obvykle bývají označeny jako „inteligentní ostření“. Kupříkladu „inteligence“ přístroje zaostří na nejbližší objekty, nebo v jiném režimu si ostřicí body předávají pohybující se objekt (tracking). Spolehlivost těchto systémů je diskutabilní. Dobře fungují systémy založené na principu rozpoznávání tváře (face recognition).
V jiném režimu je ale možno volit zaostřovací body. Například lze nastavit zaostřovací bod na střed a v případě nutnosti ho přesouvat do těch míst obrazu, kde se nachází to, co potřebujeme mít v rovině ostrosti.

Různí fotografové mívají svoje oblíbené způsoby ostření. Například nastaví na jediný středový zaostřovací bod, tento bod namíří na hlavní objekt, namáčknou spoušť a pak teprve dokončí kompozici a domáčknou spoušť. V případě potřeby tento jediný zaostřovací bod přesunou tam, kde je nejdůležitější místo v obrazu. Na této ukázce je příklad přenesení zaostřovacího bodu vpravo, to zajistí ostrost sochy umístěné mimo střed obrazu.

Tohoto způsobu s úspěchem využijeme, pokud chceme pořídit sérii fotografií, na kterých je hlavní objekt mimo střed. Oblíbená je i jiná technika, která naopak pracuje se zaostřovacím bodem ve středu obrazu.. Fotografujeme ve dvou fázích. Nejdříve zaostříme tak, že maíříme fotoaparát na objekt, středový zaostřovací bod je aktivní, namáčkneme spoušť (nebo stiskneme tlačítko AF-L, jsou ale i jiné způsoby jak blokovat ostrost), asi jako je na této ukázce (aktivní bod je červený):

Potom s namáčknutou spouští (nebo jinak blokovanou ostrostí) přesuneme aparát tak, abychom dokončili expozici a stiskneme spoušť a exponujeme:

Tato metoda je velmi jednoduchá a zajišťuje plnou kontrolu nad rovinou ostrosti. Jakmile totiž svěříme ostření plně autofokusu, může se stát, že se zaostřovací body chytí oblasti nejvyššího kontrastu a to nemusí báýt práve předmět našeho největšího zájmu.

Digitální kompakty i zrcadlovky ostří v podstatě stejně, třebaže technické pozadí je jiné. V podstatě známe tři základní způsoby ostření:

  • Ruční (manuální) ostření. V kompaktech ho nastavujeme v menu, v zrcadlovkách lze též nastavit v menu, obvykle ale je přepínač na těle přístroje a navíc mnohé objektivy používané v zrcadlovkách mají přímo na těle objektivu přepínání mezi ručním a automatickým ostření;
  • Jednorázové (single) ostření je automatické. Automatika přístroje stanoví rovinu ostrosti. Nejčastěji zrcadlovky jsou nastaveny tak, že automatika zaostří po stisknutí spouště do první polohy, až po domáčknutí nastane expozice.
  • Průběžné (kontinuální) ostření je též automatické, avšak automatika pracuje ustavičně, až do okamžiku expozice. Typicky je nastavena tak, že ostří (přeostřuje) i po namáčknutí spouště. Používá se například při sportovní fotografii. Dejme tomu, že běžec běží směrem k fotografovi, ten čeká na správný okamžik s namáčknutou spouští a automatika doostřuje, takže blížícího se sportovce stále drží v rovině ostrosti.

Tyto tři základní způsoby mají četné variace.
Manuální ostření v kompaktech neznamená nic jiného než to, že ručně nastavíme vzdálenost a objektiv se elektricky nastaví. V zrcadlovkách nastavujeme ostrost na objektivu opravdu ručně a ostrost kontrolujeme v hledáčku, případně ostření kontrolujeme na LCD displeji, pokud je přístroj vybaven funkcí live view .
Navíc, některé objektivy vybavené speciálními elektromotory umožňují ručně doostřovat i v automatickém režimu. To je mimořádně výhodné zvláště v případech, kdy je obtížné přesně nastavit rovinu ostrosti pomocí automatu.

 
  Rozložení devítiibodového ostření. „Inteligentní ostření“ vybírá podle naprogramovaných algoritmů ty body, které zajístí optimální ostrost. Lze ale zvolit jeden z nich, obvykle středový, jako pracovní zaostřovací bod.
Dole: přepínání C – S – M na Nikonu D300 – průběžné (C, continuous), jednorázové ( S – single) a M (manuální) ostření na těle přístroje.
 

Automatické ostření také není jednoduché. Především je třeba vědět, že závisí na zaostřovacích bodech. Technicky bývají řešeny různě, principiálně jsou to body rozmístěné v ploše obrazu. Jejich počet bývá různý – čím je přístroj technicky lépe vybavený, tím je zaostřovacích bodů víc. Špičková zrcadlovka Nikon D200 jich má 51, jednoduché přístroje jen tři. Tyto body umožňují
automatické ostření v pravém slova smyslu, tedy je to ostření, na něž fotograf nemá prakticky žádný vliv. Tyto systémy obvykle bývají označeny jako „inteligentní ostření“. Kupříkladu „inteligence“ přístroje zaostří na nejbližší objekty, nebo v jiném režimu si ostřicí body předávají pohybující se objekt (tracking). Spolehlivost těchto systémů je diskutabilní. Dobře fungují systémy založené na principu rozpoznávání tváře (face recognition).
V jiném režimu je ale možno volit zaostřovací body. Například lze nastavit zaostřovací bod na střed a v případě nutnosti ho přesouvat do těch míst obrazu, kde se nachází to, co potřebujeme mít v rovině ostrosti.

Různí fotografové mívají svoje oblíbené způsoby ostření. Například nastaví na jediný středový zaostřovací bod, tento bod namíří na hlavní objekt, namáčknou spoušť a pak teprve dokončí kompozici a domáčknou spoušť. V případě potřeby tento jediný zaostřovací bod přesunou tam, kde je nejdůležitější místo v obrazu. Na této ukázce je příklad přenesení zaostřovacího bodu vpravo, to zajistí ostrost sochy umístěné mimo střed obrazu.

Tohoto způsobu s úspěchem využijeme, pokud chceme pořídit sérii fotografií, na kterých je hlavní objekt mimo střed. Oblíbená je i jiná technika, která naopak pracuje se zaostřovacím bodem ve středu obrazu.. Fotografujeme ve dvou fázích. Nejdříve zaostříme tak, že maíříme fotoaparát na objekt, středový zaostřovací bod je aktivní, namáčkneme spoušť (nebo stiskneme tlačítko AF-L, jsou ale i jiné způsoby jak blokovat ostrost), asi jako je na této ukázce (aktivní bod je červený):

Potom s namáčknutou spouští (nebo jinak blokovanou ostrostí) přesuneme aparát tak, abychom dokončili expozici a stiskneme spoušť a exponujeme:

Tato metoda je velmi jednoduchá a zajišťuje plnou kontrolu nad rovinou ostrosti. Jakmile totiž svěříme ostření plně autofokusu, může se stát, že se zaostřovací body chytí oblasti nejvyššího kontrastu a to nemusí báýt práve předmět našeho největšího zájmu.