Čtenářka Digineffu M. Vítková mi poslala zajímavý dopis. Jeho jádro je obsaženo v titulku tohoto článku. Co fotit? Nemyslím, že je to nejdůležitější problém fotografie, myslím si, že to je JEDINÝ OPRAVDU DŮLEŽITÝ PROBLÉM fotografie, vše ostatní je podružné. M.Vítková píše:
Čtenářka Digineffu M. Vítková mi poslala zajímavý dopis. Jeho jádro je obsaženo v titulku tohoto článku. Co fotit? Nemyslím, že je to nejdůležitější problém fotografie, myslím si, že to je JEDINÝ OPRAVDU DŮLEŽITÝ PROBLÉM fotografie, vše ostatní je podružné. M.Vítková píše:
Stranou ponechám rodinnou a dokumentární fotografii, jejíž cíl je zřejmý. Jde mi o to ostatní – co fotografujeme, protože se nám to líbí, nebo to považujeme za zajímavé. Z hlediska případné konkurence na fotografické soutěži, takové fotografie – byť hezky nafocené – moc šancí na úspěch nemají. Úspěšná fotografie musí být něčím výjimečná, odlišná od běžného pohledu. Subjektivně rozlišuji mezi „soutěžní fotografií“ a fotografií, kterou bych si tzv. „pověsila na zeď“. Ne vždy je to jedno a totéž. A tak si kladu otázku: Má smysl fotografovat hezké věci – zasněžené větvičky, zimní les, krajiny, města, lidi, květiny, motýly, …? Jsou to věci a situace, které se nám (subjektivně) líbí, proto je chceme zachytit a ten pohled si uchovat. Případně – má smysl nechávat si fotografie, které mě příliš neoslovují, jsou „těžké“, ponuré, neradostné, popřípadě jsou to fragmenty „čehosi“. Ale pro nás jsou zajímavé, či závažné právě svým obsahem. Závěrečná otázka zní: Když vyfotografovaný objekt nemá atribut „soutěžní fotografie“ (alespoň subjektivně), má smysl zaplňovat tím diskovou kapacitu?
Tolik tedy dopis paní Vítkové.
Než cokoli odpovím, vystrčím kupředu své hluboké přesvědčení, že na tento zásadní problém není univerzálně platná odpověď a řešení, neřkuli recept. Deset lidí se k němu vyjádří různě, takže prosím, abych byl takto chápán, že vyjádřím svůj osobní pohled a své přesvědčení.
Nejdřív k těm hezkým versus nehezkým věcem.
Tady myslím dojdeme k širší shodě. Naprosto nezáleží na hezkosti nebo nehezkosti námětu. Irving Penn fotil (mimo jiné) vajgly, Saudek fotil tlusté holky, Newton krásné holky, v tom to opravdu není. Ale tak asi to pisatelka nemyslela. Smysl dotazu vidím v otázce, zdali má smysl si schovávat fotky, které obecně zajímavé nejsou, ale pro nás smysl mají.
Myslím si, že fotit máme především pro sebe, pro svoji radost a uspokojení a že asi nemá moc smyslu se snažit zalíbit a podbízet něčímu vkusu. Různí lidé mají různý vkus a do kterého se trefovat? Já si třebas – na příklad – fotím kulaté kanálové dekly, mám jich už pěknou sbírku, a je mi fuk, jestli se moje kanály někomu líbí nebo nelíbí anebo jestli je správné nebo špatné fotit kanály, Já si je fotím a basta. Tenhle je z Andorry, vzácný, se znáčkem, jen málo měst má znáček (Praha ano, ale třeba Paříž nikoli).
Soutěže
Určitě je to dobrý popud a inspirace a výzva. Obvykle ale je v nich jeden háček. Na těch prvních padesáti, leckdy sto, leckdy i více místech najdeme prvotřídní fotky – to se týká i naší digineffí soutěže. S tím je třeba počítat, že při přihlášení jsme v rukou poroty a tudíž subjektivních názorů lidí s osobitým vkusem. Prohra neznamená vysvědčení neschopnosti.
Obecně
Fotografie jakožto lidská činnost není jen jedna. Má mnoho vrstev a účelů a ty mají společnou jen technickou podstatu, že se nějak zaznamenává obraz světa kolem nás, tečka. Paní Vítková se zmiňuje o rodinné a dokumentární fotografii. Ale i ta má svůj význam, dokonce velký. Bohužel, teď odbočím, digitální fotografie – a hamižnost výrobců tiskáren a inkoustů – odnavykla lidi pořizovat si pevné kopie fotek, takže většina dnes pořízených fotek jsou jen soubory číslíček interpretovaných někde na obrazovce a za dvacet, možná padesát a určitě po sto letech nezbude po nich ani stopa. A vytištěné fotky vyšisují, takže taky nebudou. Leč pojďme zpět k věci.
Rodinná a dokumentární fotka má jednu velkou přednost – zcela jasný účel a cíl. Hůř je na tom ten, kdo chce jít za hranice rodinné a dokumentární fotky typu „výlet na Karlštejn“. Co fotit? To je zásadní otázka pro mnoho z nás.
Už dlouho tvrdím, že fotografie sama o sobě není žádná velká zábava a že je dobře ji spojit s nějakou jinou naší soustavnou činností. Někdo sbírá houby – ať fotí houby. Někdo lepí letadýlka – ať fotí letadýlka a život kolem letadýlkových aktivit. Přikláním se k názoru, že fotografa tvoří téma. Je třeba ho najít, vyspecifikovat a ovládnout. Všude kolem sebe vidíme úžasné fotografie od lidí, kteří se fotografií neživí – fotí v rámci své záliby. Ta se může i nemusí fotografie týkat. Někdo dělá HDR fotografie nebo časosběrná videa, to je hodně (ale nikoli jenom) technické téma, někdo dělá makro, někdo fotí sport. Takže na otázku „co fotit“ odpovím, foťte to, co vás zajímá a co vás baví dělat, i když zrovna nefotíte.
Komu se podaří si najít téma, pak obvykle neřeší ty otázky, nastolené v mailu paní Vítkové. Jde za svým tématem a pokud bude důsledný, zaujme. I v těch výstavách prorazí a k vyvěšení na zeď se taky dostane.
Hledal jsem ilustraci k tomuto článku a objevil jsem fptky z roku 2001… před patnácti lety, dvoumegový ultrazoom Olympus. Ale taky se s tím dalo fotit… a fotka se mi po těch 15 letech líbí, třebaže někomu neřekne vůbec nic.
