V září jsme měli v průběžné soutěži jako téma portrét, teď v říjnu by byl hřích volit něco jiného než barevnou krajinu. Zde je zastavení nad pěti pracemi z prvního týdne. Než se k ukázkám dostanu, podotknu, že v zadání soutěže vždy nabádám k tomu, aby se autoři drželi tématu. To téma je jasné – Říjen měsíc hřejivé duhy. Jde o barvy… a hned v prvním vlně přišly fotky, které nebyly krajinářské a s barvami podzimu neměly pranic společného. Ach jo… škoda práce. Takže k těm ukázkám. Řadím je jaksi nelogicky, od nejvyšší míry počítačového zpracování až po… nikoli syrovou fotografii, ale ve srovnání se čtyřmi ostatními nejméně zpracovanou.
Zeme-guĺa Romana Holého se vymyká pojetí klasické fotografie – jde spíše o grafiku na základě fotografického materiálu. Loni jsme tu měli několik takovýchto fotografií, vyrobených na počítači. Jako zpestření smysl mají – a je dobře, že autor, který zasílá své práce do naší průběžné soutěže od července, se věnuje klasické fotografii a dělá to velmi dobře. Na tomto obrázku je třeba ocenit především vtip a také čistotu grafického provedení. Ta „zeměgule“ je v protikladu s kulatou korunou stromu a jako další obrazový kontrast posloužila člověčí postavička vpravo dole. Čistá foto-grafika, perfektně provedená.
Upravená je i Roztančená od Zuzky Vitvarové. Svou náladou – ovšem v barevném provedení – fotka připomíná „ušlechtilý tisk“, nějaký ten brom-olejotisk z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zde ovšem nejde o náhodný výsledek jednoho hravého večera u počítače – Zuzka Vitvarová si v tomto směru vytvořila svůj rukopis a na její stránce na webu fotoklubu Balvan http://www.balvan.net/zuzana-vitvarova.html je to patrné. Obrazové zpracování, to je samozřejmě možná cesta, jak záběr ozvláštnit, jak mu dodat pečet jinakosti a zbavit ho prokletí opisu reality.
Jiná cesta vede přes „zvláštní atmosférické podmínky“. Dobrou ukázkou je práce Standy Reischla Pod závojem. Krajina ponořená do ranní mlhy. Obrázek připomíná čínské tušové malby na rýžovém papíru. Kompozice se odvíjí od výrazné střechy domu a sleduje horizontálu, posazenou nebezpečně blízko horizontální osy. V oprávněných případech se takové zahrávání nejen odpouští, ale vyplácí.
Taková světelná situace nastává zřídka a ne všude… Nicméně je možné si počkat na zajímavou světelnou situaci prakticky kdekoli. Na snímku V zajetí pavučin zachytila Alena Chmielová naprosto běžnou situaci, na kterou narazíme doslova na každém druhém kroku při podzimní procházce přírodou. Tohle není žádná atraktivní krajina, to je prostě křoví… Veškeré kouzlo je vyčarované světlem a jeho dokonalým zvládnutím. Kompozičně je obraz stavěn shora dolů po mírné diagonále. Oranžové světlo při horním okraji kompozici zahajuje a kompozičním středem jsou rozzářené pavučiny vlevo od svislé osy. Kompozici dotvrzuje shluk odlesků ve spodní části obrazu vpravo od svislé osy. Celá ta světelná hra je rámována jakýmsi tmavým límcem. Výborná ukázka toho, že za atraktivním obrázkem nemusíme jezdit na Island nebo na Nový Zéland…
Na závěr jsem si nechal Barvy od Jana Korbela. Tohle je zdánlivě opravdu jen otisk – zajisté že s hodně vyjetou barevnou saturací. Prolínání červených a zelených partií je tu vedeno účelně a s citem. Myslím, že by snímku prospělo ztmavení horní části. Ono totiž světlé místo přitahuje pozornost a zde ta horní světlá partie není jádro sdělení a proto trochu ruší. Každopádně je to obrázek působivý a svůj smysl má.
