Už třikrát v poslední době jsem se tu zabýval fotoknihou. Jednak jsem se pokusil vysvětlit smysl té věci a pak jsem ukázal, jak k fotoknize přistupovat. V posledním dílu jsem naznačil konkrétní řešení. Tak si udělejme takové malé grafické opáčko. Vždyť já vlastně jako grafik začínal hned po maturitě v týdeníku Svět v obrazech a na začátku osmdesátých let jsem v Mladé frontě lámal noviny… Takže pojďme do toho.
Už třikrát v poslední době jsem se tu zabýval fotoknihou. Jednak jsem se pokusil vysvětlit smysl té věci a pak jsem ukázal, jak k fotoknize přistupovat. V posledním dílu jsem naznačil konkrétní řešení. Tak si udělejme takové malé grafické opáčko. Vždyť já vlastně jako grafik začínal hned po maturitě v týdeníku Svět v obrazech a na začátku osmdesátých let jsem v Mladé frontě lámal noviny… Takže pojďme do toho.
|
Zatím vyšlo: Jak na fotoknihu zde Připravujeme fotoknihu zde Realizace fotoknihy zde |
Chystám se nadělit si k Vánocům fotoknihu z letošní cesty do Angkoru v Kambodži. Budu ji zpracovávat v softwaru Bontia Studio, zatím mi vyhovuje nejvíc z těch, které jsem vyzkoušel. Teď už je ve verzi 4.5, ale do samotného lámání je ještě daleko, takže k technice zlomu se vrátíme.
Nicméně, už na začátku si musím ujasnit:
Jak má být kniha velká? Zde mám jasnou představu – A4, pevná vazba.
Jaký rozsah? I to vím. Má mít 32 stran.
Proč zrovna tak a ne jinak? Pevná vazba vypadá mnohem líp. Navíc, chci A4, kdežto Bontia v měkké vazbě dělá největší knížky 20,4 x 25,5 cm. No a proč 32 stran? Je to nejmenší rozsah jaký dělají, nicméně myslím, že je to až dost. 64 stran by nemělo dvojnásobný efekt než 32. Naopak, fotky by se opakovaly a byla by to nuda. I těch 32 stran je hodně.
A teď pozor, uvažujme technicky.
Třicet dva stran, to je první lichá (pravá, v knize jsou liché stránky vpravo) a poslední lichá, tudíž logicky vlevo. Zbývá 30 stran, to je 15 dvoustran. Když uvažujeme o budoucí fotoknize, vždycky musíme myslet na dvoustrany, to je grafický základ. Tedy shrnu, mám zaplnit vstupní lichou stranu, závěrečnou lichou stranu a patnáct dvoustran.
Další krok: Mám na disku v archivu 5 složek s fotkami z Angkoru. Jsou řazené po dnech, ale to mi moc nepomůže, je v tom binec. Něco mám ještě v RAW, něco jsem už vyvolal. Budu muset to všechno projít znovu. Takže co?
K těm 5 složkám udělám šestou, nazvu ji fotokniha_angkor a do ní budu přichystané fotky tahat.
Musím ovšem mít představu, kolik těch fotek má být. A tady tkví kámen úrazu mnoha podobných projektů.
Méně znamená více. Nemá věru smysl nahňáctat do fotoknihy všechny fotky, které jsem v Angkoru pořídil. Počítám s tím, že zde budou i dvoustrany jen s jednou fotkou, na některých dvoustranách budou dvě fotky proti sobě, jinde tři, maximálně čtyři, ať visím, tak pět, víc ne. Suma sumárum, počítejme průměr tři fotky na dvoustranu, dvoustran je patnáct, plus ty dvě plonkové, ať se kočky pudrujou, musím vybrat padesát fotek a některé zbudou.
Nepodceňujte tuto úvahu. Je velice důležitá. Když se necháte zahltit množstvím, nedokážete dát fotoknize žádnou strukturu. Je třeba vybírat s rozmyslem, opravdu to podstatné.
Ještě důležité:
Fotky musí být různorodé. Kniha musí být pestrá. Měly by se tam střídat celkové pohledy a detaily, klidně tam může být i makrosnímek. Je dobré na fotoknihu myslet už při samotném fotografování. Přiznám se k podstatné chybě – dávám přednost fotkám na šířku (zvyk z novin, tam je většina fotek na šířku), kdežto ve fotoknize je dobré střídat výšky a šířky. K tomu slouží – když to není nafoceno – ořez. Je to chyba, protože kdybych mixoval při focení šířku a výšku aspoň 3:1, usnadnilo by mi to velice práci.
Ještě k tomu výběru. Musím mít na paměti, že mám ke svým fotkám osobní vztah. Byl jsem tam, zažil jsme to… jenže divák tam buď nebyl nebo byl jindy a zažil něco jiného, zkrátka, má jiné oči. Takže se musím snažit odstranit nános prožitku a citového zaháčkování.
Při výběru se mi vždy vyplácí jít po těch fotkách, které si pamatuju. Prostě – po půl roce, po roce vím, že „to tam někde mám vyfocené“. Takové zapamatovatelné fotky bývají nejlepší.
Takže se pustím do práce a nashromáždím si do složky fotokniha-angkor… padesát fotek? Ne, spíš o něco víc, aby byla rezerva. Složka by měla být definitivní, protože lámací program si její obsah do sebe natáhne a s ním pak pracuje. Je sice možné přidat, ale myslím, že je lepší si to takto připravit.
Co na obálku
Netvrdím, že se tím musí začít. Nicméně napadlo mě to při pohledu na tuhle fotku:
Nápis bych dal takhle pěkně dolů… a vidíte?
Chyba! Socha kouká zprava doleva. Našemu vnímání je přirozený pohyb zleva doprava, protože tak čteme. Taková obálka by byla divná, nepříjemná… Fotka fajn, ale na obálku se nehodí. I na tyto věci se musí myslet.
Ořez
Ořez musí sloužit hlavně k tomu, aby se zvýraznila podstata fotky, smysl, proč jsme ji fotili. Zde je příklad: tohle je fotka, jak jsem ji pořídil.
Nechat ji tak jak je? Je hodně středová. Tohle je jedno řešení:
Nicméně úprava má vypíchnout to podstatné. Tady jde o kontrast sochy a změti kořenů. Působilo to strašidelně, tak ať to funguje, jak má! Takže výřez udělám takto:
Ve finální podobě pak vypadá fotka takto:
No a teď půjdeme tomu najít vhodný protějšek. A zase, je třeba uvažovat. Lev se dívá doleva, takže nutně musí být na některé z lichých stran, tedy vpravo. Vyberu mu tedy protějšek.
No a když se to sesadí dohromady s textem, vypadá to docela rozumně:
Shrnutí:
Nejdříve volím formát a typ vazby a rozsah. Při patnácti dvoustranách plus dvě liché si připravíme padesát fotek. Lze pochopitelně i jinak, když jde o publikaci více dokumentárního typu, tak se tam fotek vejde víc, ale i pak jsou čtyři až pět na dvoustranu snesitelné maximum.
Fotky vybírám nejdřív bez ohledu na zlom, nicméně se snažím, aby si nebyly podobné, aby byly pestré tématicky, formátově, barevně. Noční fotky, za sluníčka, v mlze, detaily, celky, to všechno pěkně pohromadě. A jak dál? O tom za týden.
