Nezařazené

Visual Gallery na Photokině

Fotografické výstavy – i to je něco, kvůli čemu stojí za to navštívit Photokinu. Je jich tu nepočítaně – každá firma se chlubí výsledky práce „svých lidí“ a „svého železa“. Je tu ale i speciální výstavní síň, v níž se představila i proslulá fotografická škola z moravské Opavy.

Galerie slávy visí nad hlavním koridorem Visual Gallery.


Ve Visual Gallery jsou dva výstavní bloky. V tom prvním prezentují svoje práce převážně německé fotografické školy – do jejich bloku se podařilo proniknout i opavskému Institutu výtvarné fotografie. Druhý blok se jmenuje Meet the professionals: Charles E. Eraser, Petra Stockhausen, Julian Faulhaber, Jürgen Escher Lorenzo Castore, Patric Fouad, Evaldas Ivanauskas, Bryan Adams, Martin Parr a Michael Schnabel, to jsou ti profesionálové, kteří zde vystavují. Nejvíce se tu mluvilo o kolekci Patrica Fouada: fotografoval interiéry bordelů, tedy fotografoval místnosti, v nichž prostitutky přijímají zákazníky. Zdá se mi, že i na této kolekci lze demonstrovat sílu i bídu současné fotografie. Technicky jsou to dokonalé fotografie. Téma je voleno s rozmyslem – autor věděl dopředu, že zaujme a vskutku zaujal. Jenže, jako by tam chybělo osobní zaujetí. Právě to je cítit ze snímků visících nad hlavní pasáží Galerie – jenže to jsou obrázky taky šedesát let staré.

Ještě tak nejvíc bezprosřední mi připadala série Bryana Adamse, který zachytil epizodu ze života herce Rourkea. Herec přichází domů, čeká ho tam mladá dáma, vyspí se s ní, vyspí se poté, pak se osprchuje, vezme psa a jde pryč. Takový minipříběh. Ale i ten je vymyšlený, vyspekulovaný, předem domluvený. Další epizoda, kterou herec zahrál, tentokrát před fotoaparátem, nikoli před filmovou kamerou.

Expozice opavského Institutu výtvarné fotografie.


Třeba to někomu připadne jako rouhání, ale vymyšlené, neosobní a racionálně cílené mi připadají i seriály pořízené v trpících částech světa. Jsou to obvykle černobílé snímky, dynamicky komponované – dokonalá reportážní výpověď. Osloveno svědomí: hle, zase země, kde je hladomor. Diváku, pomoz. Dobrá, ale jak? Proč je tam ten hladomor? Pravděpodobně proto, že tam sedí u vesla banda zkorumpovaných gangsterů, kteří si hrají na státníky a v OSN zasedají v komisích pro lidská práva a odsuzují americký imperialismus a zároveň žebrají po dotace na to či ono, aby je pak rozkradli pro sebe, své rodiny a své kamarádíčky. Ano, tohle je politika, ovšem i ty fotky jsou hodně politika, dělají politiku a ovlivňují politiku, jen to si nejsem jist, že ji strkají tím správným směrem.

A tak jsem tou Visual Gallery procházel tak trochu nakřápnutý a znejistěný a plný pochyb o té dnešní fotografii. A tak jsem tam sám pořídil „umělecký snímek“, dokonce ve dvou variantách. Ten vpravo se mi líbí víc, dal jsem mu pracovní název „poprava“.

Fotografické výstavy – i to je něco, kvůli čemu stojí za to navštívit Photokinu. Je jich tu nepočítaně – každá firma se chlubí výsledky práce „svých lidí“ a „svého železa“. Je tu ale i speciální výstavní síň, v níž se představila i proslulá fotografická škola z moravské Opavy.

Galerie slávy visí nad hlavním koridorem Visual Gallery.


Ve Visual Gallery jsou dva výstavní bloky. V tom prvním prezentují svoje práce převážně německé fotografické školy – do jejich bloku se podařilo proniknout i opavskému Institutu výtvarné fotografie. Druhý blok se jmenuje Meet the professionals: Charles E. Eraser, Petra Stockhausen, Julian Faulhaber, Jürgen Escher Lorenzo Castore, Patric Fouad, Evaldas Ivanauskas, Bryan Adams, Martin Parr a Michael Schnabel, to jsou ti profesionálové, kteří zde vystavují. Nejvíce se tu mluvilo o kolekci Patrica Fouada: fotografoval interiéry bordelů, tedy fotografoval místnosti, v nichž prostitutky přijímají zákazníky. Zdá se mi, že i na této kolekci lze demonstrovat sílu i bídu současné fotografie. Technicky jsou to dokonalé fotografie. Téma je voleno s rozmyslem – autor věděl dopředu, že zaujme a vskutku zaujal. Jenže, jako by tam chybělo osobní zaujetí. Právě to je cítit ze snímků visících nad hlavní pasáží Galerie – jenže to jsou obrázky taky šedesát let staré.

Ještě tak nejvíc bezprosřední mi připadala série Bryana Adamse, který zachytil epizodu ze života herce Rourkea. Herec přichází domů, čeká ho tam mladá dáma, vyspí se s ní, vyspí se poté, pak se osprchuje, vezme psa a jde pryč. Takový minipříběh. Ale i ten je vymyšlený, vyspekulovaný, předem domluvený. Další epizoda, kterou herec zahrál, tentokrát před fotoaparátem, nikoli před filmovou kamerou.

Expozice opavského Institutu výtvarné fotografie.


Třeba to někomu připadne jako rouhání, ale vymyšlené, neosobní a racionálně cílené mi připadají i seriály pořízené v trpících částech světa. Jsou to obvykle černobílé snímky, dynamicky komponované – dokonalá reportážní výpověď. Osloveno svědomí: hle, zase země, kde je hladomor. Diváku, pomoz. Dobrá, ale jak? Proč je tam ten hladomor? Pravděpodobně proto, že tam sedí u vesla banda zkorumpovaných gangsterů, kteří si hrají na státníky a v OSN zasedají v komisích pro lidská práva a odsuzují americký imperialismus a zároveň žebrají po dotace na to či ono, aby je pak rozkradli pro sebe, své rodiny a své kamarádíčky. Ano, tohle je politika, ovšem i ty fotky jsou hodně politika, dělají politiku a ovlivňují politiku, jen to si nejsem jist, že ji strkají tím správným směrem.

A tak jsem tou Visual Gallery procházel tak trochu nakřápnutý a znejistěný a plný pochyb o té dnešní fotografii. A tak jsem tam sám pořídil „umělecký snímek“, dokonce ve dvou variantách. Ten vpravo se mi líbí víc, dal jsem mu pracovní název „poprava“.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: