12bitovým převodníkem jsme se zde zabývali už před čtyřmi lety. Téma je to natolik závažné a zajímavé, že je třeba se k němu vrátit v šířej pojatém článku.
Víme, že „bit“ je jednotka informace – nese informaci typu „nula / jednička“ nebo „zapnuto / vypnuto“. Takže jednobitová informace nás poučí, zdali je otevřeno / zavřeno, den / noc a pod. Dvoubitová, to už je „dva na druhou“, tedy dvoubitová informace je o čtyřech různých stavech skutečnosti. Osmibitová, to je dva na osmou, tedy 256. A o už nám něco říká. Nejčastěji používaný formát digitálního obrázku je formát JPEG a ten skutečně má tři kanály a každý má osmibitovou informaci, tedy v každém kanále je 256 různých „stavů“ – světelných odstínů, tedy 256 odstínů, v kombinaci 16,7 milionů odstínů. Je to málo nebo hodně? Záleží na tom, jak se to vezme.
Procesor má problém rozlišovat především hodně exponované oblasti a rád přiřadí nejvyšší hodnotu 255 (číslujeme od 0 včetně), což je bílá, nejvyšší jas, ve skladbě tří kanálů. To vede k tzv. vypálení jasů – na snímku vznikají nepěkné bílé skvrny. Proto technicky vyspělejší přístroje mají procesory, jež původně analogovou informaci interně zpracovávají desetibitově nebo dvanáctibitově, což je 210 , tedy 1024 odstínů, nebo 212 , což je 4096 odstínů v každém kanálu. Je samozřejmé, že pak lze analyzovat jasové hodnoty mnohem přesněji. V reklamách to výrobci ukazují na příkladu schodů: osmibitový převodník znázorňují hrubý, deseti nebo dvanáctibitový převodník jemným schodištěm. Zde je příklad takového znázornění (týká se sice digitalizace zvuku, ale podstata je velmi dobře patrná):
Na obrázku je vidět, že křivka je přesněji popsána nejemnějšími čtverečky, a ty znázorňují 12 bitový záznam, hrubší je 10 bitový a nejhrubší je 8 bitový. Takže je jasné, že 12 bitový je jemnější, přesnější, „lepší“.
Proč ty uvozovky?
Protože – opakuji – jde o interní zpracování, tedy s 12 bitovým záznamem pracuje procesor. Efekt se nejvíc projeví, jakmile uložíme obrázek ve formátu RAW. To je datový formát, který nám umožní rozsáhlé zásahy v optimálním režimu. Třebaže pak obrázek uložíme v osmibitovém JPEG nebo TIFF formátu, bude zpravidla lepší, než kdybychom ho získali rovnou z fotoaparátu.
Ale i při generování jen osmibitového JPEG obrázku procesor dokáže při tomto interním matematickém zpracování lze obraz daleko přesněji a efektivněji vyhodnotit a zpracovat. Jestliže tedy se výrobce chlubí dvanáctibitovým zpracováním, je to signál, že přístroj je osazen procesorem s velkým výkonem, a můžeme se spolehnout, že získáme obrázky vysoké kvality. Záleží na kvalitě procesoru. Jsou generaci od generace rychlejší a podávají lepší obrazový výkon. A je zřejmé, že 12 bitové převodníky ve spojení s výkonnými procesory zpracují obraz lépe, než obyčejné 8 bitové AD převodníky. Výsledkem tedy není !“zázrak“, jak bychom mohli někdy soudit z četby reklamních prospektů, ale lepší obraz. A o ten nám jde především.
O problematice se dočtete více v mé knize Neffův průvodce digitální fotografií. Více informací o ní viz zde.
12bitovým převodníkem jsme se zde zabývali už před čtyřmi lety. Téma je to natolik závažné a zajímavé, že je třeba se k němu vrátit v šířej pojatém článku.
Víme, že „bit“ je jednotka informace – nese informaci typu „nula / jednička“ nebo „zapnuto / vypnuto“. Takže jednobitová informace nás poučí, zdali je otevřeno / zavřeno, den / noc a pod. Dvoubitová, to už je „dva na druhou“, tedy dvoubitová informace je o čtyřech různých stavech skutečnosti. Osmibitová, to je dva na osmou, tedy 256. A o už nám něco říká. Nejčastěji používaný formát digitálního obrázku je formát JPEG a ten skutečně má tři kanály a každý má osmibitovou informaci, tedy v každém kanále je 256 různých „stavů“ – světelných odstínů, tedy 256 odstínů, v kombinaci 16,7 milionů odstínů. Je to málo nebo hodně? Záleží na tom, jak se to vezme.
Procesor má problém rozlišovat především hodně exponované oblasti a rád přiřadí nejvyšší hodnotu 255 (číslujeme od 0 včetně), což je bílá, nejvyšší jas, ve skladbě tří kanálů. To vede k tzv. vypálení jasů – na snímku vznikají nepěkné bílé skvrny. Proto technicky vyspělejší přístroje mají procesory, jež původně analogovou informaci interně zpracovávají desetibitově nebo dvanáctibitově, což je 210 , tedy 1024 odstínů, nebo 212 , což je 4096 odstínů v každém kanálu. Je samozřejmé, že pak lze analyzovat jasové hodnoty mnohem přesněji. V reklamách to výrobci ukazují na příkladu schodů: osmibitový převodník znázorňují hrubý, deseti nebo dvanáctibitový převodník jemným schodištěm. Zde je příklad takového znázornění (týká se sice digitalizace zvuku, ale podstata je velmi dobře patrná):
Na obrázku je vidět, že křivka je přesněji popsána nejemnějšími čtverečky, a ty znázorňují 12 bitový záznam, hrubší je 10 bitový a nejhrubší je 8 bitový. Takže je jasné, že 12 bitový je jemnější, přesnější, „lepší“.
Proč ty uvozovky?
Protože – opakuji – jde o interní zpracování, tedy s 12 bitovým záznamem pracuje procesor. Efekt se nejvíc projeví, jakmile uložíme obrázek ve formátu RAW. To je datový formát, který nám umožní rozsáhlé zásahy v optimálním režimu. Třebaže pak obrázek uložíme v osmibitovém JPEG nebo TIFF formátu, bude zpravidla lepší, než kdybychom ho získali rovnou z fotoaparátu.
Ale i při generování jen osmibitového JPEG obrázku procesor dokáže při tomto interním matematickém zpracování lze obraz daleko přesněji a efektivněji vyhodnotit a zpracovat. Jestliže tedy se výrobce chlubí dvanáctibitovým zpracováním, je to signál, že přístroj je osazen procesorem s velkým výkonem, a můžeme se spolehnout, že získáme obrázky vysoké kvality. Záleží na kvalitě procesoru. Jsou generaci od generace rychlejší a podávají lepší obrazový výkon. A je zřejmé, že 12 bitové převodníky ve spojení s výkonnými procesory zpracují obraz lépe, než obyčejné 8 bitové AD převodníky. Výsledkem tedy není !“zázrak“, jak bychom mohli někdy soudit z četby reklamních prospektů, ale lepší obraz. A o ten nám jde především.
O problematice se dočtete více v mé knize Neffův průvodce digitální fotografií. Více informací o ní viz zde.
