Nezařazené

Velká kniha HDR fotografie

Už dlouho jsem neměl v ruce tak inspirativní knihou, jako je druhé vydání publikace Andreje Bočíka, věnované tomuto aktuálnímu tématu. Knihu vydal Computer Press, má 224 stran i s rejstříkem, je pravobarevná a v příloze má DVD s pěti videonávody a deseti softwary, včetně HDR generátoru Photomatix Pro a freeware Picturenaut. Slovenský originál přeložili Hana Majerová a Michal Brůha. Stojí 399 korun.

Už dlouho jsem neměl v ruce tak inspirativní knihou, jako je druhé vydání publikace Andreje Bočíka, věnované tomuto aktuálnímu tématu. Knihu vydal Computer Press, má 224 stran i s rejstříkem, je pravobarevná a v příloze má DVD s pěti videonávody a deseti softwary, včetně HDR generátoru Photomatix Pro a freeware Picturenaut. Slovenský originál přeložili Hana Majerová a Michal Brůha. Stojí 399 korun.


HDR

Kniha je určena především pro zkušené fotografy a vydavatel ji klasifikuje jako „pro profesionály“. Nicméně dokáže se v ní vyznat i ukázněný laik, pokud ji nebude číst jako detektivku a opravdu poctivě si procvičí příklady, prozkoumá DVD a vyzkouší to, co mu autor předkládá k vyzkoušení.

První dvě kapitoly jsou rázu spíše teoretického. Píše se tu o světle a jeho měření a vysvětluje se tu sám pojem dynamického rozsahu, tedy schopnosti snímače podat kresbu v oblasti stínů a oblasti jasů. Lidské oko má tento rozsah neporovnatelně širší než i ten nejkvalitnější fotoaparát. Metodika HDR pomáhá nedostatek fotografie suplovat.

Třetí kapitola vysvětluje, co vše je k vytváření HDR obrazů třeba a 4. kapitola poukazuje i na jiné způsoby, jak se vypořádat s rozdíly v jasech, ať je to přídavný blesk, odrazné desky nebo přechodové filtry. Klíčová je kapitola pátá. V metodou HDR se možná dnes už setkává i nepoučený laik, protože funkce HDR už dnes nechybí v žádném kvalitnějším kompaktu. Zde zpravidla jde o složení obvykle tří snímků do jednoho, přičemž „správně“ exponované partie se prolnou a nesprávně, tedy moc tmavé a moc světlé, se vymaskují. Výsledek nemusí být nutně špatný. HDR metodu mají i editory, například Zoner Photo Studio – zde jde o složení a vymaskování dvou nebo tří dílčích obrázků.

Ovšem jádro metodiky popisované Andrejem Bočíkem je jinde. Zde se skládá větší množství dílčích snímků, typicky devět, ale až patnáct. Jsou exponovány s rozdíly 1 EV, takže ty krajní jsou skoro nečitelné, buď skoro černé nebo skoro bílé. Složením ve speciálním programu, ale umí to i Photoshop, vzniká obraz v pracovním formátu, který je finálně nepoužitelný – nezvládne ho žádný monitor a žádná tiskárna ho v plné šíři nevytiskne. Má celý rozsah jasů rozdělen nikoli do obvyklé stupnice 256 jasových stupňů, ale do obrovské šíře, často přesahující 8 a více EV.

Aby obrázek „byl vidět“ na monitoru nebo byl vytisknutelný, musí dojít k dvěma procesům.

První je mapování tónů: to široké pásmo jasů je rozděleno na jasové oblasti a uvnitř těch oblastí dochází k zvýšení kontrastu nezávisle na okolních oblastech. Pak je nutné toto všechno stáhnout do formátu nízkého dynamického rozsahu LDR. Nejsem si zcela jistý, zda právě onen klíčový pojem, tedy mapování tónů, je zde dostatečně srozumitelně vysvětlen. Je to ovšem těžké to vysvětlit. Sám princip HDR s velkým množstvím dílčích obrázků je výtečně vysvětlen blokovým schematem na straně 32. Myslím, že by to chtělo obdobně názorné schémátko pro vysvětlení tonal mappingu.

Kniha Andreje Bočíka je přínosná i v tom, že v důsledku implementace HDR do laciných foťáčků sám ten princip jaksi zevšedněl a zploštěl. Autor ukazuje, že se může stát i skutečně významným výtvarným nástrojem, otevírajícím netušené obrazové dimenze. Osobně mě nejvíc oslovily HDR obrázky motivů, které žádné velké rozsahy jasů neměly, například portrétů.

Autor mezi řádky naznačuje i na ošidnost HDR. V krajním případě to může být „umění ze stroje“, tedy bezduchá manýra. Toto nebezpečí hrozí hlavně v krajinářské fotografii. V poslední době se roztrhl pytel s krajinami, které v živé přírodě neexistují a existovat nemohou. Některé extremistické obrázky ostatně obsahuje i tato kniha. Jenže to je něco, s čím se musí každý vyrovnat sám. Andrej Bočík ukazuje cestu a kdo kam po ní dojde, to je jeho věc.

Zde je pak ukázka, jak to funguje v praxi. Nejdřív devět dílčích obrázků:


Pracovní prostředí softwaru, který používám já, tedy HDR Efex Pro 2. Vlevo jsou presety s předem namíchanými parametry. Po volbě presetu lze vpravo nastavení libovolně měnit.


No a zde je výsledný obrázek, je složen z 9 fotek, pořízených Nikonem D5200.


Ten mnou použitý soft – já produkty Nik Softwaru mám velmi rád a myslím, že ani tenhle HDR udělátor je velmi kvalitní.