ÚVAHA: Nectnosti digi

Kdybych měl hodnotit mobilní telefony, byl bych s tím rychle hotov: přeplácanost nepotřebnými funkcemi, která vede k pomalosti a nezřízenému zatížení akumulátoru a neuvěřitelně bídné dílenské zpracování, šmejdový plech a plast na přístrojích v ceně řádově dvaceti tisíc, tak bych asi hodnotil. Co mě ale štve na digitálních fotoaparátech?

Jejich cena v plném rozmezí škály klesla do sféry dostupnosti, takže dnes si ho opravdu může dovolit každý, kdo fotografovat chce. Onehdy mi známá ukazovala fotky z Olympusu pořízeného za tři tisíce a nechtěl jsem věřit, že nepocházejí z nějaké zrcadlovky řady E. Do čeho bych se měl navézt?
Něco se najde. Tak například tvůrci designu doslova odrovnali, odpráskli průhledové hledáčky. Nejdřív je zmenšili na velikost hrášku a pak, s poukazem na to, že skrz ně není nic pořádně vidět, je zrušili. Takže musíme koukat na LCD displeje, o nichž výrobci s úporností prodavače deště tvrdí, aniž se červenají, že jsou „antisolární“ a bůhvíjaké jiné, tedy odolné proti oslepující záři slunce. Nejsou, a nebudou, protože nemohou být. To by musela být svítivost displeje vyšší než hladina slunečního světla a to je samozřejmě nesmysl. Řešením by mohl být nějaký systém, který by způsobil, že by zdroj světelného obrazu na LCD nebyla vnitřní záře displeje, ale odraz slunečních paprsků. Ono se to i dnes někdy tváří, že to tak je, ale skutečnost je jiná: na LCD není na sluníčku dohromady nic vidět a průhledové hledáčky jste nám zničili.

Diskutabilní je další zdroj štvaní či naštvání. V této sezóně nastupují dvanáctimegové kompakty. Posluchačům našich seminářů v IDIFu radím, aby bez váhání fotili na třímegové rozlišení, pokud nechtějí dosáhnout nějakých špičkových kvalit, ale na jejich obličejích vidím nezájem. Kdo má dvanáctimego bude fotit na dvanáct mega. Koupí si dvougigovou kartu, protože je levná a zaplní disk a ten je taky levný a ty obrovské obrázky bude zpracovávat rychlý a zároveň levný počítač. Takže má varování znějí jako směšné skřehotání nějakého pobudy zapomenutého u škarpy.

Přestalo se – naštěstí – s jiným nesmyslem, tedy s miniaturizací kompaktů. Ty se rozměrově smrskly na rozměry nejdřív krabiček cigaret a pak krabiček sirek a dalo se čekat, že přejdeme k náprstkům a špendlíkovým hlavičkám, až někoho napadlo, že se foťáky drží v ruce a ty ruce zůstávají pořád stejné.

Zato s neklidem sleduji, jak se zesložiťují menu. Někdy na přelomu dekády přišla menu řešená nadvakrát, tedy funkční menu s nejdůležitějšími funkcemi a pak „vše ostatní“, což zahrnovalo to, co obvykle uživatel ani neví, že na aparátu má. To bylo dobré a rozumné a do jisté míry to na foťácích zůstává. Ale jako sněť se rozlézají duplicity a složitosti,. že to co by mělo být v menu je v setupu a ten pak musíte najít pod položkou „home“ a v ní je normální snímací menu, ale taky nastavení volby jazyka. Nabyl jsem dojmu, že vývojáři uživatelských menu jsou zavřeni v nějakých kobkách, přikováni za nohu ke stolu s compem a že jejich věznitelé uzavřeli dohodu, že těmto lidem nikdy neukáží živého člověka a nedovolí mu s některým z nich promluvit. Asi to tak není, asi ve skutečnosti ti lidé minimálně jednou týdně mohou vyjít z baráku, ale výsledky tomu nenasvědčují.

Se složitostí menu jde souběžně poslední nesmysl, o kterém chci mluvit, tedy funkce úpravy ve fotoaparátu. Pravda, má jakési opodstatnění pro lidi, kteří nepoužívají počítač a obrázky buď přímo tisknou, nebo je prohlížejí na obrazovce televizoru. Nicméně i pak jsou velmi problematické výřezy a hlavně barevné korekce. Upravování obrazu přes kanály RGB je delikátní i na počítači, ale na pididispleji LCD je to obrazová vražda a sebevražda zároveň, prostě kombi.
Zvlášť za sluníčka, kterého vám přeji plné hrsti.

(psáno pro Stereo video, červen 2007

Kdybych měl hodnotit mobilní telefony, byl bych s tím rychle hotov: přeplácanost nepotřebnými funkcemi, která vede k pomalosti a nezřízenému zatížení akumulátoru a neuvěřitelně bídné dílenské zpracování, šmejdový plech a plast na přístrojích v ceně řádově dvaceti tisíc, tak bych asi hodnotil. Co mě ale štve na digitálních fotoaparátech?

Jejich cena v plném rozmezí škály klesla do sféry dostupnosti, takže dnes si ho opravdu může dovolit každý, kdo fotografovat chce. Onehdy mi známá ukazovala fotky z Olympusu pořízeného za tři tisíce a nechtěl jsem věřit, že nepocházejí z nějaké zrcadlovky řady E. Do čeho bych se měl navézt?
Něco se najde. Tak například tvůrci designu doslova odrovnali, odpráskli průhledové hledáčky. Nejdřív je zmenšili na velikost hrášku a pak, s poukazem na to, že skrz ně není nic pořádně vidět, je zrušili. Takže musíme koukat na LCD displeje, o nichž výrobci s úporností prodavače deště tvrdí, aniž se červenají, že jsou „antisolární“ a bůhvíjaké jiné, tedy odolné proti oslepující záři slunce. Nejsou, a nebudou, protože nemohou být. To by musela být svítivost displeje vyšší než hladina slunečního světla a to je samozřejmě nesmysl. Řešením by mohl být nějaký systém, který by způsobil, že by zdroj světelného obrazu na LCD nebyla vnitřní záře displeje, ale odraz slunečních paprsků. Ono se to i dnes někdy tváří, že to tak je, ale skutečnost je jiná: na LCD není na sluníčku dohromady nic vidět a průhledové hledáčky jste nám zničili.

Diskutabilní je další zdroj štvaní či naštvání. V této sezóně nastupují dvanáctimegové kompakty. Posluchačům našich seminářů v IDIFu radím, aby bez váhání fotili na třímegové rozlišení, pokud nechtějí dosáhnout nějakých špičkových kvalit, ale na jejich obličejích vidím nezájem. Kdo má dvanáctimego bude fotit na dvanáct mega. Koupí si dvougigovou kartu, protože je levná a zaplní disk a ten je taky levný a ty obrovské obrázky bude zpracovávat rychlý a zároveň levný počítač. Takže má varování znějí jako směšné skřehotání nějakého pobudy zapomenutého u škarpy.

Přestalo se – naštěstí – s jiným nesmyslem, tedy s miniaturizací kompaktů. Ty se rozměrově smrskly na rozměry nejdřív krabiček cigaret a pak krabiček sirek a dalo se čekat, že přejdeme k náprstkům a špendlíkovým hlavičkám, až někoho napadlo, že se foťáky drží v ruce a ty ruce zůstávají pořád stejné.

Zato s neklidem sleduji, jak se zesložiťují menu. Někdy na přelomu dekády přišla menu řešená nadvakrát, tedy funkční menu s nejdůležitějšími funkcemi a pak „vše ostatní“, což zahrnovalo to, co obvykle uživatel ani neví, že na aparátu má. To bylo dobré a rozumné a do jisté míry to na foťácích zůstává. Ale jako sněť se rozlézají duplicity a složitosti,. že to co by mělo být v menu je v setupu a ten pak musíte najít pod položkou „home“ a v ní je normální snímací menu, ale taky nastavení volby jazyka. Nabyl jsem dojmu, že vývojáři uživatelských menu jsou zavřeni v nějakých kobkách, přikováni za nohu ke stolu s compem a že jejich věznitelé uzavřeli dohodu, že těmto lidem nikdy neukáží živého člověka a nedovolí mu s některým z nich promluvit. Asi to tak není, asi ve skutečnosti ti lidé minimálně jednou týdně mohou vyjít z baráku, ale výsledky tomu nenasvědčují.

Se složitostí menu jde souběžně poslední nesmysl, o kterém chci mluvit, tedy funkce úpravy ve fotoaparátu. Pravda, má jakési opodstatnění pro lidi, kteří nepoužívají počítač a obrázky buď přímo tisknou, nebo je prohlížejí na obrazovce televizoru. Nicméně i pak jsou velmi problematické výřezy a hlavně barevné korekce. Upravování obrazu přes kanály RGB je delikátní i na počítači, ale na pididispleji LCD je to obrazová vražda a sebevražda zároveň, prostě kombi.
Zvlášť za sluníčka, kterého vám přeji plné hrsti.

(psáno pro Stereo video, červen 2007