V pondělí 3. září měl v Leica Gallery v pražské Školské ulici worshop či besedu Antonín Kratochvíl. Místo nebylo vybrané náhodou, Kratochvíl tam má rozsáhlou výstavu. Před zahájením jsme i na pár minut u kafe povídali. Vůbec mu nevadilo, že si ho svým iPhonem fotím…
V pondělí 3. září měl v Leica Gallery v pražské Školské ulici worshop či besedu Antonín Kratochvíl. Místo nebylo vybrané náhodou, Kratochvíl tam má rozsáhlou výstavu. Před zahájením jsme i na pár minut u kafe povídali. Vůbec mu nevadilo, že si ho svým iPhonem fotím…
- Antonín Kratochvíl (* 1947) je podle časopisu American Photo jedna ze stovky nejvýznamnějších současných fotografů světa. Ve dvaceti emigroval a po strastiplné životní pouti, v níž nechyběla cizinecká legie, se stal v Holandsku fotografem. Je zakládající člen agentury Seven (VII Photo Agency), třikrát byl oceněn ve World Press Photo. Je to doslova hvězda současného světového fotožurnalismu.
Když se vaše věci začaly v Praze objevovat a pak se ukázalo, že jste se sem vrátil, říkal jsem si, co ten chlap tady pohledává?
Praha je můj domov!
Ale co vám může dát profesně?
Taky jsem tu udělal pár reportáží. Ze začátku to byla velvet revolution, hodně jsem sjížděl Kafku, Romy… Bylo tu co fotit.
Tohle je ovšem naše nejsilnější sociální problém!
To rozhodně. Nevím, jestli to někdo zpracovává.
Vy teď tady děláte worskhopy.
Ano a taky vyjíždím je dělat do zahraničí. Už žiju v Praze. Nejdřív byl hlaví důvod můj syn. Chtěl jsme, aby tady dostudoval a to se mu před měsícem povedlo a bude pokračovat v Londýně.
Chystáte se tady zůstat trvale?
Nevím, kde budu. Ale teď jsem tady. Třeba tu budu pořád. Kdo ví?
Vraťme se k fotografii. Slýchám od fotorepotérů nářky nad tím, jak se jim amatéři pletou do řemesla. Cítíte to taky jako problém?
Jak se to vezme. Tak třeba když vypukly nepokoje na Haiti, tak se tam vyskytla spousta mladejch kluků a holek. Nezali ty, jak to říct, rules. Lezli vám do kamery, všichni jsme stáli tady a najednou oni byli tamhle.
Lezli do záběru?
No jasně. My stojíme tady, ono se to děje a oni tam vlezou a nechtějí odejít. No a pak tam začali ty reportéry zabíjet a tihle se posrali a odjeli a bylo to dobrý. Zůstali tam jen ti vlčáci a stejně, dva tam taky zabili tenkrát.
Dobrá, rozumím. Tohle je problém v terénu. Ale co ten ekonomický tlak?
V tomhle případě tihle ty fotky neměli, takže nemohli konkurovat. Ale problém to je. Digitální fotografie je populární a řemeslo fotoreportéra je v módě. Ten market se přesunul na internet a vy potřebujete nějakou známou značku, aby tam lidi šli, jako je Magnum nebo Seven. Tam lidi choděj, o to mají zájem. Jenže dneska má každej trouba svoji website a tam ukazuje nějaký šunky. Jsou to věci bez záruky, tam může každý vystrčit co chce, bez záruky serióznosti. Problém to určitě je, ale já ho řešit nemůžu.
Co je pro fotografa vašeho typu nejdůležitější? Vidět to, umět to zachytit, mít sociální cítění?
Všechno dohromady. Mít empatii, mít know how jak to zpracovat, aby to bylo zajímavý. Ale taky musí mít kde to uplatnit, musí mít tu website, kam lidi budou chodit.
Jak se tam dostat? Není to někdo otázka štěstí?
To taky. Musíte se stát členem nějaké skupiny, mezi lidi kteří mají v sobě ten motor. Není to jednoduchý. Ale nikdy to nebylo jednoduchý. Hodně se to ovšem mění. Dneska jsou lidi, kteří ty events fotí mobilem a jsou redakce, které jim říkají pošlete nám to.
Fotíte klasiku nebo digitálně?
Od roku 2002 jsem digitální. Byl jsem tenkrát v Iráku, fotil jsem pro Times. Řekli mi, musíte posílat fotografie každý den. O digitální fotografii jsem tenkrát nic nevěděl. Tak jsem si najmul mladýho asistenta, kterej to uměl. Obstarali jsme si zařízení pro satelitní přenos a posílali po něm i osmdesát fotek denně. No a kluci co tam byli s vojákama a měli starý systémy přes telefon, posílali třeba jen sedum fotek tejdně. Tenkrát agentura nadávala, že jim posílám moc fotografií. To je dobrý, ne?
Je vám sympatický technický vývoj?
Určitě, dneska nejste limitovanej. V sedmdesátých létech jsem fotil na Ektachrome nebo na Anskochrome a když se to pushovalo, dostal jste to na 600 ASA Časem se to dotáhlo na 1600 a 3200, to bylo revoluční. Nikdy jsem nepoužíval blesk, pro mě to bylo důležitý. Mohl jsem dělat třeba i v noci, ty fotky můžete vidět tady na výstavě.
Měníte často výbavu?
Začínal jsem s s pentaxem, pak jsem přešel na malý nikony a v digitálu jsem už dělal canonem. Canon skupinu Seven sponsoruje.
S jakým canonem pracujete dnes?
Mám 7D a 5D Mark II. Ten novej nám nedali, ten jsem nedostal. Ale ten starej je ou kej!
Ukázka díla Antonína Kratchvíla. Jeho fotek je na webu k vidění mnoho, prodejní výstava je například zde
