Tři a méně

Věnujme se pro změnu otázce kompoziční. Narazil jsme na ni minulý týden, když jsem vedl seminář IDIFu v zoologické zahradě. Vedl jsem tam posluchače k tomu, aby si cvičili umístění člověka do formátu. Jak fotit živou skupinku, to byla naše hlavní otázka. Moje zásada? Ve skupince budižte tři lidé (a méně)…

Než se ale pustím do příkladů a z nich vyplývajícího výkladu, předešlu jedno: samozřejmě nikde není psáno, že musíme fotit maximálně tři lidi v jednom záběru. Můžeme fotit celý Václavák najednou nebo z mostu maratónský běh. Nicméně, když jsme na výletě, s partou, fotíme se navzájem, fotíme „pro radost“, snímky vypadají lépe a jsou efektnější, když je na nich méně lidí. Proberme se tedy několika snímky našich posluchačů, podotýkám, že všichni svolili s použitím a zveřejněním.

Dá se říci . fotografická klasika: zmatek na fotce.

Prohlédněte si snímek vpravo, pořízen v „indonéské džungli“. Je na něm devět lidí, desátý v zákrytu. Je neostrý a dále – všimněte si, že hlavy jsou ve vodorovné ose snímku. Tohle umísťování hlavy (obličeje) na vodorovnou osu je jeden z nejčastějších kompozičních nešvarů. Vzniká tím, že fotograf hledí skrz hledáček na objekt, v daném případě na skupinu, a mimoděk umístí to, co pokládá za nejdůležitější – tedy hlavy – doprostřed obrazu. Výsledek?
Lidi jsou na obrázku malincí, někteří jsou napůl zakrytí, někteří zády. Čím jich je na snímku víc, tím je horší nebezpečí, že některý se schová nebo otočí, to prostě nelze uhlídat. Z toho odvozuji první zásadu:
Na obrázku budižte tři osoby, nebo méně. Tři osoby se dají uhlídat, s nimi se dá pracovat, dají se zakomponovat do formátu. Dejme tomu, je to „zásada tří“.

To už je lepší. Ale šlo jít blíž a je toho moc nad hlavou.

Druhý snímek zde vpravo je už mnohem výraznější, než ten první. Autor šel blíž a poslechl „zásadu tří“. Ovšem pořád ještě se dopustil té bezděčné chyby, kterou dělá 99% lidí – tvrdím bez nadsázky – že hledí na obličeje a tím pádem mu obličeje vyjdou do vodorovné osy. Lidé mají zbytečně moc nad hlavou – zbytečně se plýtvá prostorem snímku prázdnou, zde dokonce bílou plochou. Další chybičky jsou už méně významné, na př. strom který roste chlápkovi vlevo (jsem to já) z hlavy. Je třeba sledovat celou plochu záběru, tedy prohlížet si nejvíce okraje obrazu a pak přechody kolem hlav fotografovaných osob. Musíme „šmejdit očima“ v prostoru budoucího snímku, místo abychom fascinovaně hleděli na střed.

Výřez „postrčil“ fotografa kupředu. Ale přišli jsme o cenné pixely.

Můžeme si pomoci výřezem: když snímek okudláme, pak pochopitelně dojdeme k lepšímu výsledku. Všimněte si, o co je tento ořezaný obrázek klidnější. Nic vás nerozptyluje, bílá plocha neodvádí vaši pozornost, tváře osob jsou umístěny kolem vodorovné třetiny. Tyto „třetinové linie“ jsou na obrázku čtyři: dvě vodorovné a dvě svislé. Právě na jejich průsečících jsou obrazově nejsilnější body.
Neměli bychom ale spoléhat na to, že „se to ořeže“. I když disponujeme velkým počtem pixelů, osmi, desetimegovým fotoaparátem, každé ořezání je ochuzení – a zcela zbytečné, když stačilo jít o krok blíž a pečlivěji komponovat.

Kompozičně v pořádku, bohužel neostré.

Je mi líto, že tenhle obrázek je neostrý, a věru ne proto, že v popředí jsem já. Dá se na něm ukázat správná kompozice. Autor zarámoval postavu tak, jak má být správě ve formátu: nad hlavou je právě tak dost, aby se figura „nebouchla do hlavy“, je málo za zády, nejsou uřezané ruce držící fotoaparát. Postava v pozadí je zabrána také velmi dobře. Ani jedné, ani druhé netrčí nic z temene. Něco vyčuhuje z levého dolního rohu, ale vůbec to nevadí, aspoň mně ne. Byla by to pěkná fotka, kdyby byla ostrá. Myslím, že došlo k proostření (strom vzadu je ostřejší než figury), i když nechápou, jak autor dokázal ostrost „propálit“ skrz figury.

Takhle nějak je to v pořádku, oba snímky jsou z „indonéské džungle“, pořízené krátkým ohniskem.

Snímky nahoře a též ten dole vpravo jsou ukázky, jak asi by to mělo být. V obou případech je v popředí dominantní figura s malým prostorem nad hlavou a neuřezanýma rukama. Na snímku vpravo je dobře zachyceno, že figura vlevo sleduje počínání figury vpravo: jakmile se podaří dostat do obrázku směry pohledů, obrázek je oživený, dynamický. Na snímku vpravo je cosi jako „živý portrét“ – zase, jsou zde dodrženy ony jednoduché zásady:

Kompozičně v pořádku, bohužel neostré.

1) málo nad hlavou
2) málo za zády
3) víc prostoru ve směru pohledu
4) neuřezané ruce, je dobře čitelné, co figura dělá.

Není to žádný zázrak, stačí jen si dát trochu pozor a vyvarovat se několika chyb: moc lidí na fotce, hlavy ve vodorovné ose, zmatek, trčící předměty z hlav. Když si pozor dáte, vaše obrázky se výrazně zlepší.

Věnujme se pro změnu otázce kompoziční. Narazil jsme na ni minulý týden, když jsem vedl seminář IDIFu v zoologické zahradě. Vedl jsem tam posluchače k tomu, aby si cvičili umístění člověka do formátu. Jak fotit živou skupinku, to byla naše hlavní otázka. Moje zásada? Ve skupince budižte tři lidé (a méně)…

Než se ale pustím do příkladů a z nich vyplývajícího výkladu, předešlu jedno: samozřejmě nikde není psáno, že musíme fotit maximálně tři lidi v jednom záběru. Můžeme fotit celý Václavák najednou nebo z mostu maratónský běh. Nicméně, když jsme na výletě, s partou, fotíme se navzájem, fotíme „pro radost“, snímky vypadají lépe a jsou efektnější, když je na nich méně lidí. Proberme se tedy několika snímky našich posluchačů, podotýkám, že všichni svolili s použitím a zveřejněním.

Dá se říci . fotografická klasika: zmatek na fotce.

Prohlédněte si snímek vpravo, pořízen v „indonéské džungli“. Je na něm devět lidí, desátý v zákrytu. Je neostrý a dále – všimněte si, že hlavy jsou ve vodorovné ose snímku. Tohle umísťování hlavy (obličeje) na vodorovnou osu je jeden z nejčastějších kompozičních nešvarů. Vzniká tím, že fotograf hledí skrz hledáček na objekt, v daném případě na skupinu, a mimoděk umístí to, co pokládá za nejdůležitější – tedy hlavy – doprostřed obrazu. Výsledek?
Lidi jsou na obrázku malincí, někteří jsou napůl zakrytí, někteří zády. Čím jich je na snímku víc, tím je horší nebezpečí, že některý se schová nebo otočí, to prostě nelze uhlídat. Z toho odvozuji první zásadu:
Na obrázku budižte tři osoby, nebo méně. Tři osoby se dají uhlídat, s nimi se dá pracovat, dají se zakomponovat do formátu. Dejme tomu, je to „zásada tří“.

To už je lepší. Ale šlo jít blíž a je toho moc nad hlavou.

Druhý snímek zde vpravo je už mnohem výraznější, než ten první. Autor šel blíž a poslechl „zásadu tří“. Ovšem pořád ještě se dopustil té bezděčné chyby, kterou dělá 99% lidí – tvrdím bez nadsázky – že hledí na obličeje a tím pádem mu obličeje vyjdou do vodorovné osy. Lidé mají zbytečně moc nad hlavou – zbytečně se plýtvá prostorem snímku prázdnou, zde dokonce bílou plochou. Další chybičky jsou už méně významné, na př. strom který roste chlápkovi vlevo (jsem to já) z hlavy. Je třeba sledovat celou plochu záběru, tedy prohlížet si nejvíce okraje obrazu a pak přechody kolem hlav fotografovaných osob. Musíme „šmejdit očima“ v prostoru budoucího snímku, místo abychom fascinovaně hleděli na střed.

Výřez „postrčil“ fotografa kupředu. Ale přišli jsme o cenné pixely.

Můžeme si pomoci výřezem: když snímek okudláme, pak pochopitelně dojdeme k lepšímu výsledku. Všimněte si, o co je tento ořezaný obrázek klidnější. Nic vás nerozptyluje, bílá plocha neodvádí vaši pozornost, tváře osob jsou umístěny kolem vodorovné třetiny. Tyto „třetinové linie“ jsou na obrázku čtyři: dvě vodorovné a dvě svislé. Právě na jejich průsečících jsou obrazově nejsilnější body.
Neměli bychom ale spoléhat na to, že „se to ořeže“. I když disponujeme velkým počtem pixelů, osmi, desetimegovým fotoaparátem, každé ořezání je ochuzení – a zcela zbytečné, když stačilo jít o krok blíž a pečlivěji komponovat.

Kompozičně v pořádku, bohužel neostré.

Je mi líto, že tenhle obrázek je neostrý, a věru ne proto, že v popředí jsem já. Dá se na něm ukázat správná kompozice. Autor zarámoval postavu tak, jak má být správě ve formátu: nad hlavou je právě tak dost, aby se figura „nebouchla do hlavy“, je málo za zády, nejsou uřezané ruce držící fotoaparát. Postava v pozadí je zabrána také velmi dobře. Ani jedné, ani druhé netrčí nic z temene. Něco vyčuhuje z levého dolního rohu, ale vůbec to nevadí, aspoň mně ne. Byla by to pěkná fotka, kdyby byla ostrá. Myslím, že došlo k proostření (strom vzadu je ostřejší než figury), i když nechápou, jak autor dokázal ostrost „propálit“ skrz figury.

Takhle nějak je to v pořádku, oba snímky jsou z „indonéské džungle“, pořízené krátkým ohniskem.

Snímky nahoře a též ten dole vpravo jsou ukázky, jak asi by to mělo být. V obou případech je v popředí dominantní figura s malým prostorem nad hlavou a neuřezanýma rukama. Na snímku vpravo je dobře zachyceno, že figura vlevo sleduje počínání figury vpravo: jakmile se podaří dostat do obrázku směry pohledů, obrázek je oživený, dynamický. Na snímku vpravo je cosi jako „živý portrét“ – zase, jsou zde dodrženy ony jednoduché zásady:

Kompozičně v pořádku, bohužel neostré.

1) málo nad hlavou
2) málo za zády
3) víc prostoru ve směru pohledu
4) neuřezané ruce, je dobře čitelné, co figura dělá.

Není to žádný zázrak, stačí jen si dát trochu pozor a vyvarovat se několika chyb: moc lidí na fotce, hlavy ve vodorovné ose, zmatek, trčící předměty z hlav. Když si pozor dáte, vaše obrázky se výrazně zlepší.