Tohle je spíš pro Pražáky – přírodní lokalita mezi Libocí a Ruzyní na severozápadním okraji města. Výletově je to tam náramné, fotograficky tam mám problémy. Hned povím, proč a jak, byl jsem tam minulý týden se svou Dílnou. Ona je ta Šárka takový skalní zářez v podstatě v rovině, nebo skoro v rovině. Jdete úzkým kaňonem, všude kolem vás jsou skály, je to tam fajn… ale už první pravidlo z mého Desatera zní, že fotíme to, co bude dobře vypadat na ftce. Nuže, tenhle kaňon, ať jsem ho fotil kdykoli, vypadal vždycky tupě. Skály, prostě jenom skály. Asi by to chtělo v dešti nebo v mlze nebo… co já vím, třeba se někdo z čtenářů ozve a ukáže mi, jak se fotí Šárka.
Toho dne byly nádherné mraky a toho se dalo využít – ne dole v kaňonu, ale na plošině nad ním. On je tam na terénním zlomu takový odrbaný stromek – a kolem se motají lidičkové. Takhle se mi to líbí, ale s Šárkou jako takovou to nemá prakticky nic společného. 
Jsou tam i jiné scénické stromy a taky z nich poskládáte docela obstojnou sestavu. Vellý strom v popředí, malé v pozadí, linii obzoru potlačíme k dolní třetině – můžeme si to dovolit, protože jsou náramné mraky.
Když je nejhůř, můžeme si vypomoct nějakým objektem v popředí – tu a tam narazíte na hodně zajímavé dřevěné ohrady a trámy. Lidičkové pak dají krajině měřítko. Stojí to ale na těch báječných mračnech.
Pořídíte tam i klasickou krajinku jako od Chitussiho. Cesta po diagonále, šikmé linie, modré nebe ztmavené polarizákem od Vladimíra Fučíka (VF FOTO), to všechno je jistě v pořádku. Ale pořádná Šárka to není…
Abych závěrem ukázal aspoň kousek té propasti… Takhle to tam vypadá ve směru na Nebušice. Ale představa té propasti z toho není.
Musí na to být nějaký recept a já ho neznám. Něco jako „vodopádi budižte foceni odspodu, vodopáda fotiti shora je k ničemu“. Takže propasti fotiti…
Třeba někdo poradí. Ono je to s roklemi těžké. Před lety jsem fotil Grand Canyon v Arizoně. Taky nic moc…
