S fotoaparátem v ruce se musíme chovat tak trochu jako ovčácký pes. Připomeňme si jeho hlavní povinnosti. Ty jsou v podstatě dvě. Především musí dbát, aby mu nic podstatného ze stáda neuteklo ven, aby žádná ovce nevyběhla. Pak se musí postarat, aby se nic nežádoucího nedostalo dovnitř, zejména vlk. Ovce musí zahánět dovnitř, vlky ven. Fotograf nesmí dovolit ničemu podstatnému vyběhnout ze záběru a musí zabránit všemu škodlivému, aby to záběru vešlo.
S fotoaparátem v ruce se musíme chovat tak trochu jako ovčácký pes. Připomeňme si jeho hlavní povinnosti. Ty jsou v podstatě dvě. Především musí dbát, aby mu nic podstatného ze stáda neuteklo ven, aby žádná ovce nevyběhla. Pak se musí postarat, aby se nic nežádoucího nedostalo dovnitř, zejména vlk. Ovce musí zahánět dovnitř, vlky ven. Fotograf nesmí dovolit ničemu podstatnému vyběhnout ze záběru a musí zabránit všemu škodlivému, aby to záběru vešlo.
Ukažme si to na příkladu – fotky stádečka ovcí, proč ne. Ovce se pásly na louce u rybníka. Zde je první pořízený záběr. Rybník s křovinami, silnice se sloupem, domeček, vzadu hory. To vše jsou prvky nežádoucí. Je to objektivem s ohniskem ekv. 46 mm, tedy mírně širokoúhlým.
Zoom mi ovečky přiblížil, prostřední obrázek je ohniskem po přepočtu 170 mm. Už bych volal bingo, jenže mě ruší křoví v levé části. Vniká do záběru, to je vlk hodně nepříjemný.
Takže se přiblížím zoomem ještě víc, jsem na ohnisku ekv. 300 mm. Vlk zahnán, jenže to ztratilo prostor. Je to jen skrumáž ovcí, ztratila se krajina. Takové stádo můžete najít a vyfotit kdekoli.
Nezbývá než změnit stanoviště. Nehybnost je častý zdroj chyb. Je to ostych nebo setrvačnost, nikdy jsem na přesnou příčinu nepřišel, nicméně je fakt, že rádi fotíme rovnou z místa, kam nás osud zavál a kde odkud jsme motiv objevili. Přitom mnohdy stačí přejít o pár metrů dál a je vyhráno. Takže to zkusme s našimi ovcemi.
Změnil jsem stanoviště, foceno ohniskem po přepočtu 140 mm, v popředí je markant, je tam rybník, ovečky, nic neruší.
Nastala chvíle rozhodování. Opravdu nic neruší? Je křoví v popředí opravdu ten správný markant, který uvádí situaci a motiv obohacuje? Nebo je to rušivý prvek, tedy vlk, a my ho musíme v roli ovčáckého psa odehnat? Zkusme se tedy markantu zbavit, z rybníku učinit jen náznak, symbol dokreslující situaci a soustřeďme se na ovečky a na prostor kolem nich, tedy vsaďme je do souvislosti s krajinou.
Takto vznikl pátý obrázek ze série. Je tam v podstatě vše, co mě na motivu zaujalo. Ovečky přicházející k rybníku, aby se napily. Rybník tu je čitelný, nicméně nezabírá moc velkou plochu. Největší plochu jsem vyhradil ovečkám, to je jádro motivu. Jenže ta krajina k nim taky patří. I ta patří k motivu. Je třeba jít po stopách zaujetí. Co mě praštilo do očí? Jenom ovečky? Rozhodně ne, byly to ovečky PLUS toskánská krajina.
Třeba by se to ještě dalo nějak zlepšit. Nejsem úplně spokojený s pravým okrajem obrázku. Ten levý je v pořádku, má své logické hranice. Ale ten pravý je useknutý, ano, je to kus motivu prchající z formátu ven. Musím změnit stanoviště…
Ano, musím změnit stanoviště. U toho stáda byl skutečný ovčácký pes a ten mě nechal nějakou dobu řešit mé estetické problémy a pak se vynořil, aby mi sdělil:
Ovčácký pes je povinen odhánět nežádoucí elementy od stáda. To jste vy, pane, ten nežádoucí element. Takže koukejte změnit stanoviště, než se naštvu.
Úryvek z knihy Digitální fotografie polopatě, kterou chystám v nakladatelství Computerpress na říjen tohoto roku.
