Je to tak trochu historie, nicméně všímám si, že s rostoucí oblibou plnoformátových fotoaparátů se padesátimilimetrové objektivy vracejí na scénu. Bývaly to takzvaně základní nebo dokonce normální objektivy. Proč? Na tu otázku odpovídá zajímavý článek z webzinu The Atlantic, z něhož tlumočím základní myšlenky.
Je to tak trochu historie, nicméně všímám si, že s rostoucí oblibou plnoformátových fotoaparátů se padesátimilimetrové objektivy vracejí na scénu. Bývaly to takzvaně základní nebo dokonce normální objektivy. Proč? Na tu otázku odpovídá zajímavý článek z webzinu The Atlantic, z něhož tlumočím základní myšlenky.
Článek napsal Allain Daigle, zabývá se dokonce i vznikem názvu objektiv – v angličtině se mu říká lens neboli čočka a skutečně to slovo je odvozeno od zeleniny, kdežto ve francouzštině je to objectif, přičemž autor tvrdí, že poprvé byl objektiv v tomto smyslu nazván ve Vernově románu Tajuplný ostrov.
Obecně se tvrdí, že objektiv s 50 mm ohniskem zobrazí na danou vzdálenost postavu asi v té velikosti, jako fotoaparát na kinofilm a že má úhel záběru zhruba 45 stupňů, asi jako je úhel, v němž vidíme svět zřetelně – pak zřetelnost klesá do periferního vidění.
První výrobce, který se výrobou fotografických objektivů začal doslova vědecky zabývat byl Carl Zeiss. Založil v roce 1846 dílnu na výrobu mikroskopů a postupně se spojil s dalšími dvěma geniálními inovátory, fyzikem Ernstem Karl Abbem a chemikem Schottem – tradice vrcholné kvality přetrvává dodnes. To jsou známém skutečnosti, nicméně Allain Daigle, upozorňuje, že Zeiss byl také průkopník i v oblasti marketingu. Obesílal výstavy a veletrhy a postupně se mu podařilo vytvořit myšlenku nezbytné standardizace. Ze začátku standardizace nikoho moc nezajímala, protože neexistoval standardní formát pro citlivé materiály. Vše se ale změnilo od roku 1889, kdy se 35 mm široký film stal standardem pro natáčení. Objektiv s ohniskem 25 mm byl v té době pokládán za standardní – nezapomeňme, že ve filmové kameře je obrázek umístěný příčně, nikoli podélně filmovému pásu. V roce 1911 odešel od Zeisse Oskar Barnack a v následujících dvou létech vyvíjel fotoaparát „Liliput camera“, z něhož vzešla první Leica zvaná dnes Ur-Leica, tedy Pra-Leica. V roce 1925 vznikla Leica I s pevně vestavěným objektivem a ten měl dvojnásobné ohnisko než filmový objektiv, tedy 50 mm. Stejné ohnisko měl i první výměnný objektiv pro Leicu II v roce 1932. Tento model Leicy měl dálkoměr a ten spolupracoval primárně s tímto 50 mm objektivem. Ohnisko se vžilo a až do éry prvních zoomů v šedesátých létech se dálkoměrné přístroje i zrcadlovky standardně dodávaly obvykle s padesátimilimetrovým základním objektivem.
Padesátka svým úhlem záběru zhruba odpovídá pětatřicítce pro formát APS-C. Mnoho fotografů má k takovému ohnisku nedůvěru. Nevede k žádným efektům. Krátká ohniska zvýrazňují perspektivu, kdežto dlouhá ohniska naopak prostor jaksi komprimují a díky menší hloubce ostrosti vytvářejí efekt ostrého plánu od odděleného neostrého pozadí. Nic z toho vám padesátka nepředvede. Zdá se, že je to ohnisko nudné. Když ale mu přijdete na chuť, zjistíte, že má leccos do sebe. Asi to chce při fotografování ostřeji vidět a víc přemýšlet.
Což je důvod, proč mu mnozí přicházejí v dnešní době na chuť. Tím víc, že – z důvodů které moc nechápu – prakticky všichni výrobci mají v portfoliu padesátku s vysokou světelností za velmi příznivé ceny. Takový Canon 50/1.8 po cashbacku přijde pod tři tisíce korun a je to vynikající plnoformátový objektiv, na APS-C systému je to výtečný portrétní 75 mm objektiv. No a nekup to!
Chcete znát názor prodejce, znát aktuální prodejní cenu a vidět nové snímky objektivu Canon 50/1.8?
