Nezařazené

Systém EOS

Příběh EOS začíná rokem 1933, ve kterém vznikla firma Seiki Kogaku Kenkyojo, předchůdce společnosti Canon Inc., založená v Azabu-Roppongi, Tokio. Zkušební výroba prvního japonského 35mm přístroje se štěrbinovou závěrkou – nazvaného Kwanon – byla zahájena v roce 1935. Od samého začátku si společnost Canon budovala pověst v inovaci. První jednooká zrcadlovka Canon – Canonflex R – se objevila v roce 1959 a po ní následovalo mnoho dalších modelů. Uprostřed osmdesátých let byly vlajkovými loděmi modely F-1N a T90 podporované velkou řadou objektivů FD.

Příchod EOS

V březnu 1987 byl poté uveden na trh model EOS 650. Z části byl postaven na vlastnostech předchozích modelů, zejména T90. Nejvýznamnější inovací byl ale bajonet pro objektiv. Ve vývoji, který později následovalo mnoho dalších výrobců, nahradila společnost Canon mechanické spoje a páčky mezi tělem a objektivem plně elektronickým propojením. Data se mezi mechanickými komponentami vysokou rychlostí přenášela pomocí osmi pozlacených elektrických kontaktů.

V této době to bylo hlavní riziko na straně společnosti Canon. Budou fotografové ochotni zbavit se nejen svého fotoaparátu, ale také všech svých objektivů FD, aby přešli na modernější EOS? Odpověď překvapila dokonce i nejoptimističtější zastánce Canon. Fotoaparáty EOS a jejich řada objektivů EF znamenaly pro jejich výrobce okamžité spuštění laviny prodeje. Důvodem byl systém automatického zaostřování.

Zrod AF

Společnost Canon experimentovala s objektivy s automatickým zaostřování (AF) pro zrcadlovky po dobu několika let. Již v květnu 1981 se s uvedením objektivu FD 35-70 mm f4 na trh dostalo automatické zaostřování do každého fotoaparátu FD. Objektiv byl ale veliký a aktivace automatického zaostřování byla relativně pomalá. V dubnu 1985 pak společnost Canon představila svůj fotoaparát T80. Bylo možné jej osadit objektivy FD a používal objímku pro tyto objektivy, mohl ale akceptovat tři objektivy AF exkluzivně pro tento fotoaparát. Systém pracoval dobře, ale limitovaná řada objektivů AF znamenala určité omezení. Společnost Canon si uvědomila, že snaha budovat systém AF na stávajícím bajonetu klade na konstruktéry mnoho omezení. Éra bajonetu FD pomalu končila.

Ultrazvuk

S uvedením fotoaparátů EOS byla uvedena na trh i řada proslulých objektivů Canon EF. Jednou z prvních inovací, kterou bylo možné v této řadě vidět, byl ultrazvukový motor. První objektivy EF ovládaly zaostřovací mechanismus objektivu pohonem AFD (arc form drive). AFD je elektrický motor, který k přenášení pohybu z rotoru používá různé převody. Motor byl tvarován do oblouku, proto jej bylo možné umístit dovnitř tubusu objektivu. Pak společnost Canon razila cestu USM, aby dosáhla rychlejšího, tiššího a přesnějšího nastavování.

Užitečné vibrace

USM motor je tvořen dvěma hlavními díly – statorem a rotorem. Na statoru je upevněno několik piezoelektrických prvků. Tyto prvky otáčejí rotorem tak, že když jimi prochází proud, vibrují proti rotoru v ultrazvukových frekvencích (odtud vychází i název). Princip si můžeme představit jako malinkou minci položenou na pračce. Když pračka začne ždímat, začne se mince pohybovat po povrchu pračky.

U některých objektivů EF je motor USM ve tvaru kruhu vsazovaného do tubusu objektivu. Původně to znamenalo, že každý objektiv vyžadoval trochu jiný motor, který bude odpovídat konkrétnímu tubusu objektivu. Tento problém společnost Canon překonala vyvinutím motoru Micro USM. Pracuje na stejném principu jako motor USM, ale stator a rotor jsou spolu sestaveny do malinkého cylindru, což umožňuje používat stejný motor v mnoha různých objektivech.

Poměrové měření

Fotoaparát EOS 650 zavedl měřicí metodu, která je využívána ve všech následujících modelech EOS. Před EOS bylo nejpopulárnější metodou celoplošné měření se zdůrazněným středem. Hodnoty byly odečítány z celého 35mm rámečku s větší pozorností na oblast uprostřed. Tento způsob měření pracuje výborně u krajin, protože průměrované měření se zdůrazněním středu není nadměrně ovlivněno jasnou oblohou v horní části snímku. Existuje ale mnoho objektů, u kterých takovéto jednoduché měření nevede k úspěchu.

Poměrové měření rozděluje rámeček do několika zón (od 3 do 35, v závislosti na modelu). Hodnoty jsou odečítány z každé zóny a takto získané informace se přenášejí do zabudovaného mikropočítače, který je zanalyzuje. Jestliže například fotoaparát vidí, že některá z vnějších zón dává vyšší hodnoty jasu než centrální zóna, předpokládá, že objekt je v protisvětle nebo má bílé pozadí a uplatní odpovídající míru kompenzace expozice. Podobně, jasná centrální zóna a velmi tmavé vnější zóny znamenají bodově nasvětlený objekt nebo velmi tmavé pozadí.

Řízení AIM

Fotoaparát EOS 10, představený v březnu 1990, zlepšil systém automatického zaostřování zavedením více zaostřovacích bodů. V EOS 10 jsou pouze tři zaostřovací body, ale novější fotoaparáty jich mají 5, 7, nebo dokonce 45.

Při nastavení zaostřovacích bodů na automatiku fotoaparát odečítá hodnoty z každého bodu. Potom zaostří objektiv na bod, který indikuje nejkratší vzdálenost mezi fotoaparátem a objektem, neboť se předpokládá, že tento objekt je ústředním objektem scény. Systém tak odstraňuje nutnost používat funkci blokování zaostření u objektů, které jsou mimo střed hledáčku.

Samozřejmě, pokud je objekt mimo střed, dá systém měření expozice, který je postaven na hodnotách ze středu rámečku, s velkou pravděpodobností nepřesné výsledky. S tímto problémem se společnost Canon vypořádala vyvinutím systému řízení AIM (Advanced Integrated Multipoint). Když se vybere mimostředový zaostřovací bod, posune se s ním i vzorec měření, takže oblast objektu, který je zaostřen, je zároveň použita k analýze expozice.

Stabilizace obrazu

Jednou z hlavních příčin nekvalitních snímků je rozpohybování fotoaparátu při fotografování. Jestliže se fotoaparátem během expozice pohne, bude snímek neostrý. Krátké expoziční doby dosažené vysokými rychlostmi závěrky mohou tento efekt zmírnit, ale při delších expozicích může rozpohybování záběr zcela zničit. Obecným pravidlem je, že rychlost závěrky musí být alespoň tak vysoká, jako je odpovídající ohnisková vzdálenost objektivu. Jestliže je na fotoaparátu nasazen 28mm objektiv, měla by být rychlost závěrky alespoň 1/30 s, při 200mm objektivu je ale zapotřebí nastavit 1/250sekundovou expozici nebo kratší.

Vždy ale není možné nebo žádoucí tak vysoké rychlosti nastavovat, zejména při nedostatečném osvětlení nebo u teleobjektivů. Společnost Canon tento problém řešila řadou objektivů se stabilizací obrazu (IS), které kompenzují pohyb fotoaparátem pomocí speciálního korekčního členu.

Objektiv typu IS má dva gyroskopické senzory, jimiž se detekují směr a míra nechtěného pohybu. Jeden senzor detekuje vertikální pohyb, druhý pohyb horizontální. Tyto senzory rovněž měří frekvenci pohybu; tj. kolikrát za sekundu se fotoaparát pohne nahoru a dolů nebo ze strany na stranu. Když mikroprocesor v objektivu získá všechna tato data, určí jak mnoho a jak rychle se plovoucí kompenzační člen musí posunout, aby se udržel stabilní obraz na filmu nebo digitálním obrazovém snímači.

Snad nejpůsobivější vlastností stabilizace obrazu je, že se dokáže vypořádat nejen s otřesy způsobenými držením fotoaparátu v ruce (obecně přibližně třemi až pěti pohyby za sekundu), ale také s vibracemi od motoru automobilu nebo dokonce helikoptéry (až 20 000 vibrací za sekundu).

Použití objektivu s technologií IS je výraznou výhodou pro fotografa při fotografování, protože i bez výrazné snahy s fotoaparátem nepohnout, dospěje ke stabilním výsledkům. To znamená pro fotografa významný rozdíl v komfortu.

Kompletní systém

Jedním z principů ukrytých za EOS je, že se jedná spíše o „systém“ než o individuální produkt. Je možné vyvíjet nové technologie fotoaparátů, které se budou integrovat se stávajícími objektivy, blesky a dalším příslušenstvím, a současně lze vyvíjet nové technologie objektivů a příslušenství, které budou pracovat se stávajícími těly fotoaparátů. Nejstarší fotoaparát EOS je schopen pracovat s nejnovějšími objektivy; nejstarší objektivy pracují s nejnovějším EOS 350D Digital.

Oči fotoaparátů EOS

Nové a modernizované objektivy EF se dostávají na trh pravidelně. V současné produktové řadě je přes 60 objektivů pokrývajících ohniskové vzdálenosti od 14 do 1200 mm. V řadě jsou tři výsuvné a výkyvné objektivy, které jsou předurčeny k fotografování architektury a různým efektům, jiné objektivy umožňují fotografovat z blízkosti s 5násobným zvětšením. Uznávané objektivy EF řady L představují vrchol průkopnické obrazové výkonnosti, mimořádné operability, robustnosti a odolnosti vůči vlivu počasí a v neposlední řadě i trvanlivosti, což je předurčuje zejména pro profesionální fotografy.

Od začátečníka po profesionála

A nezapomínejme samozřejmě ani na samotné fotoaparáty. Od modelu 3000V pro začátečníky přes profesionální EOS 3 nebo odolný EOS 1V – Canon nabízí výběr z rozsáhlé řady filmových zrcadlovek.

V oboru digitálního fotografování má však Canon značnou výhodu. Všechny hlavní tiskové agentury v Evropě (včetně AP, Getty a Reuters) uvedly, že se u nich fotoaparáty řady EOS těší dlouhodobé popularitě. S přechodem od filmových na digitální zrcadlovky byl 6,3megapixelový model EOS 300D celosvětově první komerční digitální zrcadlovkou s cenou pod 1000 dolarů se specifikacemi, které se vyrovnají profesionálním řadám jiných výrobců. S rychlostí 8,5 snímku za sekundu souvislého fotografování se stává 8,2megapixelový EOS-1D Mark II ikonou v moderní sportovní fotografii. Pro komerční, módní, ateliérové a portrétové fotografování byl 16,7megapixelový model EOS-1Ds Mark II s velikostí snímače plného políčka označen mnohými kritiky jako konkurenční formát média.

Fotografové s volbou EOS 350D Digital volí mnohem více než jen fotoaparát. Volí, v co věří mnoho profesionálních fotografů – nejpropracovanější dostupný systém fotoaparátu.

(c) Canon CZ

Příběh EOS začíná rokem 1933, ve kterém vznikla firma Seiki Kogaku Kenkyojo, předchůdce společnosti Canon Inc., založená v Azabu-Roppongi, Tokio. Zkušební výroba prvního japonského 35mm přístroje se štěrbinovou závěrkou – nazvaného Kwanon – byla zahájena v roce 1935. Od samého začátku si společnost Canon budovala pověst v inovaci. První jednooká zrcadlovka Canon – Canonflex R – se objevila v roce 1959 a po ní následovalo mnoho dalších modelů. Uprostřed osmdesátých let byly vlajkovými loděmi modely F-1N a T90 podporované velkou řadou objektivů FD.

Příchod EOS

V březnu 1987 byl poté uveden na trh model EOS 650. Z části byl postaven na vlastnostech předchozích modelů, zejména T90. Nejvýznamnější inovací byl ale bajonet pro objektiv. Ve vývoji, který později následovalo mnoho dalších výrobců, nahradila společnost Canon mechanické spoje a páčky mezi tělem a objektivem plně elektronickým propojením. Data se mezi mechanickými komponentami vysokou rychlostí přenášela pomocí osmi pozlacených elektrických kontaktů.

V této době to bylo hlavní riziko na straně společnosti Canon. Budou fotografové ochotni zbavit se nejen svého fotoaparátu, ale také všech svých objektivů FD, aby přešli na modernější EOS? Odpověď překvapila dokonce i nejoptimističtější zastánce Canon. Fotoaparáty EOS a jejich řada objektivů EF znamenaly pro jejich výrobce okamžité spuštění laviny prodeje. Důvodem byl systém automatického zaostřování.

Zrod AF

Společnost Canon experimentovala s objektivy s automatickým zaostřování (AF) pro zrcadlovky po dobu několika let. Již v květnu 1981 se s uvedením objektivu FD 35-70 mm f4 na trh dostalo automatické zaostřování do každého fotoaparátu FD. Objektiv byl ale veliký a aktivace automatického zaostřování byla relativně pomalá. V dubnu 1985 pak společnost Canon představila svůj fotoaparát T80. Bylo možné jej osadit objektivy FD a používal objímku pro tyto objektivy, mohl ale akceptovat tři objektivy AF exkluzivně pro tento fotoaparát. Systém pracoval dobře, ale limitovaná řada objektivů AF znamenala určité omezení. Společnost Canon si uvědomila, že snaha budovat systém AF na stávajícím bajonetu klade na konstruktéry mnoho omezení. Éra bajonetu FD pomalu končila.

Ultrazvuk

S uvedením fotoaparátů EOS byla uvedena na trh i řada proslulých objektivů Canon EF. Jednou z prvních inovací, kterou bylo možné v této řadě vidět, byl ultrazvukový motor. První objektivy EF ovládaly zaostřovací mechanismus objektivu pohonem AFD (arc form drive). AFD je elektrický motor, který k přenášení pohybu z rotoru používá různé převody. Motor byl tvarován do oblouku, proto jej bylo možné umístit dovnitř tubusu objektivu. Pak společnost Canon razila cestu USM, aby dosáhla rychlejšího, tiššího a přesnějšího nastavování.

Užitečné vibrace

USM motor je tvořen dvěma hlavními díly – statorem a rotorem. Na statoru je upevněno několik piezoelektrických prvků. Tyto prvky otáčejí rotorem tak, že když jimi prochází proud, vibrují proti rotoru v ultrazvukových frekvencích (odtud vychází i název). Princip si můžeme představit jako malinkou minci položenou na pračce. Když pračka začne ždímat, začne se mince pohybovat po povrchu pračky.

U některých objektivů EF je motor USM ve tvaru kruhu vsazovaného do tubusu objektivu. Původně to znamenalo, že každý objektiv vyžadoval trochu jiný motor, který bude odpovídat konkrétnímu tubusu objektivu. Tento problém společnost Canon překonala vyvinutím motoru Micro USM. Pracuje na stejném principu jako motor USM, ale stator a rotor jsou spolu sestaveny do malinkého cylindru, což umožňuje používat stejný motor v mnoha různých objektivech.

Poměrové měření

Fotoaparát EOS 650 zavedl měřicí metodu, která je využívána ve všech následujících modelech EOS. Před EOS bylo nejpopulárnější metodou celoplošné měření se zdůrazněným středem. Hodnoty byly odečítány z celého 35mm rámečku s větší pozorností na oblast uprostřed. Tento způsob měření pracuje výborně u krajin, protože průměrované měření se zdůrazněním středu není nadměrně ovlivněno jasnou oblohou v horní části snímku. Existuje ale mnoho objektů, u kterých takovéto jednoduché měření nevede k úspěchu.

Poměrové měření rozděluje rámeček do několika zón (od 3 do 35, v závislosti na modelu). Hodnoty jsou odečítány z každé zóny a takto získané informace se přenášejí do zabudovaného mikropočítače, který je zanalyzuje. Jestliže například fotoaparát vidí, že některá z vnějších zón dává vyšší hodnoty jasu než centrální zóna, předpokládá, že objekt je v protisvětle nebo má bílé pozadí a uplatní odpovídající míru kompenzace expozice. Podobně, jasná centrální zóna a velmi tmavé vnější zóny znamenají bodově nasvětlený objekt nebo velmi tmavé pozadí.

Řízení AIM

Fotoaparát EOS 10, představený v březnu 1990, zlepšil systém automatického zaostřování zavedením více zaostřovacích bodů. V EOS 10 jsou pouze tři zaostřovací body, ale novější fotoaparáty jich mají 5, 7, nebo dokonce 45.

Při nastavení zaostřovacích bodů na automatiku fotoaparát odečítá hodnoty z každého bodu. Potom zaostří objektiv na bod, který indikuje nejkratší vzdálenost mezi fotoaparátem a objektem, neboť se předpokládá, že tento objekt je ústředním objektem scény. Systém tak odstraňuje nutnost používat funkci blokování zaostření u objektů, které jsou mimo střed hledáčku.

Samozřejmě, pokud je objekt mimo střed, dá systém měření expozice, který je postaven na hodnotách ze středu rámečku, s velkou pravděpodobností nepřesné výsledky. S tímto problémem se společnost Canon vypořádala vyvinutím systému řízení AIM (Advanced Integrated Multipoint). Když se vybere mimostředový zaostřovací bod, posune se s ním i vzorec měření, takže oblast objektu, který je zaostřen, je zároveň použita k analýze expozice.

Stabilizace obrazu

Jednou z hlavních příčin nekvalitních snímků je rozpohybování fotoaparátu při fotografování. Jestliže se fotoaparátem během expozice pohne, bude snímek neostrý. Krátké expoziční doby dosažené vysokými rychlostmi závěrky mohou tento efekt zmírnit, ale při delších expozicích může rozpohybování záběr zcela zničit. Obecným pravidlem je, že rychlost závěrky musí být alespoň tak vysoká, jako je odpovídající ohnisková vzdálenost objektivu. Jestliže je na fotoaparátu nasazen 28mm objektiv, měla by být rychlost závěrky alespoň 1/30 s, při 200mm objektivu je ale zapotřebí nastavit 1/250sekundovou expozici nebo kratší.

Vždy ale není možné nebo žádoucí tak vysoké rychlosti nastavovat, zejména při nedostatečném osvětlení nebo u teleobjektivů. Společnost Canon tento problém řešila řadou objektivů se stabilizací obrazu (IS), které kompenzují pohyb fotoaparátem pomocí speciálního korekčního členu.

Objektiv typu IS má dva gyroskopické senzory, jimiž se detekují směr a míra nechtěného pohybu. Jeden senzor detekuje vertikální pohyb, druhý pohyb horizontální. Tyto senzory rovněž měří frekvenci pohybu; tj. kolikrát za sekundu se fotoaparát pohne nahoru a dolů nebo ze strany na stranu. Když mikroprocesor v objektivu získá všechna tato data, určí jak mnoho a jak rychle se plovoucí kompenzační člen musí posunout, aby se udržel stabilní obraz na filmu nebo digitálním obrazovém snímači.

Snad nejpůsobivější vlastností stabilizace obrazu je, že se dokáže vypořádat nejen s otřesy způsobenými držením fotoaparátu v ruce (obecně přibližně třemi až pěti pohyby za sekundu), ale také s vibracemi od motoru automobilu nebo dokonce helikoptéry (až 20 000 vibrací za sekundu).

Použití objektivu s technologií IS je výraznou výhodou pro fotografa při fotografování, protože i bez výrazné snahy s fotoaparátem nepohnout, dospěje ke stabilním výsledkům. To znamená pro fotografa významný rozdíl v komfortu.

Kompletní systém

Jedním z principů ukrytých za EOS je, že se jedná spíše o „systém“ než o individuální produkt. Je možné vyvíjet nové technologie fotoaparátů, které se budou integrovat se stávajícími objektivy, blesky a dalším příslušenstvím, a současně lze vyvíjet nové technologie objektivů a příslušenství, které budou pracovat se stávajícími těly fotoaparátů. Nejstarší fotoaparát EOS je schopen pracovat s nejnovějšími objektivy; nejstarší objektivy pracují s nejnovějším EOS 350D Digital.

Oči fotoaparátů EOS

Nové a modernizované objektivy EF se dostávají na trh pravidelně. V současné produktové řadě je přes 60 objektivů pokrývajících ohniskové vzdálenosti od 14 do 1200 mm. V řadě jsou tři výsuvné a výkyvné objektivy, které jsou předurčeny k fotografování architektury a různým efektům, jiné objektivy umožňují fotografovat z blízkosti s 5násobným zvětšením. Uznávané objektivy EF řady L představují vrchol průkopnické obrazové výkonnosti, mimořádné operability, robustnosti a odolnosti vůči vlivu počasí a v neposlední řadě i trvanlivosti, což je předurčuje zejména pro profesionální fotografy.

Od začátečníka po profesionála

A nezapomínejme samozřejmě ani na samotné fotoaparáty. Od modelu 3000V pro začátečníky přes profesionální EOS 3 nebo odolný EOS 1V – Canon nabízí výběr z rozsáhlé řady filmových zrcadlovek.

V oboru digitálního fotografování má však Canon značnou výhodu. Všechny hlavní tiskové agentury v Evropě (včetně AP, Getty a Reuters) uvedly, že se u nich fotoaparáty řady EOS těší dlouhodobé popularitě. S přechodem od filmových na digitální zrcadlovky byl 6,3megapixelový model EOS 300D celosvětově první komerční digitální zrcadlovkou s cenou pod 1000 dolarů se specifikacemi, které se vyrovnají profesionálním řadám jiných výrobců. S rychlostí 8,5 snímku za sekundu souvislého fotografování se stává 8,2megapixelový EOS-1D Mark II ikonou v moderní sportovní fotografii. Pro komerční, módní, ateliérové a portrétové fotografování byl 16,7megapixelový model EOS-1Ds Mark II s velikostí snímače plného políčka označen mnohými kritiky jako konkurenční formát média.

Fotografové s volbou EOS 350D Digital volí mnohem více než jen fotoaparát. Volí, v co věří mnoho profesionálních fotografů – nejpropracovanější dostupný systém fotoaparátu.

(c) Canon CZ