Nezařazené

Syndrom bílého psa (2)

by on

More in Nezařazené:

Nejprve krátce připomenu, že přepal je oblast v obraze, kde se vysoké jasy slily do souvislé bílé plochy a ztratily kresbu. V našem případě poskytuje takové oblasti moje trpělivá bílá fenečka Iris. Typicky vznikne takový jev tak, že máme nastavenou matrixovou metodu měření expozice, takže přístroj vyhodnocuje situaci z celé plochy snímače, ze stinných partií i světlých. Kombinaci clony a doby osvitu pak nastaví na nějakou hodnotu odpovídající průměru, Pak se snadno stane, že tento průměr je hodně pod úrovní nejvyšších jasů a ty jsou pak přepálené.

Funkce expoziční kompenzace do značné míry tento problém řeší. Po její aktivací (ikona = čtvereček se značkou +/- )

jdeme do mínusu, nejčastěji na hodnoty -0,3 nebo -0,7 (nebo jeden nebo dva dílky od nuly směrem ke značce mínus) a tím se ten průměr posune směrem k nejvyšším jasům.

Za slunných dnů doporučuji mít expoziční kompenzaci aktivovanou pořád, aspoň na těch -0,3.

Někomu ale může přijít nepraktické takové ustavičné aktivování nějaké expoziční kompenzace. Na příkladu Iris si ukažme druhou metodu.
Vraťme se k způsobům měření expozice. Typicky jsou tři:

  • matrixové celoplošné měření (celá plocha snímače)
  • s prioritou středu (cca 30% plochy snímače uprostřed)
  • bodové (záleží na konstrukci, typicky 3 až 10% plochy snímače uprostřed)

Nicméně i to matrixové měření nepřikládá stejný význam celé ploše, obvykle do značné míry preferuje střed, protože se předpokládá, že fotograf to podstatné umisťuje do středu obrazu (je to sice proti základním zásadám kompozice, ale výrobci na to kašlou). Podívejme se na tento obrázek:

Možná, že se podivíte: tohle že je bílý pes? Na snímku je šedivý pes na černém asfaltu.
To je práce měření s prioritou středu. Připomenu, že měření ve fotoaparátu je kalibrované na střední šedou, tedy na odrazivost rovnou 18% (předmět odrazí 18% dopadajícího světla a 82% pohltí). Jakmile má objekt odrazivost 18%, měření vede k normalizované expozici. Jakmile ale má objekt větší odrazivost (a bílá Iris má rozhodně větší odrazivost než „střední šedá“), automatika nastaví poměr expoziční doby a clony tak, že obrázek je podexponovaný. Což je případ tohoto snímku.
Řeknete, tak dobře, nebudu používat režim s prioritou středu a bude vystaráno. To ale není tak jednoduché. Podívejte se na následující obrázek:

Zde samozřejmě není bílý pes na silnici, ale tanečník na černém pozadí. Kdybychom se pokusili tento motiv změřit matrixovým měřením, automat by sečetl černou pozadí a jasy tanečníka, udělal průměr… a tanečník by byl přeexponovaný, vypálený. Zde bylo nutné vycházet z expozice, která byla změřena dokonce bodovým měřením. Toto bodové měření vzalo úvahu jen to podstatné, tedy světlo odražené od tanečníka, a pozadím se vůbec nezabývalo.

Z toho plyne první důležitý závěr:

  • Expoziční kompenzaci používáme v podstatě vždy, kdy motiv je běžně osvětlen, ale pozorujeme v něm omezené oblasti mimořádně jasné (na př,. bílé květy, nebo bílé fasády), pak nastavujeme -0,3 nebo -0,7, zřídka víc.
  • Bodové měření používáme tam, kde je motiv osvětlen na extrémně temném pozadí, přičemž na kresbě pozadí nám nezáleží, typicky jde o jakékoli jevištní osvětlení.

Jevištní osvětlení ale není jediný případ, kdy využíváme expoziční automatiky ke svému prospěchu. Podívejme se na třetí příklad:

Západ slunce, červánky. Ty jsou co se světelné hodnoty týče „úplně jinde“ než „zbytek krajiny“. Samozřejmě že lze i tady pracovat expoziční kompenzací a zkusmo jít na… nebudu hádat. Daleko rychlejší metoda je tato: namíříme aparát tak, aby se červánky ocitli ve středu záběru, namáčkneme spoušť – a tím se u většiny přístrojů zakončí proces ostření a měření expozice. Potom, s namáčknutou spouští, dokončíme kompozici a dokončíme expozici, prostě – domáčkneme spoušť. U zrcadlovek to může být složitější, záleží na tom, jak ji máme nastavenou.
Nemusí se to povést vždy – je třeba při této metodě kontrolovat výsledek na LCD displeji. Může se totiž stát, že se zapadající slunce dostane moc blízko středu obrazu a pak příliš stáhne expozici, takže obraz je pak moc tmavý. Je tedy třeba trpělivě vyhledat místo, které nám nastaví expozici tak, jak si přejeme.

To je vše? Je a není, a to co není, si zaslouží příští týden třetí, poslední díl seriálu.

Nejprve krátce připomenu, že přepal je oblast v obraze, kde se vysoké jasy slily do souvislé bílé plochy a ztratily kresbu. V našem případě poskytuje takové oblasti moje trpělivá bílá fenečka Iris. Typicky vznikne takový jev tak, že máme nastavenou matrixovou metodu měření expozice, takže přístroj vyhodnocuje situaci z celé plochy snímače, ze stinných partií i světlých. Kombinaci clony a doby osvitu pak nastaví na nějakou hodnotu odpovídající průměru, Pak se snadno stane, že tento průměr je hodně pod úrovní nejvyšších jasů a ty jsou pak přepálené.

Funkce expoziční kompenzace do značné míry tento problém řeší. Po její aktivací (ikona = čtvereček se značkou +/- )

jdeme do mínusu, nejčastěji na hodnoty -0,3 nebo -0,7 (nebo jeden nebo dva dílky od nuly směrem ke značce mínus) a tím se ten průměr posune směrem k nejvyšším jasům.

Za slunných dnů doporučuji mít expoziční kompenzaci aktivovanou pořád, aspoň na těch -0,3.

Někomu ale může přijít nepraktické takové ustavičné aktivování nějaké expoziční kompenzace. Na příkladu Iris si ukažme druhou metodu.
Vraťme se k způsobům měření expozice. Typicky jsou tři:

  • matrixové celoplošné měření (celá plocha snímače)
  • s prioritou středu (cca 30% plochy snímače uprostřed)
  • bodové (záleží na konstrukci, typicky 3 až 10% plochy snímače uprostřed)

Nicméně i to matrixové měření nepřikládá stejný význam celé ploše, obvykle do značné míry preferuje střed, protože se předpokládá, že fotograf to podstatné umisťuje do středu obrazu (je to sice proti základním zásadám kompozice, ale výrobci na to kašlou). Podívejme se na tento obrázek:

Možná, že se podivíte: tohle že je bílý pes? Na snímku je šedivý pes na černém asfaltu.
To je práce měření s prioritou středu. Připomenu, že měření ve fotoaparátu je kalibrované na střední šedou, tedy na odrazivost rovnou 18% (předmět odrazí 18% dopadajícího světla a 82% pohltí). Jakmile má objekt odrazivost 18%, měření vede k normalizované expozici. Jakmile ale má objekt větší odrazivost (a bílá Iris má rozhodně větší odrazivost než „střední šedá“), automatika nastaví poměr expoziční doby a clony tak, že obrázek je podexponovaný. Což je případ tohoto snímku.
Řeknete, tak dobře, nebudu používat režim s prioritou středu a bude vystaráno. To ale není tak jednoduché. Podívejte se na následující obrázek:

Zde samozřejmě není bílý pes na silnici, ale tanečník na černém pozadí. Kdybychom se pokusili tento motiv změřit matrixovým měřením, automat by sečetl černou pozadí a jasy tanečníka, udělal průměr… a tanečník by byl přeexponovaný, vypálený. Zde bylo nutné vycházet z expozice, která byla změřena dokonce bodovým měřením. Toto bodové měření vzalo úvahu jen to podstatné, tedy světlo odražené od tanečníka, a pozadím se vůbec nezabývalo.

Z toho plyne první důležitý závěr:

  • Expoziční kompenzaci používáme v podstatě vždy, kdy motiv je běžně osvětlen, ale pozorujeme v něm omezené oblasti mimořádně jasné (na př,. bílé květy, nebo bílé fasády), pak nastavujeme -0,3 nebo -0,7, zřídka víc.
  • Bodové měření používáme tam, kde je motiv osvětlen na extrémně temném pozadí, přičemž na kresbě pozadí nám nezáleží, typicky jde o jakékoli jevištní osvětlení.

Jevištní osvětlení ale není jediný případ, kdy využíváme expoziční automatiky ke svému prospěchu. Podívejme se na třetí příklad:

Západ slunce, červánky. Ty jsou co se světelné hodnoty týče „úplně jinde“ než „zbytek krajiny“. Samozřejmě že lze i tady pracovat expoziční kompenzací a zkusmo jít na… nebudu hádat. Daleko rychlejší metoda je tato: namíříme aparát tak, aby se červánky ocitli ve středu záběru, namáčkneme spoušť – a tím se u většiny přístrojů zakončí proces ostření a měření expozice. Potom, s namáčknutou spouští, dokončíme kompozici a dokončíme expozici, prostě – domáčkneme spoušť. U zrcadlovek to může být složitější, záleží na tom, jak ji máme nastavenou.
Nemusí se to povést vždy – je třeba při této metodě kontrolovat výsledek na LCD displeji. Může se totiž stát, že se zapadající slunce dostane moc blízko středu obrazu a pak příliš stáhne expozici, takže obraz je pak moc tmavý. Je tedy třeba trpělivě vyhledat místo, které nám nastaví expozici tak, jak si přejeme.

To je vše? Je a není, a to co není, si zaslouží příští týden třetí, poslední díl seriálu.