Světelné rozdíly

Výprava IDIFu se vrátila domů – každý z nás si veze přes dva tisíce snímků z cesty po Kalifornii. Budeme teď třídit a taky editovat. Hned nazítří po návratu jsem narazil na zajímavý problém, se kterým se s vámi podělím.

O problémech focení v lese jsem psal už minulý týden – jak se fotí „strom v lese„. Šlo tehdy o fotografování tisíciletých sekvojí. Návštěva lesa sekvojí opravdu je zážitek na celý život. Moje přítelkyně Ljuba Krbová si zamilovala dotyk těch stromů: mají opravdu prapodivnou kůru, připomínající srst nějakého pravěkého zvířete, je měkká a snad i tepá na omak. Pořídil jsem snímek v okamžiku, kdy se Ljuba k takovému stromu přiblížila a hladila ho. Byl to bezděčný záběr a expozici jsem měl nastavenou tak, abych nepřepálil jasy. Však taky pozadí, tedy část snímku vzadu, je správně exponovaná, bez přepalů. Zato Ljuba a její kontakt s kůrou sekvoje je beznadějně podexponovaná, jak vidět z ukázky vlevo.

Míru podexpozice posoudíme i podle histogramu – obrázek jsem zkoumal a upravoval v Zoner Photo Exploreru verze 8. Vidíte, že střední hodnota je zoufalých 18,11 (místo „úřední střední hodnoty“ 128!). Takto zmršený obrázek by bylo nejlíp zahodit, protože s ním se už moc nadělat nedá. Vím ale, že pro Ljubu to byl mimořádně silný zážitek a byl bych rád, aby se snímek dal uvést do nějaké použitelné podoby. Víme přece, že přeexpozice je horší nepřítel, než podexpozice. Jakmile se totiž dostaneme plošně do úrovně 255, tedy do úrovně bílé, zcela ztratíme kresbu. Na druhé straně histogramu ale je vždycky nějaký zbytek kresby zašifrován. Máme tedy slušnou naději, že ze stínu přece jen něco vyloupneme.

O obrázek jsem se tedy postaral v Photoshopu. V prvním kroku jsem trochu srovnal kontrasty v pravé části, tedy v pozadí – je zbytečné, aby pozadí mělo tak tvrdé stíny. Pozadí jsem tedy dal do výběru funkcí Mnohoúhelníkové laso (v jiných editorech, třeba právě v ZPS 8 to je polygonové laso, jinde laso v režimu bod od bodu) a projasnil stíny. Pak jsem se věnoval temné části obrazu.
Temný obraz se dá projasnit mnoha způsoby. Nejjednodušší je to funkcí Úrovně – třebas posunutím středního jezdce hodně vlevo. Obrázek ale vychází hodně studený až šedivý. K lepšímu výsledku dojdeme úpravou ve funkci Křivky. Ale nejlepší výsledek se získal pomocí skládání vrstev, s režimem vrstvy Závoj. Vrstvy umí Photoshop (nebo z cenově dostupných je to Corel Paint Shop Pro X).

Nejdříve jsem si tedy udělal duplikát původního obrázku (tato základní vrstva se nazývá Pozadí – prosím, nepleťme si to s pozadím záběru – tedy s částí zobrazující stromy a přihlížející postavu, v terminologii Photoshopu je Pozadí ona základní výchozí vrstva. Vyrobil jsem duplikát, nazval ho Ljuba – a z tohoto duplikátu jsem odstranil už upravenou část – tu nebudu potřebovat, protože odstraněním jsem vlastně vrstvu v těchto místech zprůhlednil. Budu pracovat už jen s temnou částí.
Postupně jsem vytvořil šest duplikátů původního obrázku (ten zůstal jako Pozadí) v režimu Závoj, samozřejmě že duplikáty měly odříznutou onu upravenu část pozadí lesa. Takto zesvětlená část zachovala maximum detailů i přijatelnou barevnost. Tu jsem pak ještě doplnil aplikací funkce Fotografický filtr – jím lze velmi pohodně a příjemně doladit celkovou barevnost. Obrázek už pak měl docela přijatelnou tonalitu.
Vyskytly se ale dvě vady. Především vznikly nepříjemnosti na rozhraní stínu a světlé partie. Zde je snadná pomoc – nástrojem Guma lze odmazat jednotlivé části v na sobě naskládaných vrstvách. Aby to šlo snadněji, lze některé vrstvy sloučit – nakonec to tak jako tak budu slučovat všechno do jedné vrstvy.
Nepříjemnější je ale vada, která vznikla na pažích a obličeji. Jelikož šlo vlastně o zesílení signálu, vystoupil zde šum. Pochopitelně že vystoupili na kůže stromu, ale tam není vidět a tolik tedy neruší. Na pažích to ale vidět je. Proto jsem je dal do výběru a rozostřil. A když už jsem ten výběr měl, paže a obličej jsem trochu upravil fotografickým filtrem Orange.
A co nakonec? Ta rozostřená pleť vypadala jak z porcelánu, což je vidět i na ukázce zde vlevo. Takže nakonec jsem dal rozostřené pasáže o výběru a doplnil o zrno. V úpravách by se dalo pokračovat až k naprosté dokonalosti, ale asi je dobré si v jednu chvíli říct – konec Japonec, zaplaťpánbu za ty dary!

Výprava IDIFu se vrátila domů – každý z nás si veze přes dva tisíce snímků z cesty po Kalifornii. Budeme teď třídit a taky editovat. Hned nazítří po návratu jsem narazil na zajímavý problém, se kterým se s vámi podělím.

O problémech focení v lese jsem psal už minulý týden – jak se fotí „strom v lese„. Šlo tehdy o fotografování tisíciletých sekvojí. Návštěva lesa sekvojí opravdu je zážitek na celý život. Moje přítelkyně Ljuba Krbová si zamilovala dotyk těch stromů: mají opravdu prapodivnou kůru, připomínající srst nějakého pravěkého zvířete, je měkká a snad i tepá na omak. Pořídil jsem snímek v okamžiku, kdy se Ljuba k takovému stromu přiblížila a hladila ho. Byl to bezděčný záběr a expozici jsem měl nastavenou tak, abych nepřepálil jasy. Však taky pozadí, tedy část snímku vzadu, je správně exponovaná, bez přepalů. Zato Ljuba a její kontakt s kůrou sekvoje je beznadějně podexponovaná, jak vidět z ukázky vlevo.

Míru podexpozice posoudíme i podle histogramu – obrázek jsem zkoumal a upravoval v Zoner Photo Exploreru verze 8. Vidíte, že střední hodnota je zoufalých 18,11 (místo „úřední střední hodnoty“ 128!). Takto zmršený obrázek by bylo nejlíp zahodit, protože s ním se už moc nadělat nedá. Vím ale, že pro Ljubu to byl mimořádně silný zážitek a byl bych rád, aby se snímek dal uvést do nějaké použitelné podoby. Víme přece, že přeexpozice je horší nepřítel, než podexpozice. Jakmile se totiž dostaneme plošně do úrovně 255, tedy do úrovně bílé, zcela ztratíme kresbu. Na druhé straně histogramu ale je vždycky nějaký zbytek kresby zašifrován. Máme tedy slušnou naději, že ze stínu přece jen něco vyloupneme.

O obrázek jsem se tedy postaral v Photoshopu. V prvním kroku jsem trochu srovnal kontrasty v pravé části, tedy v pozadí – je zbytečné, aby pozadí mělo tak tvrdé stíny. Pozadí jsem tedy dal do výběru funkcí Mnohoúhelníkové laso (v jiných editorech, třeba právě v ZPS 8 to je polygonové laso, jinde laso v režimu bod od bodu) a projasnil stíny. Pak jsem se věnoval temné části obrazu.
Temný obraz se dá projasnit mnoha způsoby. Nejjednodušší je to funkcí Úrovně – třebas posunutím středního jezdce hodně vlevo. Obrázek ale vychází hodně studený až šedivý. K lepšímu výsledku dojdeme úpravou ve funkci Křivky. Ale nejlepší výsledek se získal pomocí skládání vrstev, s režimem vrstvy Závoj. Vrstvy umí Photoshop (nebo z cenově dostupných je to Corel Paint Shop Pro X).

Nejdříve jsem si tedy udělal duplikát původního obrázku (tato základní vrstva se nazývá Pozadí – prosím, nepleťme si to s pozadím záběru – tedy s částí zobrazující stromy a přihlížející postavu, v terminologii Photoshopu je Pozadí ona základní výchozí vrstva. Vyrobil jsem duplikát, nazval ho Ljuba – a z tohoto duplikátu jsem odstranil už upravenou část – tu nebudu potřebovat, protože odstraněním jsem vlastně vrstvu v těchto místech zprůhlednil. Budu pracovat už jen s temnou částí.
Postupně jsem vytvořil šest duplikátů původního obrázku (ten zůstal jako Pozadí) v režimu Závoj, samozřejmě že duplikáty měly odříznutou onu upravenu část pozadí lesa. Takto zesvětlená část zachovala maximum detailů i přijatelnou barevnost. Tu jsem pak ještě doplnil aplikací funkce Fotografický filtr – jím lze velmi pohodně a příjemně doladit celkovou barevnost. Obrázek už pak měl docela přijatelnou tonalitu.
Vyskytly se ale dvě vady. Především vznikly nepříjemnosti na rozhraní stínu a světlé partie. Zde je snadná pomoc – nástrojem Guma lze odmazat jednotlivé části v na sobě naskládaných vrstvách. Aby to šlo snadněji, lze některé vrstvy sloučit – nakonec to tak jako tak budu slučovat všechno do jedné vrstvy.
Nepříjemnější je ale vada, která vznikla na pažích a obličeji. Jelikož šlo vlastně o zesílení signálu, vystoupil zde šum. Pochopitelně že vystoupili na kůže stromu, ale tam není vidět a tolik tedy neruší. Na pažích to ale vidět je. Proto jsem je dal do výběru a rozostřil. A když už jsem ten výběr měl, paže a obličej jsem trochu upravil fotografickým filtrem Orange.
A co nakonec? Ta rozostřená pleť vypadala jak z porcelánu, což je vidět i na ukázce zde vlevo. Takže nakonec jsem dal rozostřené pasáže o výběru a doplnil o zrno. V úpravách by se dalo pokračovat až k naprosté dokonalosti, ale asi je dobré si v jednu chvíli říct – konec Japonec, zaplaťpánbu za ty dary!