Druhý bod mého Desatera kultivované fotografie se týká řádu. Fotografie musí mít řád. Musíme ji vystavět – a právě toto „stavění“ je vyhledávání motivu v realitě. Díváme se po výrazných liniích, po výrazných tvarech a strukturách. Už víme, že se zaměřujeme na tu část reality, která bude na fotce vypadat dobře a že „tomu něčemu!“ říkáme motiv. Vyzkoušeli jsme si, že přiblížením se nám daří oddělit motiv od okolí, separujeme ho od rušivých prvků.Co si počít dejme tomu v krajině? Co znamená „jít blíž“ v krajině?
Druhý bod mého Desatera kultivované fotografie se týká řádu. Fotografie musí mít řád. Musíme ji vystavět – a právě toto „stavění“ je vyhledávání motivu v realitě. Díváme se po výrazných liniích, po výrazných tvarech a strukturách. Už víme, že se zaměřujeme na tu část reality, která bude na fotce vypadat dobře a že „tomu něčemu!“ říkáme motiv. Vyzkoušeli jsme si, že přiblížením se nám daří oddělit motiv od okolí, separujeme ho od rušivých prvků.Co si počít dejme tomu v krajině? Co znamená „jít blíž“ v krajině?
To je samozřejmě nesmyslně položená otázka. V krajině jednou jsme a musíme si poradit, abychom v ní objevili motiv, tedy tu její část, která na fotce bude vypadat dobře. První, po čem se budeme dívat, jsou výrazné linie. Necvičené oko je nevidí, přesněji ono je nevnímá. Ale jsou tam a když si je uvědomíme, pomohou nám obraz postavit.
Horizont
V krajině je nejdůležitější linií horizont. Žádná jiná linie se mu nemůže svým významem rovnat. Vyzkoušejme si to při první procházce. Tohle je krajina u nás ve Zvoli, nikterak dramatická středočeská rovinka. Jde tedy o horizont rovný, žádné kopce, žádné divoké tvary na obzoru. Na prvním snímku jsem horizont umístil doprostřed obrazu, je shodný s vodorovnou osou.
Toto je nejhorší možné řešení, nudné, fádní, nezajímavé. Vyhýbejme se středové ose – pokud ale nás k tomu nevede nějaký vážný důvod. Pokud ale nás nezajímá nějaká symetrie, horizont uprostřed obrázku je známka neškolené ruky. Je to zásadně špatné řešení.
Nezbývá tedy než umístit horizont nad středovou osu nebo pod středovou osu. Vyzkoušejme si to – fotil jsem prakticky ze stejného místa. Na druhé ukázce je horizont pod vodorovnou osou. Obrázky dominují mraky. Snímek má pěknou letní náladu – krajina pod mraky je najednou tak trochu podružná.
Co se stane, když horizont posadím nad vodorovnou osu? Daleko více vynikne obilí na poli. Zase to má letní atmosféru, ale nebe ztratí svoji určující roli.
Jistě se zeptáte, co tedy je správně, když nesprávně je umístit horizont do prostředka. Záleží na tom, co fotíme. Někdy je nebe úchvatné, dekorativní, až ohromující. Jindy nás víc zaujme prostor od špiček nohou až k obzoru. V prvním případě dáme horizont dolů a necháme vyniknout nebe, v druhém naopak nebe potlačíme, horizont vysuneme nahoru a zabýváme se prostorem před námi. Zde je příklad situace, kdy nebe bylo dramatické, zasloužilo si tedy větší pozornost.
Jindy zase na něm není nic zajímavého a necháme vyniknout tomu, co je pod horizontem:
Ať tak nebo tak, ať je obzor rovný nebo členitý, vždycky si ho musíme všimnout a pracovat s ním. Jen za výjimečných okolností ho umístíme do vodorovné osy – jako je tento snímek z pouště Namib v Namibii.
Horizont ovšem není jediná významná linie v obraze. Na mnoha fotkách ani horizont, tedy čára obzoru, není. Zato jsou všude kolem nás vodorovné linie a ty musíme hlídat s bdělostí četníka. Taky na ně musíme dávat větší pozor. Zatímco s horizontem čili obzorem jsme byli brzy hotovi a naučili jsme se posuzovat, zdali je zajímavější to , co je nad ním nebo pod ním, na jiné vodorovné linie musíme najít specifický recept.
Někdy je to jednoduché. Tohle je „nalezené zátiší“ z nádražíčka Posázavského Pacifiku ve Vraném. Předěl tmavé světlé omítky a tmavé omítky bije do očí. Výrazný tvar výlevky a ostrý předěl, to jsou hlavní stavební prvky fotografie vpravo. Málokdo z kolemjdoucích by souhlasil s tvrzením, že je na té výlevce něco zajímavého, natož pak hezkého. Když ale se na ni zadíváme a tvary a linie správně uspořádáme, zjistíme, že je to motiv. Tedy něco, co bude vypadat dobře na fotce.
Jakmile se naučíme v realitě kolem sebe vidět linie, jsme na dobré cestě od objektového k obrazovému vidění. Vyhledávání linií, to je jeho základ obrazového vidění. Zavedu vás na naši zahrádku. Takto ji vidí necvičené oko – oko, které vnímá svět objektově a ne obrazově. Člověk přijde, zůstane stát a vidí objekty. Je jich spousta. Vzadu zeď, za ní domy sousedů. V rohu altán. Uprostřed javor. Trávník, plastika Mistra Ikjú. To všechno jsou objekty a když v tuto chvíli stiskneme spoušť, vznikne zmatená, neuspořádaná fotka. Jistě že by se tu linie daly najít, ale není z nich patrný žádný řád.
Stačí ale udělat stranou krok, dva, a situace se zásadně změní. Nasunula se nám sem výrazná linie – cestička vysypaná oblázky. To je úhlopříčná linie. Ta cestička je ve skutečnosti rovná, ale úhlopříčku na obrázku tvoří tím, že k ní stojíme šikmo. Naše postavení vůči ní z ní dělá úhlopříčku. No a kámen vpředu, to je markant – o tomto kompozičním prvku budeme často pojednávat v dalších pokračováních seriálu.
V tom je celý ten vtip. Musíme najít takové postavení, abychom dokázali nastavět vodorovné a šikmé linie nějakým ústrojným způsobem do obrázku. Vodorovné linie šikmé linie nám obrázek spojí do jednoho celku. Jak se to budeme učit, časem opustíme objektové vnímání a přejdeme k obrazovému vnímání. Pak už nebudeme o nějakých liniích přemýšlet, stejně jako při jízdě na kole nemyslíme na to, kterou nohou máme šlapku stlačit dolů. Přijde nám to naprosto přirozené.
