Stativ – když, tak jaký?

Tak především, velmi užitečná pomůcka je kapesní stativ, je dobře ho mít v brašně. Na našich fotoexpedicích mnozí z nás tahají stativy, a když jde do tuhého a chceme se vyfotit ve skupince, ukáže se, že jediný stativ má v kapse Vláďa Kulič a pak se směje, kolik běžných metrů stativu leží ladem v hotelu. I velmi levný kapesní stativ je lepší než žádný.

Stativ do terénu. To je ten největší problém. Je zde velké rozpětí v ceně i v provedení. Tak třeba můžete koupit Fomei W-311 za 590 korun, ale třebas Gitzo GT1530 stojí 12 tisíc bez hlavice. Buď jak buď, stativ musí být pevný. To vyzkoušíte tak, že ho rozložíte, uchopíte jeho střed a zkusíte jím zakroutit vlevo a vpravo. Kdyby sebou měl nějak kývat, je to špatné.

Další problém je se středovou tyčí. Ta prochází osou stativu a s její pomocí dolaďujeme výšku aparátu. Jsou lidé, kteří středovou tyč neuznávají – pochopitelně, že fotoaparát vystrčený „na klacku“ je méně stabilní, než když sedí rovnou na centru stativu a podpírají ho tři nohy. Špatné zkušenosti mám s levnými stativy se středovou tyčí na kličku. Lepší je středová tyč, která se posouvá volně a utahuje šroubem. Osobně dávám středové tyči přednost, je to praktické, a když jde o hodně pevný posaz aparátu, nic mi nebrání ji spustit dolů až na doraz.

Dále: středová tyč je někdy poutána k nohám vzpěrami. Pak je stativ pevnější, ale toto řešení je praktické spíš pro ateliérový stativ. V terénu mi připadá šikovnější řešení s volnýma nohama, předpokládá ale pevný střed stativu. Středová tyč mívá dole háček, k němu lze připevnit pytlík se závažím (písek, kameny). I to velmi stabilizuje stativ.

Stativová hlavice umožňuje manipulaci aparátem do tří stran – kolem svislé osy, vlevo/vpravo a nahoru/dolů. Často se používá kulová hlavice, tedy koule v misce na utažení, někdy dokonce v pistolovém provedení. Opravdu spolehlivé jsou jen velmi drahé kulové hlavy, stojí mnohdy víc než celý stativ. Já dávám přednost třícestným hlavám, které na každý směr mají svůj šroub na utažení. Existují i dvoucestné s pákou (na švenkování videa), osobně dávám přednost těm třícestným.

Rychloupínací destička se připevňuje k hlavici – lze si koupit víc destiček můžeme je mít trvale na aparátech, respektive na aparátu a na stativovém prstenci dlouhoohniskového objektivu. Velmi doporučuji řešení hlavy s destičkou.

A teď k tomu výběru. Firma Fomei dodává cenově dostupné stativy i s hlavou do 2 tisíc korun, hlava má obvykle švenkovací páku, stativ je se středovou tyčí, obvykle se vzpěrami. Velmi dobré jsou stativy Velbon, zde si vybereme kvalitní stativ i s hlavou v řádu tří tisíc. Velbon ovšem vyrábí do terénu stativy dražší, třeba i z uhlíkových vláken a slitiny hliníku, v ceně do 10 tisíc. Já používám Manfrotto a Giotto, s třícestnými hlavami, cena kolem 10 tisíc. Špičkové a ovšem velmi drahé jsou stativy Gitzo, zde cena stativu bez hlavy dosahuje hranice 20 tisíc. Osobně se domnívám, že pro začátek má smysl i levný stativ, pak bych volil nějaký dobrý Velbon a teprve když se ukáže, že je ze mě krajinář a že bez stativu nedám ani ránu, šel bych do uhlíkového Manfrotta neřkuli Gitza.

Studiové stativy jsou vlastně méně problematické, protože nás tolik netrápí jejich váha. Čím pevnější tím lepší, samozřejmě záleží hodně na ovladatelnosti, na způsobu upínání nohou. Já mám rád zaklapávací upínání, někdo dává přednost šroubování. Do studiem nemá smysl chodit s nějakým šidítkem za šest stovek.

Obrázky jsou z katalogu firmy Manfrotto.

Tak především, velmi užitečná pomůcka je kapesní stativ, je dobře ho mít v brašně. Na našich fotoexpedicích mnozí z nás tahají stativy, a když jde do tuhého a chceme se vyfotit ve skupince, ukáže se, že jediný stativ má v kapse Vláďa Kulič a pak se směje, kolik běžných metrů stativu leží ladem v hotelu. I velmi levný kapesní stativ je lepší než žádný.

Stativ do terénu. To je ten největší problém. Je zde velké rozpětí v ceně i v provedení. Tak třeba můžete koupit Fomei W-311 za 590 korun, ale třebas Gitzo GT1530 stojí 12 tisíc bez hlavice. Buď jak buď, stativ musí být pevný. To vyzkoušíte tak, že ho rozložíte, uchopíte jeho střed a zkusíte jím zakroutit vlevo a vpravo. Kdyby sebou měl nějak kývat, je to špatné.

Další problém je se středovou tyčí. Ta prochází osou stativu a s její pomocí dolaďujeme výšku aparátu. Jsou lidé, kteří středovou tyč neuznávají – pochopitelně, že fotoaparát vystrčený „na klacku“ je méně stabilní, než když sedí rovnou na centru stativu a podpírají ho tři nohy. Špatné zkušenosti mám s levnými stativy se středovou tyčí na kličku. Lepší je středová tyč, která se posouvá volně a utahuje šroubem. Osobně dávám středové tyči přednost, je to praktické, a když jde o hodně pevný posaz aparátu, nic mi nebrání ji spustit dolů až na doraz.

Dále: středová tyč je někdy poutána k nohám vzpěrami. Pak je stativ pevnější, ale toto řešení je praktické spíš pro ateliérový stativ. V terénu mi připadá šikovnější řešení s volnýma nohama, předpokládá ale pevný střed stativu. Středová tyč mívá dole háček, k němu lze připevnit pytlík se závažím (písek, kameny). I to velmi stabilizuje stativ.

Stativová hlavice umožňuje manipulaci aparátem do tří stran – kolem svislé osy, vlevo/vpravo a nahoru/dolů. Často se používá kulová hlavice, tedy koule v misce na utažení, někdy dokonce v pistolovém provedení. Opravdu spolehlivé jsou jen velmi drahé kulové hlavy, stojí mnohdy víc než celý stativ. Já dávám přednost třícestným hlavám, které na každý směr mají svůj šroub na utažení. Existují i dvoucestné s pákou (na švenkování videa), osobně dávám přednost těm třícestným.

Rychloupínací destička se připevňuje k hlavici – lze si koupit víc destiček můžeme je mít trvale na aparátech, respektive na aparátu a na stativovém prstenci dlouhoohniskového objektivu. Velmi doporučuji řešení hlavy s destičkou.

A teď k tomu výběru. Firma Fomei dodává cenově dostupné stativy i s hlavou do 2 tisíc korun, hlava má obvykle švenkovací páku, stativ je se středovou tyčí, obvykle se vzpěrami. Velmi dobré jsou stativy Velbon, zde si vybereme kvalitní stativ i s hlavou v řádu tří tisíc. Velbon ovšem vyrábí do terénu stativy dražší, třeba i z uhlíkových vláken a slitiny hliníku, v ceně do 10 tisíc. Já používám Manfrotto a Giotto, s třícestnými hlavami, cena kolem 10 tisíc. Špičkové a ovšem velmi drahé jsou stativy Gitzo, zde cena stativu bez hlavy dosahuje hranice 20 tisíc. Osobně se domnívám, že pro začátek má smysl i levný stativ, pak bych volil nějaký dobrý Velbon a teprve když se ukáže, že je ze mě krajinář a že bez stativu nedám ani ránu, šel bych do uhlíkového Manfrotta neřkuli Gitza.

Studiové stativy jsou vlastně méně problematické, protože nás tolik netrápí jejich váha. Čím pevnější tím lepší, samozřejmě záleží hodně na ovladatelnosti, na způsobu upínání nohou. Já mám rád zaklapávací upínání, někdo dává přednost šroubování. Do studiem nemá smysl chodit s nějakým šidítkem za šest stovek.

Obrázky jsou z katalogu firmy Manfrotto.