Stabilizátor, ano či ne

Připomenu, že stabilizace je zařízení, které fyzicky reaguje na otřesy, zvláště pak vyvolané chvěním ruky. Jeden druh stabilizátorů je vestavěný do objektivu a pohybuje na popud signálů s gyroskopů plovoucím optickým členem, tedy pružně uloženou čočkou. Druhý typ pohybuje snímačem. Pozor: je velký omyl si myslet, že něco zlepšíme, když do těla se stabilizovaným snímačem nasadíme objektiv s optickým stabilizátorem! Ale tato ztřeštěnost nebyla cíl našeho pokusu.

Vliv ohniska na neostrost
Stará známá poučka praví, že udržitelný čas, tedy doba osvitu, při teré máme ještě šanci udržet přístroj bez rozechvění, je numericky rovný ekvivalentu ohniskové délky.
Tedy: máme fotoaparát s ohniskem které odpovídá dejme tomu 250 mm kinofilmového přístroje. Pak tento „udržitelný čas“ je 1/250 sec – a samozřejmě kratší.
Udržitelný čas ohniska ekv. 30 mm je třicetina. Odtud ta záhada, jak je to možné, že fotíme ultrazoomem se stejnou expozicí a jednou nám fotky vyjdou roztřesené a se stejnou expozicí jsou podruhé v pořádku: ta první fotka byla pořízena dlouhým ohniskem a ta druhá krátkým ohniskem. Čas vhodný pro krátké ohnisko může být nebezpečný pro dlouhé ohnisko.

Tolik teorie. Nyní praxe.

Zkoušel jsem stabilizaci v objektivu AF Nikkor 16-85 mm F3.5-5.6 G DX. Jde tedy o objektiv určený pro „malé“ zrcadlovky s čipem APS-C, respektive DX, nikoli pro full frame 24×36 mm. Podle očekávání jsem udržel z ruky 1/125 při fyzické ohniskové vzdálenosti 85 mm, což odpovídá 125 mm kinofilmového přístroje. Ale už při 1/80 sec se projevila mírná, při 1/30 větší neostrost a při 1/30 sec je snímek nepoužitelný. Na ukázce je výřez 1:1:

OK, to se dalo čekat. Zapněme tedy stabilizátor a pokus zopakujme. Výsledky byly v podstatě totožné při 1/125, 1/60 a 1/30, při 1/15 se neostrost projevila, nicméně podstatně menší než při focení bez stabilizátoru:

Nebudu tvrdit, že mě to překvapilo. Při testech stabilizovaných přístrojů vždy kontroluji funkci stabilizátoru a vím tedy, že ta 1/15 je hranice, do níž lze v podstatě bez obav jít a že stabilizátor podivuhodně funguje i při ještě delších dobách osvitu – použitelné snímky jsem získal dokonce i při 1/2 sec!
O tohle debata nejde. Debatuje se však o tom, zdali stabilizátor nahradí stativ, tedy, zdali snímek se stabilizátorem z ruky bude stejně ostrý, jako snímek pořízený za stejných podmínek ze stativu. A vida, při tomto testu byly snímky prakticky totožné, bez stativu i se stativem, a projevila se kvalita objektivu – tedy při 1/15 byla clona už tak velká, že klesala kresebná schopnost objektivu:

Debata ovšem nekončí. Bude zajímavé srovnat stejný objektiv, který se vyrábí ve variantě se stabilizátorem a bez něho. I na to časem dojde, slibuji.

Připomenu, že stabilizace je zařízení, které fyzicky reaguje na otřesy, zvláště pak vyvolané chvěním ruky. Jeden druh stabilizátorů je vestavěný do objektivu a pohybuje na popud signálů s gyroskopů plovoucím optickým členem, tedy pružně uloženou čočkou. Druhý typ pohybuje snímačem. Pozor: je velký omyl si myslet, že něco zlepšíme, když do těla se stabilizovaným snímačem nasadíme objektiv s optickým stabilizátorem! Ale tato ztřeštěnost nebyla cíl našeho pokusu.

Vliv ohniska na neostrost
Stará známá poučka praví, že udržitelný čas, tedy doba osvitu, při teré máme ještě šanci udržet přístroj bez rozechvění, je numericky rovný ekvivalentu ohniskové délky.
Tedy: máme fotoaparát s ohniskem které odpovídá dejme tomu 250 mm kinofilmového přístroje. Pak tento „udržitelný čas“ je 1/250 sec – a samozřejmě kratší.
Udržitelný čas ohniska ekv. 30 mm je třicetina. Odtud ta záhada, jak je to možné, že fotíme ultrazoomem se stejnou expozicí a jednou nám fotky vyjdou roztřesené a se stejnou expozicí jsou podruhé v pořádku: ta první fotka byla pořízena dlouhým ohniskem a ta druhá krátkým ohniskem. Čas vhodný pro krátké ohnisko může být nebezpečný pro dlouhé ohnisko.

Tolik teorie. Nyní praxe.

Zkoušel jsem stabilizaci v objektivu AF Nikkor 16-85 mm F3.5-5.6 G DX. Jde tedy o objektiv určený pro „malé“ zrcadlovky s čipem APS-C, respektive DX, nikoli pro full frame 24×36 mm. Podle očekávání jsem udržel z ruky 1/125 při fyzické ohniskové vzdálenosti 85 mm, což odpovídá 125 mm kinofilmového přístroje. Ale už při 1/80 sec se projevila mírná, při 1/30 větší neostrost a při 1/30 sec je snímek nepoužitelný. Na ukázce je výřez 1:1:

OK, to se dalo čekat. Zapněme tedy stabilizátor a pokus zopakujme. Výsledky byly v podstatě totožné při 1/125, 1/60 a 1/30, při 1/15 se neostrost projevila, nicméně podstatně menší než při focení bez stabilizátoru:

Nebudu tvrdit, že mě to překvapilo. Při testech stabilizovaných přístrojů vždy kontroluji funkci stabilizátoru a vím tedy, že ta 1/15 je hranice, do níž lze v podstatě bez obav jít a že stabilizátor podivuhodně funguje i při ještě delších dobách osvitu – použitelné snímky jsem získal dokonce i při 1/2 sec!
O tohle debata nejde. Debatuje se však o tom, zdali stabilizátor nahradí stativ, tedy, zdali snímek se stabilizátorem z ruky bude stejně ostrý, jako snímek pořízený za stejných podmínek ze stativu. A vida, při tomto testu byly snímky prakticky totožné, bez stativu i se stativem, a projevila se kvalita objektivu – tedy při 1/15 byla clona už tak velká, že klesala kresebná schopnost objektivu:

Debata ovšem nekončí. Bude zajímavé srovnat stejný objektiv, který se vyrábí ve variantě se stabilizátorem a bez něho. I na to časem dojde, slibuji.