I nadále sdílím názor Kena Rockwella, že i ten nejhorší stativ je lepší než nejlepší stabilizace. Nicméně, stabilizace jako technická vymoženost tu je a zasluhuje pozornosti. V těchto dnech zkoumám objektiv Canon 70-300/4-5 až 5.6 L IS, vybavený stabilizací třetí generace. Výrobce prohlašuje, že tenhle IS umožní jít až na 4 stupně další časy. Je to pravda? Je, řeknu hned zkraje. Do jisté míry.
Jde samozřejmě o stabilizátor optický (jen pro vyjasnění případných nedorozumění; samozřejmě optickou, když je vestavěná v objektivu, na rozdíl od stabilizovaných čipů, tedy stabilizace vestavěné do těla přístroje). Se stabilizovanými objektivy mám zkušenost patnáct let, od mé první Sony Mavica 90. Zkušenost mě naučila – nevyhledávat, nepoužívat, tudíž 70-200/2.8 jsem volil ne-stabilizovaný a nikoli jenom z důvodů cenových. Logika napovídá, že jakmile je jeden optický člen volný, nutně to musí mít negativní vliv na výslednou kresbu.
Stabilizace jako taková nezaručí, že každá fotka bude jako břitva. V tom jsou tvrzení výrobců jednoznačně zavádějící a jsou klamavou reklamou. Není tedy absolutní pravda, ale do jisté míry. Stabilizace zvyšuje pravděpodobnost, že fotku udržíte ostrou i při delším čase. Ale zase, co to je, zvyšuje pravděpodobnost? Když popadnu foťák a cvaknu Pepu stabilizovaným objektivem a dlouhým časem, co je mi platná nějaká pravděpodobnost?
Tolik tedy úvodní úvaha a přistupme k experimentu.
Objektiv jsem zkoumal na těle Canon EOS 7D. Pořizoval jsem fotku ze stativu a po ní týž záběr z ruky, sérii 10 fotek v režimu rychlostního snímání. Ohnisko bylo nastaveno na 300 mm, tedy vzhledem k prodlužovacímu faktoru ekvivalent činí 450 mm. Podle známé poučky by si tedy ostrá fotka zasloužila aspoň 1/500 sec (počet mm ekvivalentního ohniska budiž = tolikatině vteřiny). Canon tvrdí, že to snese o čtyři stupně delší čas. Tedy 500 – 250 – 125 – 60. Fotil jsem tedy 1/60 sec. Výklad, že by to měla být 1/30 neberu. Na focení třicetinou z ruky objektivem ekv. 450 mm prostě nemám dost silné nervy. A výsledek?
Trochu hnutá je čtyřka a o něco míň devítka. Ale i ty hnuté fotky jsou jakž takž ostré, někdo by řekl, že jsou ostré. Jenže když je potom srovnáte jednu po druhé s tou fotkou ze stativu, tak možná šestka a osmička snesou srovnání, ostatní jsou zřetelně neostřejší. Prostě, ta Rockwellova poučka funguje.
Tady máte možnost si všechno sami porovnat, jsou to originální fotky bez jakékoli úpravy:
| 1 |
 |
2 |
 |
| 3 |
 |
4 |
 |
| 5 |
 |
6 |
 |
| 7 |
 |
8 |
 |
| 9 |
 |
10 |
 |
| 11 |
 |
12 |
Nahoře 10 fotek z ruky se stabilizací, zde vlevo na závěr jedna fotka ze stativu |
|
A bez stabilizace? Tam samozřejmě neměla šedesátina šanci, ani nemá smysl se tím zabývat. Zajímavé sice bylo, že ob – fotku byl snímek jakž takž ostrý, ale OPRAVDU ostrý nebyl žádný, ani v takové míře, jako ty nejlepší skoro – ostré fotky se stabilizací. Toto srovnání ukazuje fotku ze stativu – vpravo dole – ve srovnání se stabilizovanými, relativně velmi opstrými fotkami. Podotýkám ještě, že zkoumaný objektiv je mimořádně kvalitní a je vybaven stabilizací nejnovější generace.
Co s tím pro praxi
Efekt je tedy statistický a naděje na dobrý výsledek poroste s četností snímků, to je jednoznačný závěr. Pokud fotíte jeden snímek, máte menší naději, než když jich vyfotíte deset v sérii. A navíc, když fotíte v sérii, tak ta první je vždycky méně ostrá, protože nese důsledky stisknutí spouště.
Přesto bych stabilizaci neodepisoval. Nesmíme od ní čekat nemožné, nicméně zlepšení přinese, to určitě. Ostatně, když je kvalitní stabilizace, jako ji má zmíněný objektiv, pak efekt i vidíte v hledáčku, ten oraz je najednou stálý, nevidíte žádné klepání. Řekl bych dokonce, že je to takový selský návod na text – jakmile efekt optického stabilizátoru nevidíte v hledáčku, efekt není velký. Pokud jde o stabilizaci čipu, výsledek by měl být patrný v režimu live view.
Takže závěrem popřeju – mějte se stabilizovaně!
I nadále sdílím názor Kena Rockwella, že i ten nejhorší stativ je lepší než nejlepší stabilizace. Nicméně, stabilizace jako technická vymoženost tu je a zasluhuje pozornosti. V těchto dnech zkoumám objektiv Canon 70-300/4-5 až 5.6 L IS, vybavený stabilizací třetí generace. Výrobce prohlašuje, že tenhle IS umožní jít až na 4 stupně další časy. Je to pravda? Je, řeknu hned zkraje. Do jisté míry.
Jde samozřejmě o stabilizátor optický (jen pro vyjasnění případných nedorozumění; samozřejmě optickou, když je vestavěná v objektivu, na rozdíl od stabilizovaných čipů, tedy stabilizace vestavěné do těla přístroje). Se stabilizovanými objektivy mám zkušenost patnáct let, od mé první Sony Mavica 90. Zkušenost mě naučila – nevyhledávat, nepoužívat, tudíž 70-200/2.8 jsem volil ne-stabilizovaný a nikoli jenom z důvodů cenových. Logika napovídá, že jakmile je jeden optický člen volný, nutně to musí mít negativní vliv na výslednou kresbu.
Stabilizace jako taková nezaručí, že každá fotka bude jako břitva. V tom jsou tvrzení výrobců jednoznačně zavádějící a jsou klamavou reklamou. Není tedy absolutní pravda, ale do jisté míry. Stabilizace zvyšuje pravděpodobnost, že fotku udržíte ostrou i při delším čase. Ale zase, co to je, zvyšuje pravděpodobnost? Když popadnu foťák a cvaknu Pepu stabilizovaným objektivem a dlouhým časem, co je mi platná nějaká pravděpodobnost?
Tolik tedy úvodní úvaha a přistupme k experimentu.
Objektiv jsem zkoumal na těle Canon EOS 7D. Pořizoval jsem fotku ze stativu a po ní týž záběr z ruky, sérii 10 fotek v režimu rychlostního snímání. Ohnisko bylo nastaveno na 300 mm, tedy vzhledem k prodlužovacímu faktoru ekvivalent činí 450 mm. Podle známé poučky by si tedy ostrá fotka zasloužila aspoň 1/500 sec (počet mm ekvivalentního ohniska budiž = tolikatině vteřiny). Canon tvrdí, že to snese o čtyři stupně delší čas. Tedy 500 – 250 – 125 – 60. Fotil jsem tedy 1/60 sec. Výklad, že by to měla být 1/30 neberu. Na focení třicetinou z ruky objektivem ekv. 450 mm prostě nemám dost silné nervy. A výsledek?
Trochu hnutá je čtyřka a o něco míň devítka. Ale i ty hnuté fotky jsou jakž takž ostré, někdo by řekl, že jsou ostré. Jenže když je potom srovnáte jednu po druhé s tou fotkou ze stativu, tak možná šestka a osmička snesou srovnání, ostatní jsou zřetelně neostřejší. Prostě, ta Rockwellova poučka funguje.
Tady máte možnost si všechno sami porovnat, jsou to originální fotky bez jakékoli úpravy:
| 1 |
|
2 |
|
| 3 |
|
4 |
|
| 5 |
|
6 |
|
| 7 |
|
8 |
|
| 9 |
|
10 |
|
| 11 |
|
12 |
Nahoře 10 fotek z ruky se stabilizací, zde vlevo na závěr jedna fotka ze stativu |
|
A bez stabilizace? Tam samozřejmě neměla šedesátina šanci, ani nemá smysl se tím zabývat. Zajímavé sice bylo, že ob – fotku byl snímek jakž takž ostrý, ale OPRAVDU ostrý nebyl žádný, ani v takové míře, jako ty nejlepší skoro – ostré fotky se stabilizací. Toto srovnání ukazuje fotku ze stativu – vpravo dole – ve srovnání se stabilizovanými, relativně velmi opstrými fotkami. Podotýkám ještě, že zkoumaný objektiv je mimořádně kvalitní a je vybaven stabilizací nejnovější generace.
Co s tím pro praxi
Efekt je tedy statistický a naděje na dobrý výsledek poroste s četností snímků, to je jednoznačný závěr. Pokud fotíte jeden snímek, máte menší naději, než když jich vyfotíte deset v sérii. A navíc, když fotíte v sérii, tak ta první je vždycky méně ostrá, protože nese důsledky stisknutí spouště.
Přesto bych stabilizaci neodepisoval. Nesmíme od ní čekat nemožné, nicméně zlepšení přinese, to určitě. Ostatně, když je kvalitní stabilizace, jako ji má zmíněný objektiv, pak efekt i vidíte v hledáčku, ten oraz je najednou stálý, nevidíte žádné klepání. Řekl bych dokonce, že je to takový selský návod na text – jakmile efekt optického stabilizátoru nevidíte v hledáčku, efekt není velký. Pokud jde o stabilizaci čipu, výsledek by měl být patrný v režimu live view.
Takže závěrem popřeju – mějte se stabilizovaně!
