Jsme v druhé třetině průběžné soutěže Digineffu. Tématem jsou barvy podzimu – a ukazuje se, že na předních místech se umisťují fotky s přidanou hodnotou…
Podzim je sám o sobě barevný a jen tak jít a vyfotit červené a žluté listy? To nevede k žádnému překvapení. Sleduji soutěž coby porotce denně a proto vím, že aktuální stav nikdy nevypovídá o konečném výsledku. Ten vychází z posledního hodnocení toho kterého porotce, který právě hodnotil a fotku přijímal. Pak ale přijdou ostatní porotci a tomu prvnímu mohou pocuchat peříčka.
Jsme v druhé třetině průběžné soutěže Digineffu. Tématem jsou barvy podzimu – a ukazuje se, že na předních místech se umisťují fotky s přidanou hodnotou…
Podzim je sám o sobě barevný a jen tak jít a vyfotit červené a žluté listy? To nevede k žádnému překvapení. Sleduji soutěž coby porotce denně a proto vím, že aktuální stav nikdy nevypovídá o konečném výsledku. Ten vychází z posledního hodnocení toho kterého porotce, který právě hodnotil a fotku přijímal. Pak ale přijdou ostatní porotci a tomu prvnímu mohou pocuchat peříčka.
Zdá se, že jisté místo ve vedoucím peletonu bude mít snímek Zpátky na stromy od Miroslava Prouzy. Sám o sobě ten motiv odrazu stromu v louži není objevný – mimochodem, to byla první fotka, kterou jsem pořídil svou novou Flexaretou na Maninách v roce 1960 a myslel jsem, že to ještě nikoho nenapadlo… Autor ale tady použil vtipu. Listy jsou pečlivě vyselektovány, aby seděly na větvičkách. Je to vtipné, zaujalo to porotu a momentálně to sedí na prvním místě.
Oblíbil jsem si snímek V okovech od Jana Fichtnera, to je autor, který se soutěže účastní pravidelně od loňského Vynálezu zkázy a všechny jeho obrazy mají nápad a vtip. Jeho profil můžete vidět zde a tvrdí zde, že fotí Emgetonem Flexaretem Mini (mobilem), čemuž se mi nechtělo věřit, a že hodně postprocesuje, čemuž věřím. Galerii má zde . Má vyhraněný rukopis – klidnou ruku, kompozice je soustředěná k jádru motivu. Pracuje se sytou barvou, laděnou do temnějších tónů. Je to pan fotograf, který ví co chce a umí fotku dotáhnout tam, kde ji chce mít. Editace není náprava chyb – je to realizace citového vjemu. Co se týká toho Emgetonu, fotka je skutečně takto pořízena, viděl jsem její exif… Před autorem je dlužno smeknout, jednak umí, jednak má odvahu do tak exotického přístroje jít…
Tato fotografie je založena na obrazovém kontrastu: masivní kovové oko vzalo do náruče dva uschlé lístky a dosud zelené lístky kibicují. Světlo je neurčité, nereálné, ze sna. Ve snu si k němu můžete přimyslet příběh, jaký chcete, a to dělá fotku velkou.
Hodně post-procesovaná neboli upravená je i kompozice Lukáše Baldíka Strom. Je to ukázka, jak se má postupovat. Ano, ten strom jistě měl hodně červené listy na větvích i pod sebou a trávník kolem už byl nažloutlý, ale určitě to nebylo takhle červené a takhle žluté. Smysl editační úpravy je právě v tom, že editací postrčíme reálně, objektivně vytvořený obraz do polohy citového vjemu. Ono to tam takhle nevypadalo, ale takhle to autor cítil a editací obraz postrčil do takové polohy, že je schopen předat vjem dál. To je ta přidaná hodnota.
Jakkoli to na první pohled tak nevypadá, i tato fotografie jistě je upravená. Vlastislav Svoboda nepodlehl pokušení a při desaturaci (odbarvení) pozadí nepřidal zbytečně na sytosti poslednímu vzdorujícímu stromku v popředí – vše nechal v decentních barvách -nebarvách. I zde je v podstatě středová kompozice, podobně jako na předchozí fotografii. Ta je naprosto v pořádku, když má smysl – a zde ho má.
Svůj smysl ovšem mají i fotografie vycházející z reality. Krajinářská fotografie je vždy závislá na počasí a na světelných podmínkách. Efektní fotky vznikají za zvláštních atmosférických podmínek a takovou situaci zachytil Jan Kvasnička ve snímku Na Křížovém vrchu. Před konečným verdiktem by bylo třeba vidět originál – zdali je v jemných mlžných tónech kresba či nikoli. To se nedá ze soutěžní zmenšené fotky poznat. Principiálně je to ale klasická efektní fotka zachycující esenci podzimní nálady a na přední soutěžní místo má určitě svůj nárok.
Příště se tu nad fotkami setkáme příští týden v pátek, kdy budeme vědět, kdo je dalším Měsíčkem, tedy porotcem průběžné soutěže. Pořadí je nejisté do poslední chvíle – jen upozorňuji, že poslední čtvrteční hodiny bude možno fotky vložit, ale na plnohodnotné ocennění nelze spoléhat. Porota musí taky někdy jít spinkat, protože ráno vstává a musí jít do rachoty. Takže si prosím pospěšte. A držte se zadání a tématu.
Pokud jste zvědavi, co se stalo s paralelní soutěží o tištěnou fotografii, tu jsme vyhodnotili, ale s Honzou Hnojilem z časopisu FOTO neprodloužili: je mi líto, ale tak malý zájem o tištěnou fotku jsme nečekali. Nicméně: za deset let nebudete mít fotky vašich dětí… Digitální fotka jsou jen číslíčka zapsaná na nějakém médiu. Média jsou pomíjivá, fotky zůstávají. Když jsou na papíře.
