Březnové kolo naší průběžné soutěže už běží na novém softwaru – postupně se dopilovávají detaily, ale uživatelé, doufám, žádné příkoří nepozorují. Téma je hudební – je to těžké téma a zařazeno je méně fotek než obvykle. Podívejte se spolu se mnou na pár fotek, které mě zaujaly.
Březnové kolo naší průběžné soutěže už běží na novém softwaru – postupně se dopilovávají detaily, ale uživatelé, doufám, žádné příkoří nepozorují. Téma je hudební – je to těžké téma a zařazeno je méně fotek než obvykle. Podívejte se spolu se mnou na pár fotek, které mě zaujaly.
Laco Deczi je na fotce Vlastimíra Brabence dvakrát – jednou na fotce, podruhé in natura. Fotka se drží na prvním místě a dá se předpokládat, že se nepropadne nijak hluboko – je to fotografie neobvyklá svým rozvržením i obsahem. Jazzový trumpetista, hudební skladatel i malíř je výrazná figura už od šedesátých let. Fotografie ho ale zachycuje jinak, než si ho představujeme, jako by nesměle pokukujícího. Ano, je to fotografie, která navozuje příběh a to je atribut dobré fotografie.
Snímek má název V Benátkách, autorkou je Mia Feres. Pečlivě rozvržený prostor, hudebník je zde v siluetě na světlém, nenásilně členěném pozadí. Důležitá je postava vlevo dole – žena jde lhostejně, hudebníka nevnímá. Zdá se, že muž hraje do prázdna, doslova do zdi. Taky kus příběhu…
Takto vidí Vlastimil Raška lásku k hudbě, tak se totiž fotografie jmenuje. Někomu fotka může připadat až podbízivá svou zvýrazňovanou jemností. V soutěži figuruje už od prvních březnových dnů a drží se na špici. I já jí dal coby porotce dost bodů.
Letní Eliška od Adély Turkové je ztřeštěný montáž, deset fotek spojených do pásma. Co všechno v ní je, Eliška s nohou v gypsu, saxofon, berle, knížky ve štosu. Je na co koukat a rád bych i slyšel.
Zrovna tak jako Raškova Láska k hudbě mi vězí v paměti tenhle Basista od Pavla Bajera. Fotka je to klidná, až možná vážná. Je to taková ta fotka, která jakoby je o ničem, ale musím se k ní vracet. Jsem zvědavý, jak se nakonec umístí.
