Fotografování zvířat, to je disciplína, které se mnozí trvale věnují a dosahují v ní udivujících výsledků. Jaká jsou kritéria pro posuzování takových fotografií? Na jednoduchou otázku není snadná odpověď. Zkusme tedy se na dosavadní příspěvky do naší průběžné soutěže podívat. Jako obvykle neberu příklady z fotografií umístěných na předních místech. Ostatně toto kolo je výjimečné tím, že prakticky všechny fotky poslané do soutěže jsou nějak zajímavé a výběr je tudíž mimořádně těžký.
Fotografování zvířat, to je disciplína, které se mnozí trvale věnují a dosahují v ní udivujících výsledků. Jaká jsou kritéria pro posuzování takových fotografií? Na jednoduchou otázku není snadná odpověď. Zkusme tedy se na dosavadní příspěvky do naší průběžné soutěže podívat. Jako obvykle neberu příklady z fotografií umístěných na předních místech. Ostatně toto kolo je výjimečné tím, že prakticky všechny fotky poslané do soutěže jsou nějak zajímavé a výběr je tudíž mimořádně těžký.
Lze zachytit exotické zvíře v přirozeném prostředí. Výbornou fotku pořídil Jiří Bína, jsou to opice v Arashiyama. To je mimořádně krásné zákoutí nedaleko japonského Kjóta, na kopci tam vyvěrají horké prameny a můžete tam volně chodit mezi opicemi a fotit si je. Není to zas tak jednoduché, opice neposedí a tento perfektně komponovaný záběr je tedy velký úspěch. 
Druhá kategorie je akčnost. Zvířata nejen nějak vypadají, zvířata i konají. Byl jsem zvědavý, kolik akčních fotek se do soutěže dostane a vida, ono jich je pramálo. V tomto ohledu je Antigravitace od Ladislava Vejtruby čestná výjimka. Technicky i záběrově dokonalé – je to ovšem fotka ze cvičáku, asi ze závodů agility, nicméně to ji nikterak nesnižuje. Myslím si, že kdyby se bodovalo, pak by akčnost měla převážit nad exotičností, ale ono se to asi takto nemůže brát.
Dotek, tak se jmenuje obrázek od Blanky Novákové. Je to příklad výtvarně pojaté zvířecí fotky. Tady se jen matně můžeme dohadovat, zdali jde o lemura někde v ZOO, a je to jedno. Fotka má úžasnou přitažlivost, je zvláštní i tím, že ostrá partie tu zaujímá minimální prostor – což je proti učebnicovým zásadám. A tu to máme: každou zásadu lze ve fotce porušit, pokud jde jasně zřejmé, proč se to stalo a jakému záměru to slouží. Jsme tedy u třetí kategorie, u výtvarné působivosti.
Zvířata dovedou být i legrační, řekl bych dokonce, že zvířecí fotky se vtipem jsou zvláštní kategorie. Jan Král zachytil papouščí selfíčko. Je to nepochybně snímek se vtipem, z hlediska praktického jistě usnadněný tím, že papoušci jsou tvorové schopní kooperace. Nicméně ten nápad se musí vylíhnout v jiné hlavě než papouščí a nápad je to, co se oceňuje.
Na závěr bych dal fotku jaksi mimo kategorie. Ivana Hudecová ji nazvala Aj ja chcem tancovať a tím vystihuje podstatu. Samozřejmě že v kontextu soutěže je snímek hendikepovaný tím, že to není čistá zvířecí fotka, je to v podstatě žánrovka se psem a asi by bylo nespravedlivé, kdybych ji cpal vým porotním hlasem někam zásadně dopředu. Je to ale klasická živá fotka a kdo soutěž a moje komentáře k ní sleduje, pak ví, že živou fotku si cením mimořádně vysoko. I proto, že jí je tak málo.
Soutěž má další půlku před sebou a těším se, že teď nastoupí těžké váhy se skvělými exotickými, akčními, výtvarnými fotografiemi…plnými vtipu.
