Je to jedna ze základních fotografických disciplín. Podíváme se dnes na pět ukázek, abychom se podívali, jaké typy prací docházejí do naší průběžné soutěže. Dalo by se čekat, že prací přijdou celá kvanta, téma je „lidská tvář“ a lidských tváří máme kolem sebe tisíce! No, zdá se ale, že je to téma obtížnější než by se zdálo.
Začnu klasikou, to je určitý typ klasicky řešeného fotografického portrétu. Zobrazovaná osoba spolupracuje s fotografem. Nechá se režírovat, aranžovat, je vsazena do prostředí. To je, opakuji, naprosto klasické pojetí, takto fotografický portrét začínal a navazoval na portrét malířský. Naši ukázku pořídil Pavel Tichý, zobrazovaná paní je Pája. Stavba je klasická – podstatné jsou oči, pohled do objektivu poutá pozornost diváka, oči jsou blízko průsečíku třetin. Obličej je rámovaný tmavými vlasy. Pohled diváka je veden od očí k ruce po úhlopříčce, to je další důležitá kompoziční zásada. V tomto ohledu je všechno naprosto v pořádku, i to, že pozadí je do krajnosti neutrální, tedy černé, zcela nečitelné. Mám jen drobné výhrady – není zřejmé, co Pája drží v ruce a medailon na řetízku zasahuje do okraje obrazu, to je rušivý moment. 
Mezi portréty reportážního typu patří Veteráni od Pavla Hrušky. Muž seniorského věku stojí před automobilem hodně seniorského věku. Postava je tónově výrazná, tedy světlá před tmavým autem. Zadumaný pohled někam stranou vyvolává nostalgickou náladu. Mezi obličejem a kolem auta je díky směru pohledu pomyslná spojnice, která obraz váže dohromady. Přemýšlel jsem o tom, zdali by neprospělo vyretušování světlého okna za veteránovou hlavou. Takto je to v původní podobě…
..a takto po retuši. Přijde mi to horší, jaksi prázdnější – třebaže to okno je rušivý prvek, fotka je pak autentičtější. Ale uznávám, že je to diskutabilní a někdo to může vnímat jinak.
Přišlo mnoho obrázků dětí a to je dobře. Právě děti jsou velký zdroj motivace pro fotografování, rostou jako z vody a chceme je obrazově zachytit, dokud jsou… dětmi. Zachytit je živě, při hře, to by měl být náš cíl! Komediant je název snímku Bratislava Půra. Pravděpodobně vznikl spontánně, autor popadl svůj Canon D4000 osazený setovým objektivem a neposedu polapil. Tak je to správné! Je dobře, že šel k motivu dostatečně blízko, i když si myslím… že volba ohniska 39 mm a clony F5.0 je spíš dílo náhody než záměru. Portrétům sluší spíše delší ohnisko (zde byla volba 18-55) a menší clona (i když F5.0 není zas tak moc daleko od F 4.0, která by asi na tu f=39 vyšla) – anebo naopak kratší, pokud jde o portrét vsazený do přirozeného prostředí. Ale to jen na okraj.
Strojvůdce zachytil Roland Meneghel. Ano, dobře se fotí na všelijakých akcích, na masopustech a podobných taškařicích, tohle je pravděpodobně z nějaké té historické jízdy na železnici. Výborně komponované, obličej je na průsečíku třetin, je moc dobře, že hlava s čepicí padla mezi dvě zlaté linky – kdyby linka mířila do hlavy, strašně by to rušilo. Nesmíme se ostýchat komunikovat s objektem, dirigovat ho vlevo, vpravo… Příjemná památka z příjemné akce.
Portrét se nevylučuje s humorem! Kde jsem ho jenom viděl, tak nazval Jiří Cicvárek svůj snímek, odkazující na slavnou fotku Alberta Einsteina (paradox: je to asi jeden z nejčastěji reprodukovaných fotografických portrétů všech dob a je to vlastně taková blbost!). Fotka má spoustu vad, hlavně to rušivé rozbité pozadí, autor vady do značné míry zastřel editací, převedl to do odstínů hnědi, hrál si s vinětací (tmavé a světlé okraje), takže je to všechno pěkně zachumlané. Podstatný ale je ten fór a ten převažuje.
Soutěž pokračujte, fotografujte a posílejte, třetího dubna se podíváme na výsledky březnového kola! Mimochodem, zajímavé je, že chodí málo fotek „na výšku“. Přitom obličej a portrét jako takový si o pojetí „na výšku“ koleduje… Ale to je opravdu jen poznámka na okraj.
