Téma Děti, připadlo na červen. To hje ošemetné téma (nejošemetnější je podle zkušeností akt), asi proto, že nám připadá tak snadné, jednoznačně samozřejmé. Dětí je plno všude kolem, stačí vzít foťák… Podívejme se na pár fotek z první půlky soutěžního měsíce.
Téma Děti, připadlo na červen. To hje ošemetné téma (nejošemetnější je podle zkušeností akt), asi proto, že nám připadá tak snadné, jednoznačně samozřejmé. Dětí je plno všude kolem, stačí vzít foťák… Podívejme se na pár fotek z první půlky soutěžního měsíce.
Nejdříve musím podotknout, že přišlo fotek málo, ani ne osmdesát do úterka, kdy píšu tenhle článek. Zatímco jindy je problém vybrat z prvních – přinejmenším – padesáti, tentokrát převládají fotky jaksi bez nápadu, takřka mechanicky zaznamenané. No, třeba se to zlepší, ještě zbývají dva týdny do finále. Vybral jsme jako obvykle pět z těch, které nejsou v první desítce (ale mohou se tam dostat, pořadí je pohyblivé a vyhlášení je až 3 července po poradě poroty.
V jednoduchosti může být síla a zde to platí – snímek Hrajeme si v písku Jany Pořické. Ta fotka má výraz, není to žádná dětská selanka. Foceno objektivem 50/1.8, to je známka toho, že autorka ví jak na to, tohle je objektiv pro fajnšmekry…
Snímek Ale tati od Víta Fikejzla je další fotka s výrazem. Nedovedu posoudit, do jaké míry je to nahrané, spíš bych řekl, že do žádné, protože aby to takhle tatínek s holčičkou zahráli, museli by být oba na Oskara. Fotograficky dokonalé, i po stránce technické – víte, jak to chodí a takhle pohotově zaostřit na figuru v druhém plánu není jen taková nějaká samozřejmost.
Spáči od Ivana Dostála… Kéž bychom do soutěže takových fotek získali víc. Žádné Umení s Velkým U. Milí, ovšem kompozičně perfektní fotografie. Převedené do černobílé škály asi pro celkové zklidnění a taky aby se zvýraznily světelné poměry. Takovéhle fotky fotí velmistr soudobé fotografie Annie Leibowitz, velmi často jen tak, mobilem. Zachycená vteřina – s lidskou platností na věčnost. Krásná fotka.
Zbyněk Stoklasa nazval svoji fotku Sen. Holčička tam není v prvním plánu – jde o celkovou náladu, o dojem který fotka vyvolá.
Závěrem – nemohu opomenout Bez názvu od Zuzky Vitvarové. Ona prostě autorka patří k superkategorii, před ní chodím s čepicí hodně hluboko smeknutou. Nebudu tu bádat nad tím, zdali jde o montáž a jestli se to takhle smí nebo nesmí. Je to prostě dokonalé, působivé, uvázne to v paměti. Tohle se nedá naučit. To se musí mít v sobě.
