Sony Alpha a9

Až budu psát na přelomu roku bilanční článek Co mě vzalo u…, u Sonyho to bude určitě tato plnoformátová bezzrcadlovka ověnčená náhrdelníkem nej, nej, nej. Překulil se půlrok, nicméně snad jen středoformátový Fujifilm GFX 50S vyvolal takové furore. Přitom na první pohled je to obyčejná sedmička…

Jaký je a komu je určen
Jde o plnoformátou bezzrcadlovku s 24 megovým čipem vrstveným CMOS s ultrarychlým odvodem dat a schopností fotit sériově až 20 fps. Hledáček typu True-Finder je čtyřmegový a je opatřený oboustranně asférickým členem, takže má 0,78x zvětšení – tisková zpráva se zmiňovala o ohromujícím zobrazení, ostrým od kraje ke kraji. Potvrzuji, tak tohle je pravda – první dojem : je to nezvyk, údaje o nastavených parametrech musíte očima hledat. Je to jako kdybyste se přestěhovali z garsonky 3 x 4 metry do sálu 6 x 9 metrů. Přístroj má vyklápěcí dotykový displej. Stabilizace na snímači je pětiosá a slibuje ustát 5 EV. Na snímači je 693 fotodiod pro analýzu fázového posunu s kapacitou 60 výpočtů za vteřinu. Tyto fotodiody kryjí 93% obrazu. Závěrka má maximální rychlost 1/32000 a lze nastavit absolutně tichý chod. K zajímavostem patří i Ethernetový výstup pro vysokorychlostní přenosy. Přístroj je vybaven akumulátorem se zvýšenou kapacitou, zápis je na SD karty – slot je duální a jeden podporuje nejnovější UHS-II karty.

Je to přístroj bezvýhradně určený k profesionální práci. Díky své bezkonkurenční rychlosti je předurčen především ke sportovní fotografii. Jeho elektronická závěrka je absolutně tichá, ocení to fotografové svateb. No a samozřejmě, jelikož jde o systémový kompakt (jakkoli to zní divně, kompakt, ale on je fakt docela malý), lze ho použít prakticky k čemukoli.

O ceně asi nemá smysl se bavit. Stojí 149 tisíc tělo a k takovému tělu by byl hřích používat jiné objektivy než řad G, já měl jako standard 24-70/2.8 za 76 tisíc a ten se přinejmenším vyrovná tomu nejlepšímu, co jsem kdy držel v ruce. Obrazovým výkonem tahle kombinace je ultimátní a chtěl bych vidět šťourala, který by na tom našel nějaké blechy. Ale je to jako s tím Hasselbladem X1D-50C, nad kterým jsem tu plesal. Je to super, ale stojí to velké peníze. Pokud by se vám měly vrátit, pak určitě stojí za přemýšlení.

Ovládání a menu
Oproti modelům A7 je ovládání hodně přepracované, ale nepotvrdilo se zde pravidlo, že každá změna je k horšímu: dobré věci zůstaly a nové přibyly. Přístroj se zapíná páčkou u spouště. Spoušť s vypínačem jsou na přední stěně gripu a pod jeho přední hranou je roller. Další roller je pod zadní hranou, palec vám na něj padne, když jím lehce vyjedete zpoza vystouplé opory. Na horní stěně vpravo od hledáčku najdeme výrazný volič korekce expozic a volitelná tlačítka C1 a C2. Pro pořádek: C3 a C4 jsou na zadní stěně a lze na ně naložit cokoli ze širokého výběru funkcí.

Podstatný je kruhový volič režimů – je zde zelené AUTO, video a neobvyklé S&Q (Slow and Quick, zpomal a zrychli video) a hlavně PASM – režimy Program (automatika s možností korekcí a nastavení), priorita clony a času a plný manuál. Nabídku uzavírají dvě pozice pro uživatelské nastavení. Jak vidno, nějakých scénických režimů se tu nedočkáme, jde o profesionální přístroj.
Vlevo od hledáčku je dvojí volba, opět je to kruhový volič. Ten nahoře nabízí režim posunu, tedy jednotlivé snímky, tři rychlosti sériového focení, samospoušť a bracketing ( série s různou expozicí). Pod tím je aretovatelný prstenec . Ten nabízí manuální ostření, DMF = přímé ruční ostření, kombinaci autofokusu a ručního doostření, dále průběžné ostření a jednorázové ostření.

Na zadní stěně je pod hranou zleva uživatelské tlačítko C3 a menu, vpravo od hledáčku pak spoušť videa, AF ON, tedy aktivace autofokusu, v režimu prohlížení se tím zvětšují fotky. Vpravo je pak AEL tlačítko, aretace naměřené expozice. Tlačítka jsou trochu prťavá. Měl jsem navolené ostření na palec (rear focus), ale raději jsem to vrátil na ostření na spoušť. Nebavilo mě hledat ten puntík, který mám zmáčknout.

O patro níž je joystick, vítaná pomůcka pro nastavení zaostřovacího vodu. Pod ním je Fn tlačítko, aktivuje funkční mnu, které lze nadefinovat podle vlastní potřeby. Následuje kruhový volič obkroužený třetím rollerem. Ten v základním nastavení ovládá ISO, ale slouží i k pohybu uvnitř funkčního menu. Ve výchozím nastavení na něm jsou nadefinovány funkce WB, režim pohonu a HDR, nahoru pak DISP, tedy režim zobrazení displeje. V menu to lze změnit, ukážeme si. Dole je pak tlačítko pro zobrazení fotek a C4, které slouží při fotografování jako koš. Vše důležité je tedy vyvedeno ven, na dosah prstů. Výhrady je k tomu těžko nějaké mít, všechno je rozumné a navíc osvědčené praxí, tahle A9 přímo navazuje na řadu a7 a ta už má za sebou dost zkušeností. Poznamenám jenom, že ten přístroj je malý – byl koncipován jako malý, je to provokativně malý plnoformátový přístroj a proto má od začátku tak velký úspěch. Ovládací prvky jsou ale nevyhnutelně titěrné a na to je třeba si zvyknout. Jako teleobjektiv jsem měl 70-200/4.0, poměrně malý a lehký objektiv. Mít nějaké dlouhé sklo, jako je 100-400/4.5-5.6, pak asi bych moc stál o batery grip, jinak by se mi asi vylomily na malém těle prsty.

Menu má šest oddílů, ale to je zdání: fotomenu je rozděleno na dvě, jedno má 13, druhé 9 obrazovek a spadá do toho i video. Následují menu pro síť, kde se nastavuje m.j. i zapojení do sítě přes ethernetový kabel a FTP. Pak přijde menu pro přehrávání a aktovka = setup se sedmi obrazovkami. Podstatná je obr. 8 ve Fotomenu 2, kde si nastavíme uživatelská tlačítka, sestavíme Fn menu a upravíme funkce rollerů. Je třeba se zabývat i obr. 4 ve Fotomenu 2, kde se zapíná a vypíná stabilizace. Díky množství přímých vstupů a dobře nasazenému Fn menu ale nebudeme mít příliš často nutkání do velkého menu vstupovat.

Jak se s ním fotí
Po léta jsem začínal tuhle část recenze postřehem stran startu, ale to už je dnes zbytečné, stejně jako už nesleduju výkon automatického vyvážení bílé. Ne, opravdu se nestane, že byste zmeškali záběr, protože ta potvora včas nenastartovala (odbočím do vzpomínky, rok někdy 2002, jede chlap na kole a na zádech mu visí retrívr ve stylu Čert a Káča; zapnu foťák a než ta potvora nastartovala, cyklista i se psem byli za rohem… v roce 2002). Přístroj po chvilce nečinnosti (samozřejmě lze nadefinovat) usíná, ale probouzí se okamžitě – kéž by tomu tak bylo vždy a všude. O skvěle velkém a jasném hledáčku jsem se už zmínil. Je prostě úžasný, nemá žádné zpoždění, při obnovovací frekvenci 120 fps vůbec nemrká. Ovládací prvky mají rozměr úměrný celkové velikosti. Takže třeba tracking autofocus se zapíná středovým tlačítkem čtyřcestného voliče a trochu se mi to pletlo, kam sahám – ovšem po týdnu používání člověk těžko najde ty správné návyky. Je potřeba hlídat ISO, pokud ho máme navolené na rolleru kolem čtyřcestného voliče – to je výchozí nastavení, lze změnit, celkem bych to doporučoval. Kruhový volič režimů je aretovaný v tom smyslu, že musíte držet tlačítko a současně otáčet. Přednost dávám systémům, kdy tlačítkem volič uvolníme a opětovným stiskem zase zajistíme. Ale opět, i to je věc zvyku. Kotouč korekce expozice jde poněkud volněji než je zdrávo, musel jsem si korekci hlídat.

Přístroj má rozlišení 24 mega, to se dnes stalo jakousi normou. Vzhledem k určení = sportovní reportážní fotoaparát, by mohl mít klidně i 12 mega plus lepší výsledky ve vysokých ISO, ale je to tak, jak to je a nejsem pan Sony, abych o tom rozhodoval. Každopádně výsledky ve spojení s prvotřídní optikou jsou skvělé a tenhle aparát si objektivy řady G nepochybně zaslouží. Osadit ho něčím jiným je asi mrhání prostředky. Já si při tom uvědomil jeden praktický důsledek: pro praktické použití, zejména pak tiskový výstup v novinách, časopisech, neřkuli na webu, není kresebná ultrakvalita podstatná. S jednou výhradou: z obrázků pořízených G – objektivy lze bez rozpaků dělat výřezy. Za 18 let existence Digineffu jsem tu k pořizování výřezů nenabádal – ale tentokrát je to snadno možné. Přístroj lze přepnout na APS-C zobrazení, tím se fakticky dostaneme do 1,5x cropu a z dvoustovky máme třístovku. Proč ne? Tohle jsem si uvědomil při praktickém vyzkoušení na dostizích v Lysé nad Labem: v tom fofru na přesné komponování někdy nedojde a dobře, že člověk může ty fotky nějak dopižlat.

Na rychlost ostření vrcholných modelů Sony jsme si už zvykli (na dobré se rychle zvyká), nicméně vždycky mě to přece jen překvapí, jak rychlé to je. Při sériovém focení 20 fps přístroj koriguje rovinu ostrosti frekvencí 60 krát za vteřinu při 693 autofokusových bodů – kdo z vás, pánové, na to má… Také tracking velmi dobře funguje, chytíte objekt do zóny ostřicích bodů a on se pak třepotá jako motýl v síťce. K tomu ještě připomenu joystick, jímž se oblast ostření dá bleskurychle nastavit (zatímco odezva dotyku při použití dotykového displeje není nijak ohromující; ty dotykové záležitosti Sonymu nějak nejdou). Úžasná je ovšem rychlost sériového focení. Při elektronické závěrce ani nevíte, že fotíte, vše probíhá zcela tiše a v hledáčku není vidět ani nějaké chvění – obvykle totiž v EVF vidíme zobrazení právě pořízené fotky, takže proti reálu je určité zpoždění. To souvisí i s ohromnou vyrovnávací pamětí a zápisem na vysokorychlostní kartu. Zdánlivá maličkost – ale pro sportovní focení to vše posouvá do jiné roviny. Kolikrát jsem se vztekal nad promeškaným záběrem, protože foťák zapisoval. Tady se vám to prakticky nemůže stát.

Stabilizace funguje velmi solidně -se 70 mm objektivem je více méně ostrých pět fotek z deseti při 1 / 10 vteřiny. A to je potěšující výsledek. Pokud jde o vysoké ISO, výsledky odpovídají normě současné doby, to znamená, že do 6400 při reportáži nemusíme mít vážné starosti. Co je výš, záleží na individuálním posouzení.

Shrnutí
V řadě bezzrcadlovek s E bajonetem postupuje Sony uvážlivě. Model a7s II je fatastický při nízkých světelných hladinách, a7R II má největší rozlišení a a9 je nejrychlejší. Ve všech třech případech jde o prvotřídní profesionální plnoformáty, tento je sportovní šampión. Má fyzicky zcela jiný koncept než oba jeho DSLR konkurenti, Canon 1DX Mk II a Nikon 5D. Nějak si nedovedu představit, že by nějaký profi sporťák přezbrojil. Ale nastupující generace možná bude uvažovat jinak, přičemž budoucnost bezzraclovek je bezpochyby veliká a dost možná, že noví sporťáci budou okouzleni úžasnou rychlostí a flexibilitou bezzrcadlovky. Každopádně jde o velký počin ze strany Sonyho a jak jste možná postřehli, nějaké mudrování o ceně sem nepletu. Ano, je drahý. Ferrari taky.

Ukázky:

s
1 a 2 rozsah zoomu 24-70 mm, 17 až 20 vysoké ISO (1250, 3200, 6400 a 10000).