Nezařazené

Sony Alfa DSLR-A100 (recenze)


O tomto zajímavém přístroji jsme referovali už několikrát, naposledy loni po tiskové konferenci, na které byl uveden na český trh. V této recenzi bych se rád soustředil především na praktické zkušenosti s ním.

Jaký je a komu je určen
Myslím, že jeho základní “technicko – taktická data” jsou dostatečně známá, tedy jen stručně. V tomto modelu převzal Sony dědictví po Konica Minoltě, respektive, buďme upřímní, po Minoltě, která v závěrečné fázi své produkce fotoaparátů prokázala mimořádnou technickou invenci, zvláště pak v tom, že vyvinula stabilizaci obrazu na čipu – tedy pohyblivý je snímač, takže jakékoli “sklo” v takto vybavené DSLR je stabilizované. Tato Sony

Alfa je první “post-minoltí” model.Je zaměřen na širokou spotřebitelskou obec. V plastovém těle je 23.6 x 15.8 mm CCD s 10.8 Mpx celkově, 10.2 efektivně. Informace na úrovni RAW je dvanáctibitová. V přístroji je použitý procesor Bionz, který by též měl přinést významný pokrok oproti Konica Minoltě. Obrázky vytváří 3872 x 2592, 2896 x 1936, 1920 x 1280. Objektivy mají bajonet Minolta A, přístroj je tedy zpětně kompatibilní s optickou produkcí Minolty. Jeho prodlužovací faktor je 1,5x (tedy: 50 mm ohnisko se rovná 75 mm ekv.). Významnou znamenitostí je Super Steady Shot, stabilizátor. Jeho funkce je signalizována do hledáčku pěticí bodů, je třeba se snažit držet aparát tak, aby byl vidět jen jeden: už toto samo o sobě je “první stupeň stabilizace” a vítal jsem to už v recenzích DSLR od Konica Minolty.
Tím ale vše nekončí. Přístroj má antistaticky ošetřený filtr a navíc, při vypnutí přístroje snímač setřese prach, který na něm i přes antistatickou ochranu eventuálně ulpí.

Ostření se volitelné z devíti bodů a lze samozřejmě volit různé režimy. Příjemné je, že v hledáčku vidíte orientaci ostřicích míst – která jsou vodorovně, svisle nebo šikmo. Hledáček je zrcadlový, ale jasný, dobře čitelný.

Měření expozice je odvozováno ze 40 měřicích míst, předchůdci u Konica Minolty jim měli jen 14. Expoziční režimy jsou samozřejmě Auto, Program AE, A, S, M. Rychlost závěrky je 30 sec až 1/4000 a dlouhodobé “bulb” otevření.

Režimy blesku jsou též obvyklé, tedy auto, fill in, do pomalého času (na zadní lamelu, tedy blesk synchronizuje při ukončení dlouhé expozice) a režim bezdrátové komunikace s podřízeným bleskem HVL-F56AM, F36AM. Směrné číslo je 12 (tedy při sloně F4.0 a ISO 100 aktivní do 3 m. Blesk nemá žádné aktivační tlačítko, musíte ho vydloubnout. Může sloužit i jako pomocný reflektor při ostření ve špatném světle.

Napájení je z Lithium-Ion akumulátoru, zápis na Compact Flash I a II, eventuálně na MemoryStick Duo přes AF adaptér. S ním ale jsem měl potíže ve čtečce Lexar, vzhledem k rozdílu cen FC a MS myslím, že rozumná volba je zde jednoznačně Compact Flash.

Přístroj váží 545 g a měří 133x95x71 mm (tělo).

Recenzovaný přístroj byl “double kit”, tedy v dodávce byly objektivy DT 18-70 mm a 75-300 mm , tedy rozsah odpovídající 28 mm až 450 mm. Což, jak se domnívám, bohatě stačí pro běžnou praxi.

Ovládání a menu

Ovládání je v podstatě zděděné po předchůdcích a vymyká se tedy ze zvyklostí jiných DSLR.
Už byla řeč o přestěhování stavového displeje (to je displej, na němž vidíme “stav”, tedy vidíme, co je nastaveno, především hodnoty clony a času, nastavení citlivosti, bílé, režimu ostření, režimu měření atd.) na LCD. To je vcelku obecná tendence a plyne ze snahy miniaturizovat tělo přístroje: stavový displej bývá obvykle na horní stěně. Přestěhování je tedy vítaný krok a i zde se dobře osvědčuje. Údaje se samozřejmě dají vypnout. LCD je pěkný dvouapůlpalcový, s 230 tisíci pixely.
Informace ale vidíme i v hledáčku a je jich tu hodně: režim fleše a jeho kompenzace, aktivovaný AWEL, ostření, hodnoty času a clony, expoziční kompenzace, zaplnění vyrovnávací paměti (nejvíc je 9), a když je zapnutý stabilizátor, tak míra rozhýbání.

Specifikum přístroje spočívá v tom, že má dva volicí kotouče. Jeden je vpravo a zde volíme obvyklé režimy: automat, potom obvyklé volby program – priorita clony / času – plný manuál a předvolené režimy: portrét, krajina, makro, sport, soumrak (teplé barvy) a portrét.
Druhý kotouč je ale pro ovládání přístroje klíčový. Vše, co je důležité, je vyvedeno sem – a v menu prakticky nic nezbylo. Takže zde najdeme tyto funkce:

  • volba režimu měření expozice
  • volba režimu blesku plus kompenzace síly záblesku
  • režim autofokusu volba citlivosti v ISO až 1600
  • nastavení bílé v předvolbách, manuálně i v Kelvinech
  • Optimalizace dynamického rozsahu -viz níže
  • Ladění obrazu (nefunguje při předvolbách scénických režimů) – kontrast, živost barev, oostření

Jak řečeno v samotném menu toho moc nezbývá, vše nastavujeme zde. Kotouč nastavíme pro volbu, stiskneme tlačítko a na displeji se promítnou volby. Je to neobvyklé – tendence spíš směřuje k množství tlačítek na zadní stěně, ale lze si na to rychle zvyknout.

Neobvyklé je i umístění šoupátka zapnout/vypnout na levou ruku. Roller (ovládací kolečko) je jen jeden a je vpředu Na horní stěně je ještě tlačítko pro volbu samospouště, ev. sériového focení (3 fps až do zaplnění karty). Vzadu pod hranou je tlačítko pro uzavření ostření a expozice (AEL tlačítko) a expoziční kompenzace. Toto umístění pokládá za diskutabilní myslím, že kompenzace expozice se používá častěji a měla by tedy být blíž palci, ale je to věru věc zvyku.

Stavový displej se promítá do LCD na zadní stěně přístroje. Je dobře čitelný a výškově orientovaný (lze to ale v menu vypnout), to znamená, že při snímání na výšku máte i stavový displej takto orientovaný.
Menu nám moc nenabízí – uvítáme volbu přepnutí do češtiny. Nic miořádného tu nenajdeme, bohužel ani ne možnost uživatelských nastavení, což je nesporně nedostatek.

Jak se s ním fotí
Hodně už bylo řečeno v předchozích částech. Přístroj je orientovaný na poučeného amatéra a přehledně a srozumitelně mu nabízí základní funkce. Volby funkcí přes levý volicí kotouč je minoltí specifikum. Kdybychom konali nějaké srovnávací testy, asi by se ukázalo, že je to přece jen trochu více náročné na pozornost, než volba přes tlačítka – dost dobře nelze volit poslepu, musíte se na kotouč podívat, zvolit funkci, potvrdit ji tlačítkem a pak teprve se věnovat displeji. Není to ale nic, s čím by se nedalo žít.

Přístroj je živý, startuje za vteřinu, to je pěkný výkon. Zpoždění spouště při namáčknutí bylo v průměru z deseti 0,12 sec, bez namáčknutí se setovým objektivem 0,23 sec. To nejsou na DSLR špičkové výkony, ovšem je to amatérský přístroj.

Expozice naměřená na tabulce šedé vykázala při vytvoření obrazu lehký sklon do mínusu. To znamená, že střední šedá se neprojevila jako úroveň 128, ale na histogram,u byla střední úroveň 109. V praxi se to projevilo tak, že obraz byl poněkud tmavší a bylo zjevné, že v matrixovém měření se přístroj řídí především jasy, aby se vyvaroval přepalům. U tohoto přístroje tedy nemusíme být tolik opatrní na přepaly a nemusíme, jak to tak bývá, fotit s -0,3 EV. Pokud jde o dynamický rozsah, první slité stíny se objevily při -2 EV, při +2 už byly silné přepaly bílých ploch.

Nahoře výřez 100% při cloně F5.6 a F8, dole F11 a F16

Kresba obou setových objektivů je velmi dobrá. Pochopitelně, že kresebné maximum je někde kolem F8, ale i na plnou světelnost získáme velmi kvalitní obrázky. Na ukázce jsou výřezy 1:1 z nasnímané tabulky rozlišení. Snímky z praxe jsou velmi kvalitní v plném rozsahu clon a rozdíly nejsou markantní. Problémy byly v některých případech jenom s ostřením, přístroj si nevěděl rady překvapivě v situacích velkých rozdílů jasů.

Funkce rozšíření dynamického rozsahu je velmi účinná. Má dva stupně, není třeba se bát ani toho druhého, tím spíš, že první stupeň je velmi slabý. Přirozeně, že ve vyjasněných partiích znatelně stoupá šum i při 100 ISO. Není třeba zvláštních opatření – funkce dobře pracuje při matrixovém měření, aniž bychom dělali nějaká zvláštní opatření, jako na př. bodové zaměřování na nejvyšší jasy a pod. Podstatné je, že funkce pracuje na úrovni RAW, velmi rychle: má to ovšem za následek, že máme jen jeden upravený snímek, nikoli dva, upravený a neupravený. Zajímavou funkci nabízí volba citlivosti Lo80 a Hi200. V prvním případě se používá k prokreslení stinných partií na temně laděných snímcích, druhý režim je pro “high key”, tedy světlé snímky.
Sériové focení je vcelku standardní, 3 fps, co je ale příjemné – aparát fotí až do naplnění karty
Zajímavá je funkce hledáčku. Reaguje na přiblížení oka a zhasíná tím stavový displej, to zaprvé. Při zapnutí kontinuálního ostření začíná automaticky ostřit už při přiložení oka k očnici.

Shrnutí
Sony Alfa DSLR-A100 je řešená jako amatérská zrcadlovka formátu APS-C vybavená vynikající stabilizací obrazu na čipu. Nabízí se jako holé tělo anebo jako kit s objektivem 18-70 mm, respektive jako double kit s další zoomem 75-300, rozhodně bych se přimlouval za druhé řešení, protože v kitu vyjde “dlouhý” zoom cenově velmi výhodně. Přístroj je poněkud hlučný (působí “plechovým” dojmem), jeho autofokus je někdy bezradný a ostré světlo sráží expozici do mínusu víc, než je zdrávo (při matrixovém měření). Desetimegové obrázky ale jsou ostré i při plném otevření clony. Vynikající je funkce umožňující rozšířit dynamický rozsah, má smysl ji používat v druhém, silnějším stupni. Někteří recenzenti vytýkají vyšší šum v citlivostech nad 400 ISO, mně ten šum při 800 a 1600 ISO zlý nepřipadá, zvlášť s ohledem na to, že jde o desetimegový obraz.

Pro a proti:

Pro:
skvělý stabilizátor obrazu
kvalitní kitové objektivy
příjemné, byť specifické ovládání
Proti:
působí laciným dojmem
ne vždy přesné měření expozice
nemá uživatelská nastavení

Ukázky:
1-2 rozsah zoomu 18 až 70 mm, 3-4 rozsah druhého kitového zoomu 75-300; 5 – 6 běžné světelné podmínky, 7 “dlouhý zoom” naplno, 8-9 protisvětlo, 10 mlha, 11 při 1600 ISO a automatické bílé při žárovkovém světle, 12 ukázka funkce stabilizátoru, při 1600 ISO, automatické WB a 1/13 sec při ohnisku ekv. 90 mm.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


O tomto zajímavém přístroji jsme referovali už několikrát, naposledy loni po tiskové konferenci, na které byl uveden na český trh. V této recenzi bych se rád soustředil především na praktické zkušenosti s ním.

Jaký je a komu je určen
Myslím, že jeho základní “technicko – taktická data” jsou dostatečně známá, tedy jen stručně. V tomto modelu převzal Sony dědictví po Konica Minoltě, respektive, buďme upřímní, po Minoltě, která v závěrečné fázi své produkce fotoaparátů prokázala mimořádnou technickou invenci, zvláště pak v tom, že vyvinula stabilizaci obrazu na čipu – tedy pohyblivý je snímač, takže jakékoli “sklo” v takto vybavené DSLR je stabilizované. Tato Sony

Alfa je první “post-minoltí” model.Je zaměřen na širokou spotřebitelskou obec. V plastovém těle je 23.6 x 15.8 mm CCD s 10.8 Mpx celkově, 10.2 efektivně. Informace na úrovni RAW je dvanáctibitová. V přístroji je použitý procesor Bionz, který by též měl přinést významný pokrok oproti Konica Minoltě. Obrázky vytváří 3872 x 2592, 2896 x 1936, 1920 x 1280. Objektivy mají bajonet Minolta A, přístroj je tedy zpětně kompatibilní s optickou produkcí Minolty. Jeho prodlužovací faktor je 1,5x (tedy: 50 mm ohnisko se rovná 75 mm ekv.). Významnou znamenitostí je Super Steady Shot, stabilizátor. Jeho funkce je signalizována do hledáčku pěticí bodů, je třeba se snažit držet aparát tak, aby byl vidět jen jeden: už toto samo o sobě je “první stupeň stabilizace” a vítal jsem to už v recenzích DSLR od Konica Minolty.
Tím ale vše nekončí. Přístroj má antistaticky ošetřený filtr a navíc, při vypnutí přístroje snímač setřese prach, který na něm i přes antistatickou ochranu eventuálně ulpí.

Ostření se volitelné z devíti bodů a lze samozřejmě volit různé režimy. Příjemné je, že v hledáčku vidíte orientaci ostřicích míst – která jsou vodorovně, svisle nebo šikmo. Hledáček je zrcadlový, ale jasný, dobře čitelný.

Měření expozice je odvozováno ze 40 měřicích míst, předchůdci u Konica Minolty jim měli jen 14. Expoziční režimy jsou samozřejmě Auto, Program AE, A, S, M. Rychlost závěrky je 30 sec až 1/4000 a dlouhodobé “bulb” otevření.

Režimy blesku jsou též obvyklé, tedy auto, fill in, do pomalého času (na zadní lamelu, tedy blesk synchronizuje při ukončení dlouhé expozice) a režim bezdrátové komunikace s podřízeným bleskem HVL-F56AM, F36AM. Směrné číslo je 12 (tedy při sloně F4.0 a ISO 100 aktivní do 3 m. Blesk nemá žádné aktivační tlačítko, musíte ho vydloubnout. Může sloužit i jako pomocný reflektor při ostření ve špatném světle.

Napájení je z Lithium-Ion akumulátoru, zápis na Compact Flash I a II, eventuálně na MemoryStick Duo přes AF adaptér. S ním ale jsem měl potíže ve čtečce Lexar, vzhledem k rozdílu cen FC a MS myslím, že rozumná volba je zde jednoznačně Compact Flash.

Přístroj váží 545 g a měří 133x95x71 mm (tělo).

Recenzovaný přístroj byl “double kit”, tedy v dodávce byly objektivy DT 18-70 mm a 75-300 mm , tedy rozsah odpovídající 28 mm až 450 mm. Což, jak se domnívám, bohatě stačí pro běžnou praxi.

Ovládání a menu

Ovládání je v podstatě zděděné po předchůdcích a vymyká se tedy ze zvyklostí jiných DSLR.
Už byla řeč o přestěhování stavového displeje (to je displej, na němž vidíme “stav”, tedy vidíme, co je nastaveno, především hodnoty clony a času, nastavení citlivosti, bílé, režimu ostření, režimu měření atd.) na LCD. To je vcelku obecná tendence a plyne ze snahy miniaturizovat tělo přístroje: stavový displej bývá obvykle na horní stěně. Přestěhování je tedy vítaný krok a i zde se dobře osvědčuje. Údaje se samozřejmě dají vypnout. LCD je pěkný dvouapůlpalcový, s 230 tisíci pixely.
Informace ale vidíme i v hledáčku a je jich tu hodně: režim fleše a jeho kompenzace, aktivovaný AWEL, ostření, hodnoty času a clony, expoziční kompenzace, zaplnění vyrovnávací paměti (nejvíc je 9), a když je zapnutý stabilizátor, tak míra rozhýbání.

Specifikum přístroje spočívá v tom, že má dva volicí kotouče. Jeden je vpravo a zde volíme obvyklé režimy: automat, potom obvyklé volby program – priorita clony / času – plný manuál a předvolené režimy: portrét, krajina, makro, sport, soumrak (teplé barvy) a portrét.
Druhý kotouč je ale pro ovládání přístroje klíčový. Vše, co je důležité, je vyvedeno sem – a v menu prakticky nic nezbylo. Takže zde najdeme tyto funkce:

  • volba režimu měření expozice
  • volba režimu blesku plus kompenzace síly záblesku
  • režim autofokusu volba citlivosti v ISO až 1600
  • nastavení bílé v předvolbách, manuálně i v Kelvinech
  • Optimalizace dynamického rozsahu -viz níže
  • Ladění obrazu (nefunguje při předvolbách scénických režimů) – kontrast, živost barev, oostření

Jak řečeno v samotném menu toho moc nezbývá, vše nastavujeme zde. Kotouč nastavíme pro volbu, stiskneme tlačítko a na displeji se promítnou volby. Je to neobvyklé – tendence spíš směřuje k množství tlačítek na zadní stěně, ale lze si na to rychle zvyknout.

Neobvyklé je i umístění šoupátka zapnout/vypnout na levou ruku. Roller (ovládací kolečko) je jen jeden a je vpředu Na horní stěně je ještě tlačítko pro volbu samospouště, ev. sériového focení (3 fps až do zaplnění karty). Vzadu pod hranou je tlačítko pro uzavření ostření a expozice (AEL tlačítko) a expoziční kompenzace. Toto umístění pokládá za diskutabilní myslím, že kompenzace expozice se používá častěji a měla by tedy být blíž palci, ale je to věru věc zvyku.

Stavový displej se promítá do LCD na zadní stěně přístroje. Je dobře čitelný a výškově orientovaný (lze to ale v menu vypnout), to znamená, že při snímání na výšku máte i stavový displej takto orientovaný.
Menu nám moc nenabízí – uvítáme volbu přepnutí do češtiny. Nic miořádného tu nenajdeme, bohužel ani ne možnost uživatelských nastavení, což je nesporně nedostatek.

Jak se s ním fotí
Hodně už bylo řečeno v předchozích částech. Přístroj je orientovaný na poučeného amatéra a přehledně a srozumitelně mu nabízí základní funkce. Volby funkcí přes levý volicí kotouč je minoltí specifikum. Kdybychom konali nějaké srovnávací testy, asi by se ukázalo, že je to přece jen trochu více náročné na pozornost, než volba přes tlačítka – dost dobře nelze volit poslepu, musíte se na kotouč podívat, zvolit funkci, potvrdit ji tlačítkem a pak teprve se věnovat displeji. Není to ale nic, s čím by se nedalo žít.

Přístroj je živý, startuje za vteřinu, to je pěkný výkon. Zpoždění spouště při namáčknutí bylo v průměru z deseti 0,12 sec, bez namáčknutí se setovým objektivem 0,23 sec. To nejsou na DSLR špičkové výkony, ovšem je to amatérský přístroj.

Expozice naměřená na tabulce šedé vykázala při vytvoření obrazu lehký sklon do mínusu. To znamená, že střední šedá se neprojevila jako úroveň 128, ale na histogram,u byla střední úroveň 109. V praxi se to projevilo tak, že obraz byl poněkud tmavší a bylo zjevné, že v matrixovém měření se přístroj řídí především jasy, aby se vyvaroval přepalům. U tohoto přístroje tedy nemusíme být tolik opatrní na přepaly a nemusíme, jak to tak bývá, fotit s -0,3 EV. Pokud jde o dynamický rozsah, první slité stíny se objevily při -2 EV, při +2 už byly silné přepaly bílých ploch.

Nahoře výřez 100% při cloně F5.6 a F8, dole F11 a F16

Kresba obou setových objektivů je velmi dobrá. Pochopitelně, že kresebné maximum je někde kolem F8, ale i na plnou světelnost získáme velmi kvalitní obrázky. Na ukázce jsou výřezy 1:1 z nasnímané tabulky rozlišení. Snímky z praxe jsou velmi kvalitní v plném rozsahu clon a rozdíly nejsou markantní. Problémy byly v některých případech jenom s ostřením, přístroj si nevěděl rady překvapivě v situacích velkých rozdílů jasů.

Funkce rozšíření dynamického rozsahu je velmi účinná. Má dva stupně, není třeba se bát ani toho druhého, tím spíš, že první stupeň je velmi slabý. Přirozeně, že ve vyjasněných partiích znatelně stoupá šum i při 100 ISO. Není třeba zvláštních opatření – funkce dobře pracuje při matrixovém měření, aniž bychom dělali nějaká zvláštní opatření, jako na př. bodové zaměřování na nejvyšší jasy a pod. Podstatné je, že funkce pracuje na úrovni RAW, velmi rychle: má to ovšem za následek, že máme jen jeden upravený snímek, nikoli dva, upravený a neupravený. Zajímavou funkci nabízí volba citlivosti Lo80 a Hi200. V prvním případě se používá k prokreslení stinných partií na temně laděných snímcích, druhý režim je pro “high key”, tedy světlé snímky.
Sériové focení je vcelku standardní, 3 fps, co je ale příjemné – aparát fotí až do naplnění karty
Zajímavá je funkce hledáčku. Reaguje na přiblížení oka a zhasíná tím stavový displej, to zaprvé. Při zapnutí kontinuálního ostření začíná automaticky ostřit už při přiložení oka k očnici.

Shrnutí
Sony Alfa DSLR-A100 je řešená jako amatérská zrcadlovka formátu APS-C vybavená vynikající stabilizací obrazu na čipu. Nabízí se jako holé tělo anebo jako kit s objektivem 18-70 mm, respektive jako double kit s další zoomem 75-300, rozhodně bych se přimlouval za druhé řešení, protože v kitu vyjde “dlouhý” zoom cenově velmi výhodně. Přístroj je poněkud hlučný (působí “plechovým” dojmem), jeho autofokus je někdy bezradný a ostré světlo sráží expozici do mínusu víc, než je zdrávo (při matrixovém měření). Desetimegové obrázky ale jsou ostré i při plném otevření clony. Vynikající je funkce umožňující rozšířit dynamický rozsah, má smysl ji používat v druhém, silnějším stupni. Někteří recenzenti vytýkají vyšší šum v citlivostech nad 400 ISO, mně ten šum při 800 a 1600 ISO zlý nepřipadá, zvlášť s ohledem na to, že jde o desetimegový obraz.

Pro a proti:

Pro:
skvělý stabilizátor obrazu
kvalitní kitové objektivy
příjemné, byť specifické ovládání
Proti:
působí laciným dojmem
ne vždy přesné měření expozice
nemá uživatelská nastavení

Ukázky:
1-2 rozsah zoomu 18 až 70 mm, 3-4 rozsah druhého kitového zoomu 75-300; 5 – 6 běžné světelné podmínky, 7 “dlouhý zoom” naplno, 8-9 protisvětlo, 10 mlha, 11 při 1600 ISO a automatické bílé při žárovkovém světle, 12 ukázka funkce stabilizátoru, při 1600 ISO, automatické WB a 1/13 sec při ohnisku ekv. 90 mm.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: