Z posledně naposílaných fotek naší soutěže jsem vybral pět zvláštností, tak trochu snových fotek. Nejsou podle jendoho mustru, vůbec ne. Spojuje je ale jakési pouto absurdity a smyslu pro humor. Však posoudíte sami.
Z posledně naposílaných fotek naší soutěže jsem vybral pět zvláštností, tak trochu snových fotek. Nejsou podle jendoho mustru, vůbec ne. Spojuje je ale jakési pouto absurdity a smyslu pro humor. Však posoudíte sami.
Vít Straka patří k stálicím naší soutěže a v týdenním přehledu je už počtnrté. Začal Láskou k malotraktoru, v červenci předvedl jako malované panorama se západem slunce, slečnou a pejskem a v srpnu to byly kruhy v obilí. Přisámbuoh, Straka naposled, pokud nezačne dělat něco jiného, než HDR panoramíčka! Ale co je to platné, mně se ta fotka líbí, i když je to varianta na dané téma.
Letní kvarteto Jany Garské mě taky moc nenadchlo – je to vysloveně „obrázek ze stroje“, nicméně důsledně provedený. Nevznikl tak, že by si autorka lámala hlavu nad nudnou fotkou a pak sáhla po prvním filtru co byl po ruce. Tahle fotka zřetelně byla už koncipována tak, aby připomínala staré fotografie. Technicky mám jedinou připomínku – opravdu stará fotografie by asi nebyla takhle ostrá… 🙂
Úplná opak prezentuje Sloni na dovolené Ladislava Vejtruby. Fotka „jakoby samozřejmá“. Díváte se a řeknete, proboha, co na tom je? Je tak obyčejná, až je to sen. Dokonale vyvážená kompozice – modrý vozík vlevo, pahýl stromu vpravo, linie spodku výběhu… A sloni jsou… kde? No přece na dovolené! Když to vidím nafotografované, mám z toho radost – ale všimnout si toho tam, na místě samém, na to musí mít člověk oko.
Noční běžci Vratislava Dluhoše možná vznikly náhodou, ale spíš ne – znám autorovy dřívější práce a třebaže se podobnými experimenty obvykle nezabývá, při jeho technických dovednostech by dovedl úletu zabránit. Snové atmosféry se dosáhlo dlouhým časem a do něho bleskem, to vše zamícháno dohromady. Výborně tam zapůsobily oči běžce vlevo, bez nich by to nebylo ono. A diváci v pozadí taky vypadají dobře. Snímky tohoto typu jsou vždycky hodně věcí štěstí, ovšem jak známo, štěstěna přeje připraveným.
Nakonec uvádím fotku Lukáše Baldíka, se kterou si moc nevím rady. Je svým způsobem taky snová a absurdní jak by ne, jde o sochu, respektive sousoší. Má to ale podmanivé světlo a ve formátu je to účelně a inteligentně umístěno. Ptákovina? To určitě. Proč bychom se ale měli pořád tvářit vážně, když léto dovede být rozmarné?
