Slunce v záběru

Slunce je nejnápadnější objekt na nebi. A přitom není tak jednoduché ho fotit. Nejlépe se fotografuje, když je nízko. To je námět našeho dnešního FLOGu.
Nejdříve obecně: pořád ještě přežívá pověra, že se fotoaparát zničí, jakmile ho namíříme na slunce. Není to pravda. Slunce můžeme zabrat i v poledne, když na to přijde. Má ovšem obrovskou svítivost a dělá nám problémy. Jeho svítivost je třeba nějak usměrnit, umírnit. Někdy jindy si ukážeme, jak je vhodné fotografovat slunce i během dne – skrz mraky. Dnes se podívejme na některé techniky, jak zabírat slunce u moře, když je nízko nad obzorem.

Východ nebo západ slunce? Na obrázku obvykle nepoznáme, zda jsme fotografovali ráno nebo večer. Ráno bývá mlha, obzvlášť na jaře a na podzim. Za jasnějšího počasí není – z hlediska fotografického – velký rozdíl mezi západem a východem slunce. To je důležitý poznatek s praktickým dopadem – nemusíme nutně brzy vstávat.

Odraz slunce na vodní hladině – tento efekt je na první naší ukázce. Jsou to snímky pořízené při západu slunce (jde o maják na nejjižnějším cípu chorvatského poloostrova Istrie). Slunce jsem raději ze záběru vynechal a soustředil se na jeho pablesky v hladině. Na levém snímku jsou rovnoměrně rozprostřeny, na druhém snímku tvoří cestu: jednou (vlevo) jsem fotografoval objektivem s ohniskem 350 mm (ekv.), podruhé je to širokoúhlým objektivem (ekv. 28 mm ohnisko).

Co je ale podstatné – a platí to o všech ukázkách: expozici je třeba nabrat z nejjasnější pasáže snímku, tedy, je třeba namířit aktivní místo tam, kde slunce nejvíc září, nebo v tomto případě aspoň pableskuje.

Slunce v záběru je v dalším příkladu. Kleslo už dostatečně nízko, takže už nepálí natolik, aby dělalo problémy. Počkal jsem si, až do pruhu najede loď. Kompozice snímku je přísně symetrická kolem svislé osy, horizont je umístěn hodně nízko, dokonce pod třetinu, aby vynikl veliký svítící kotouč.

Východ nebo západ? Snímek vlevo je pořízen při západu, snímek vpravo při východu slunce. Na první pohled to nepoznáte.

Na snímku vlevo jsem si pomohl malým trikem. Je pořízen širokoúhlým objektivem. Rozkvetlý keř vlevo funguje kompozičně jako protiváha slunci. Proto jsem ho musel přisvítit bleskovým světlem (vestavěným do aparátu). Snímek vpravo byl pořízen delším ohniskem – expozici jsem upravil do -1 EV, abych se vyvaroval přepálení jasů. To je vždy největší nebezpečí při podobných experimentech. Proto je zásadně třeba nabírat expozici z nejjasnějšího místa a nic nezkazíme, když ještě „ubereme“. V editoru je pak vždycky možno obraz zjasnit – i snímky v této kapitole jsou upravované. Nechával jsem si rezervu. Při náhledu na LCD displeji, i při prozkoumání histogramu nemůžete si být jisti, jak přesně bude výsledek vypadat.

Variace na dané téma – snímek vlevo využívá metody rámování, snímek vpravo byl pořízen dlouhým ohniskem, aby na něm bylo co nejméně tvarů. Geometricky zřetelné linie jsou základem řešení tohoto obrázku.

Slunce je nejnápadnější objekt na nebi. A přitom není tak jednoduché ho fotit. Nejlépe se fotografuje, když je nízko. To je námět našeho dnešního FLOGu.
Nejdříve obecně: pořád ještě přežívá pověra, že se fotoaparát zničí, jakmile ho namíříme na slunce. Není to pravda. Slunce můžeme zabrat i v poledne, když na to přijde. Má ovšem obrovskou svítivost a dělá nám problémy. Jeho svítivost je třeba nějak usměrnit, umírnit. Někdy jindy si ukážeme, jak je vhodné fotografovat slunce i během dne – skrz mraky. Dnes se podívejme na některé techniky, jak zabírat slunce u moře, když je nízko nad obzorem.

Východ nebo západ slunce? Na obrázku obvykle nepoznáme, zda jsme fotografovali ráno nebo večer. Ráno bývá mlha, obzvlášť na jaře a na podzim. Za jasnějšího počasí není – z hlediska fotografického – velký rozdíl mezi západem a východem slunce. To je důležitý poznatek s praktickým dopadem – nemusíme nutně brzy vstávat.

Odraz slunce na vodní hladině – tento efekt je na první naší ukázce. Jsou to snímky pořízené při západu slunce (jde o maják na nejjižnějším cípu chorvatského poloostrova Istrie). Slunce jsem raději ze záběru vynechal a soustředil se na jeho pablesky v hladině. Na levém snímku jsou rovnoměrně rozprostřeny, na druhém snímku tvoří cestu: jednou (vlevo) jsem fotografoval objektivem s ohniskem 350 mm (ekv.), podruhé je to širokoúhlým objektivem (ekv. 28 mm ohnisko).

Co je ale podstatné – a platí to o všech ukázkách: expozici je třeba nabrat z nejjasnější pasáže snímku, tedy, je třeba namířit aktivní místo tam, kde slunce nejvíc září, nebo v tomto případě aspoň pableskuje.

Slunce v záběru je v dalším příkladu. Kleslo už dostatečně nízko, takže už nepálí natolik, aby dělalo problémy. Počkal jsem si, až do pruhu najede loď. Kompozice snímku je přísně symetrická kolem svislé osy, horizont je umístěn hodně nízko, dokonce pod třetinu, aby vynikl veliký svítící kotouč.

Východ nebo západ? Snímek vlevo je pořízen při západu, snímek vpravo při východu slunce. Na první pohled to nepoznáte.

Na snímku vlevo jsem si pomohl malým trikem. Je pořízen širokoúhlým objektivem. Rozkvetlý keř vlevo funguje kompozičně jako protiváha slunci. Proto jsem ho musel přisvítit bleskovým světlem (vestavěným do aparátu). Snímek vpravo byl pořízen delším ohniskem – expozici jsem upravil do -1 EV, abych se vyvaroval přepálení jasů. To je vždy největší nebezpečí při podobných experimentech. Proto je zásadně třeba nabírat expozici z nejjasnějšího místa a nic nezkazíme, když ještě „ubereme“. V editoru je pak vždycky možno obraz zjasnit – i snímky v této kapitole jsou upravované. Nechával jsem si rezervu. Při náhledu na LCD displeji, i při prozkoumání histogramu nemůžete si být jisti, jak přesně bude výsledek vypadat.

Variace na dané téma – snímek vlevo využívá metody rámování, snímek vpravo byl pořízen dlouhým ohniskem, aby na něm bylo co nejméně tvarů. Geometricky zřetelné linie jsou základem řešení tohoto obrázku.