Druhé kolo digineffí fotografické soutěže je vedeno heslem Rozmarné léto. Zatím se rozmarných fotek sešlo málo, dnes tedy sáhnu po rozmarných a nějak veselých či vnitřně fotograficky kontrastních fotkách. Nepochybně rozmarná je fotka Tančírna od Adély Turkové. Má pohyb, výraz, výborné světlo, podpořené citlivou editací, snad jen toho zeleného pána v centru obrazu bych zkusil řešit (zkusil, zkrátka, potlačil bych to šíleně zelené místo: není dobré, když na tak exponovaném místě v kompozici je něco, co tam vůbec nepatří). Nejsilnější místo fotky je ten pán zcela vpravo, ten má doslova boží výraz v obličeji.
Procházka kolem řeky, tak nazval svoji fotku Tomáš Trojan. Je to příjemná situační anekdota, „jenom“ pohotově zachycená. To jenom dávám do uvozovek. Ono se řekne, pohotově zachycená. K tomu aby se taková fotka povedla je třeba mít naprosto zažitou kompozici. Tady se nedá moc přemýšlet, ty dva kontrastní středy děje, tedy páreček a jeptišky, je nutné dostat do vztahu ve zlomku vteřiny. Kdyby byly řádové sestry o krok pozadu, už by se obraz dostal nebezpečně blízko středové kompozice a asi by bylo nutné ho řešit na výšku. No a kdyby se ten ideální krok prošvihnul, sestry by z kompozice utekly. Nad tím ale se nedá přemýšlet, na to není čas. To musí být, jak řečeno, zažité: cvak a je to tam.
Také tato fotka Jana Fichtnera je postavená na vztahu dvou subjektů. Jedna žena je u sloupu slavnostního osvětlení před Národním divadlem v Praze, na druhé straně ulice jde kolem okna kavárny Slavie žena zřejmě ne moc skvěle naložená. Opět jde o situační kontrast. Je to podpořeno postprocessingem, a stejně jako předchozí fotka je použito čtvercového formátu. Je to podáno jasně, přehledně, bez jakéhokoli balastu. Z čistě technického hlediska mi žena v popředí přijde přepálená v jasech, nicméně soudím jen podle toho, jak se fotka prezentuje na soutěžní webové stránce.
Soutěžní snímek Martiny Berini je čistě anekdotické povahy. Středová kompozice je tu naprosto na místě, a posluchači mé Dílny pochopí, proč zde nemám nic proti „zádíčkům“, tedy zde opravdu nevadí, že figurám nevidíme do obličeje. Zeď vpravo je opravdu přepálená ale kupodivu ne moc… pokud původní fotka byla pořízena v RAW, jistě je tam prostor k posílení kresby v jasech. Je to fotka rozmarná… pokud by Martina Berini takové fotky fotila 30 let a pořídila jich za tu dobu 5 tisíc, bude z ní druhý František Dostál… 🙂
Prohlídku uzavřeme snímkem nazvaným Když rozmarné, tak rozmarné. Jan Archetto vyfotil klauna v neobvyklé pozici – a výborně tam hraje dvojice zcela lhostejných mladíků, jsou sice mimo ostrost, ale přesto je bez problému čteme – jejich přítomnost dává výjevu ironický podtext a navíc dokresluje situaci, je jasné, že jde o pouličního kejklíře. Obličej je v pravém dolním silném obrazovém vodu a okraj kostýmu tvoří diagonálu. Je to i zajímavé barevně – syté barvy kostýmu kontrastují s bílým obličejem. I tato fotka byla pořízena pohotově a prozrazuje vytříbený cit pro skladbu obrazu.
