|
||||
5.11.2001
 |
 |
 |
 |
 |
| Těchhle fotek naseká Nikon 885 padesát za sebou za necelé dvě vteřiny. |
Sekvenční focení není žádná vymoženost digitální fotografie. Už v šedesátých létech jsem používal Praktinu s pérovým motorem – a švýcarský Robot s motorem se vyráběl už před válkou (druhou světovou). Digitální aparáty jsou ale vybaveny funkcí „sekvenční focení“ prakticky všechny.
Tato funkce umožní vyfotit sérii po sobě jdoucích obrázků. Je několik druhů sekvenčního focení:
a) sekvence v plném rozlišení, to znamená, že fotíme sérii snímků v maximálním počtu pixelů. Jde-li o dvoumegáč, jsou to obrázky 1600×1200; jeli to třímegáč, jde o plnohodnotné třímegové fotky. Záleží na vyrovnávací paměti neboli bufferu: foťák nejdřív ukládá fotky do této pomocné paměti a pak, po zaplnění, přestane fotit a přenáší snímky z bufferu na kartu.
b) sekvence v menším rozlišení, to znamená, že si zvolíme zpravidla formát 320×240 pixelů. Takto malých fotek nafotíme samozřejmě víc než velkých (víc se jich vejde do buferu). Některé přístroje umožní volbu mezi 320×240 nebo 240×120 (nejčastěji).
c) sekvence na jedné fotce, to je specialita Nikonů: na formátu 2048×1536 získáme 16 fotek 520×380.
Použití:
 |
| Nikony naklepají 16 fotek do jednoho formátu. Ukládání trvá stejně jako normální fotky.
|
V zásadě je dvojí. Díky sekvenčnímu focení můžeme do určité míry překlenout vrozenou loudavost digitálních foťáků. Prudký děj (typicky sport) fotíme sekvenčně a počítáme s tím, že jedna fotka bude dobrá. Samozřejmě to má nevýhodu – po takové sekvenci se série dlouho ukládá (někdy až minutu) a to nám může udělat problémy. Taky je třeba počítat s kapacitou karty – fakticky fotíme jeden záběr a zaplníme kartu čtyřmi, pěti, šesti záběry v plné velikosti. Anebo až padesáti záběry menší velikosti, záleží na konstrukci.
Ovšem nedocenitelná je sekvenční fotografie, která nic nesupluje – ale opravdu zaznamenává děj rozfázovaně. Typické je použití ve sportu, pro účely tréningu, na příklad. Na toto bych obzvlášť rád upozornil: ve způsobu práce se sekvenční fotografií se digitální fotoaparáty dosti výrazně liší. Pokud by někdo opravdu potřeboval zaznamenávat dokumentaci dějů rozfázovaně, je třeba si bedlivě prostudovat specifikace.
Zcela specifické je sekvenční focení přístrojem Olympus E-100RS, který je na tento způsob fotografie speciálně stavěný. Stojí za to se s ním seznámit v naší recenzi.
Ještě něco:
Klasickým motorovým foťákem se fotí asi jako když se střílí ze samopalu: dokud tisknete spoušť, jede to. Na digi, jakmile stisknete spoušť, série jede a nedá se zastavit. Někdy můžete fotit s kontrolou na LCD displeje, někdy to nejde. Takže, o důvod víc, proč se bedlivě seznámit s konkrétními vlastnostmi toho kterého digitálního fotoaparátu.
|
||||
5.11.2001
|
|
|
|
|
| Těchhle fotek naseká Nikon 885 padesát za sebou za necelé dvě vteřiny. |
Sekvenční focení není žádná vymoženost digitální fotografie. Už v šedesátých létech jsem používal Praktinu s pérovým motorem – a švýcarský Robot s motorem se vyráběl už před válkou (druhou světovou). Digitální aparáty jsou ale vybaveny funkcí „sekvenční focení“ prakticky všechny.
Tato funkce umožní vyfotit sérii po sobě jdoucích obrázků. Je několik druhů sekvenčního focení:
a) sekvence v plném rozlišení, to znamená, že fotíme sérii snímků v maximálním počtu pixelů. Jde-li o dvoumegáč, jsou to obrázky 1600×1200; jeli to třímegáč, jde o plnohodnotné třímegové fotky. Záleží na vyrovnávací paměti neboli bufferu: foťák nejdřív ukládá fotky do této pomocné paměti a pak, po zaplnění, přestane fotit a přenáší snímky z bufferu na kartu.
b) sekvence v menším rozlišení, to znamená, že si zvolíme zpravidla formát 320×240 pixelů. Takto malých fotek nafotíme samozřejmě víc než velkých (víc se jich vejde do buferu). Některé přístroje umožní volbu mezi 320×240 nebo 240×120 (nejčastěji).
c) sekvence na jedné fotce, to je specialita Nikonů: na formátu 2048×1536 získáme 16 fotek 520×380.
Použití:
|
| Nikony naklepají 16 fotek do jednoho formátu. Ukládání trvá stejně jako normální fotky.
|
V zásadě je dvojí. Díky sekvenčnímu focení můžeme do určité míry překlenout vrozenou loudavost digitálních foťáků. Prudký děj (typicky sport) fotíme sekvenčně a počítáme s tím, že jedna fotka bude dobrá. Samozřejmě to má nevýhodu – po takové sekvenci se série dlouho ukládá (někdy až minutu) a to nám může udělat problémy. Taky je třeba počítat s kapacitou karty – fakticky fotíme jeden záběr a zaplníme kartu čtyřmi, pěti, šesti záběry v plné velikosti. Anebo až padesáti záběry menší velikosti, záleží na konstrukci.
Ovšem nedocenitelná je sekvenční fotografie, která nic nesupluje – ale opravdu zaznamenává děj rozfázovaně. Typické je použití ve sportu, pro účely tréningu, na příklad. Na toto bych obzvlášť rád upozornil: ve způsobu práce se sekvenční fotografií se digitální fotoaparáty dosti výrazně liší. Pokud by někdo opravdu potřeboval zaznamenávat dokumentaci dějů rozfázovaně, je třeba si bedlivě prostudovat specifikace.
Zcela specifické je sekvenční focení přístrojem Olympus E-100RS, který je na tento způsob fotografie speciálně stavěný. Stojí za to se s ním seznámit v naší recenzi.
Ještě něco:
Klasickým motorovým foťákem se fotí asi jako když se střílí ze samopalu: dokud tisknete spoušť, jede to. Na digi, jakmile stisknete spoušť, série jede a nedá se zastavit. Někdy můžete fotit s kontrolou na LCD displeje, někdy to nejde. Takže, o důvod víc, proč se bedlivě seznámit s konkrétními vlastnostmi toho kterého digitálního fotoaparátu.
