|
Mohl jsem si vyzkoušet objektiv s kontrolou perspektivy (shiftový objektiv) na zrcadlovce se snímačem 24×36 mm. Konkrétně, jde o 24mm f/3.5D ED PC-E Nikkor na těle Nikon D700. Psal jsem o něm letos v únoru, když byl na tiskové konferenci předveden. Tehdy jsem ho zkoušel na modelu Nikon D60, nyní tedy na novém full frame Nikon D700, jehož recenzi připravuji.
Objektiv má dvě možnosti kontroly perspektivy. Jednak může vychýlit optickou osu, pak to vypadá v extrémním vychýlení (8,50 nahoru a dolů) takto:  Nutno dodat, že při této metodě práce s perspektivou dochází ke značnému rozostření a je nutno clonit na maximum. Daleko výhodnější je vychýlení optické osy směrem nahoru nebo dolů, viz: Na této ukázce je vidět, jak je optická osa vychýlena směrem nahoru. Přirozeně, že objektiv lze otáčet kolem jeho osy, podle toho, jestli toho či onoho způsobu chceme využít při focení na výšku nebo na šířku, případně šikmo. Ostří se ručně. S Nikonem D700 spolupracoval i co se clony týče, při práci s DX modelem Nikon D200 (menší čip) se muselo ručně i clonit a pracovat v M režimu. Jak bylo řečeno, vychylování osy jsem na chuť nepřišel, má smysl zřejmě při proostřování předmětů rozložených v ploše, ale i při těchto motivech mi přišlo praktičtější vychylování osy, nikoli směru. Primární použití je při narovnávání svislic při focení architektury. V tomto ohledu je objektiv velmi efektivní:
Vlevo je kostel u nás ve Zvoli vyfocený objektivem bez vychýlení, vpravo s vychýlením. Vidíte, že se i trochu prodloužil, že má nahoře vinětaci a že se změnila tonalita. To je zajímavá charakteristika tohoto objektivu, která se tolik neprojevuje na „malých“ DX Nikonech: expoziční automatika je zde absolutně nespolehlivá a je třeba expozici nastavovat opravdu ručně, ať v režimu M, anebo ji ladit pomocí expoziční kompenzace. Někdy směřuje do silné podexpozice, jindy do přeexpozice, ale nikdy není expozice totožná jako s „rovným“ objektivem. To je logické, protože princip spočívá v tom, že na snímač dopadá okrajová oblast širokého zobrazovacího pole tohoto objektivu. Tam je světlo samozřejmě slabší. Logická by tedy byla podexpozice, přičemž je nutno kompenzovat až o +2 EV. Někdy ale dochází k podexpozici. Korekce jsou efektivní více „na výšku“ než „na šířku“. Zde je příklad:
Na horní ukázce je „normální“ snímek, dole „zkrácený“ vychýlením optické osy. Podstatně efektnější jsou výškové snímky. Zde jsou další dvě ukázky:
Jaký je výsledek? Silně se zvýší „širokoúhlost objektivu“, ale zároveň se jakoby přitáhnou, zvětší vzdálené objekty. Všimněte si, že budovy na vzdáleném břehu rybníka na levé ukázce se perspektivně rozbíhají. Tohoto efektu bychom žádným jiným optickým prostředkem nedosáhli. Rozdíl mezi full frame a DX
Srovnání je to, myslím, přesvědčivé. Efekt je na full frame velký a myslím, že profesionální fotografy se zaměřením na krajinu a architekturu by měl tento objektiv zajímat – i přes cenu cca 48 tisíc (červenec 2008). |
|
Mohl jsem si vyzkoušet objektiv s kontrolou perspektivy (shiftový objektiv) na zrcadlovce se snímačem 24×36 mm. Konkrétně, jde o 24mm f/3.5D ED PC-E Nikkor na těle Nikon D700. Psal jsem o něm letos v únoru, když byl na tiskové konferenci předveden. Tehdy jsem ho zkoušel na modelu Nikon D60, nyní tedy na novém full frame Nikon D700, jehož recenzi připravuji.
Objektiv má dvě možnosti kontroly perspektivy. Jednak může vychýlit optickou osu, pak to vypadá v extrémním vychýlení (8,50 nahoru a dolů) takto: Nutno dodat, že při této metodě práce s perspektivou dochází ke značnému rozostření a je nutno clonit na maximum. Daleko výhodnější je vychýlení optické osy směrem nahoru nebo dolů, viz: Na této ukázce je vidět, jak je optická osa vychýlena směrem nahoru. Přirozeně, že objektiv lze otáčet kolem jeho osy, podle toho, jestli toho či onoho způsobu chceme využít při focení na výšku nebo na šířku, případně šikmo. Ostří se ručně. S Nikonem D700 spolupracoval i co se clony týče, při práci s DX modelem Nikon D200 (menší čip) se muselo ručně i clonit a pracovat v M režimu. Jak bylo řečeno, vychylování osy jsem na chuť nepřišel, má smysl zřejmě při proostřování předmětů rozložených v ploše, ale i při těchto motivech mi přišlo praktičtější vychylování osy, nikoli směru. Primární použití je při narovnávání svislic při focení architektury. V tomto ohledu je objektiv velmi efektivní:
Vlevo je kostel u nás ve Zvoli vyfocený objektivem bez vychýlení, vpravo s vychýlením. Vidíte, že se i trochu prodloužil, že má nahoře vinětaci a že se změnila tonalita. To je zajímavá charakteristika tohoto objektivu, která se tolik neprojevuje na „malých“ DX Nikonech: expoziční automatika je zde absolutně nespolehlivá a je třeba expozici nastavovat opravdu ručně, ať v režimu M, anebo ji ladit pomocí expoziční kompenzace. Někdy směřuje do silné podexpozice, jindy do přeexpozice, ale nikdy není expozice totožná jako s „rovným“ objektivem. To je logické, protože princip spočívá v tom, že na snímač dopadá okrajová oblast širokého zobrazovacího pole tohoto objektivu. Tam je světlo samozřejmě slabší. Logická by tedy byla podexpozice, přičemž je nutno kompenzovat až o +2 EV. Někdy ale dochází k podexpozici. Korekce jsou efektivní více „na výšku“ než „na šířku“. Zde je příklad:
Na horní ukázce je „normální“ snímek, dole „zkrácený“ vychýlením optické osy. Podstatně efektnější jsou výškové snímky. Zde jsou další dvě ukázky:
Jaký je výsledek? Silně se zvýší „širokoúhlost objektivu“, ale zároveň se jakoby přitáhnou, zvětší vzdálené objekty. Všimněte si, že budovy na vzdáleném břehu rybníka na levé ukázce se perspektivně rozbíhají. Tohoto efektu bychom žádným jiným optickým prostředkem nedosáhli. Rozdíl mezi full frame a DX
Srovnání je to, myslím, přesvědčivé. Efekt je na full frame velký a myslím, že profesionální fotografy se zaměřením na krajinu a architekturu by měl tento objektiv zajímat – i přes cenu cca 48 tisíc (červenec 2008). |
