Nezařazené

Sám sobě stabilizátorem


Optické stabilizátory jsou hit této doby. Začaly se nejdřív vkládat do přístrojů se širokorozsahovými zoomy, teď už jsou i v některých kompaktech. Co ale dělat, když ho v aparátu nemáme?
Samozřejmě, základem je pořádné držení fotoaparátu, jak jsme o tom pojednali posledně. To je alfa a omega, ať už máme stabilizátor nebo ne. I dokonalý stabilizátor není všemocný pánbíček a zázraky nedovede. Takže – pevné, ale ne křečovité držení, lokty k tělu, zadržený dech (ale ne na moc dlouhou dobu) – toto dohromady umožní udržet i delší čas závěrky.

Stativ je samozřejmě to ideální řešení, to je třeba si říci otevřeně. Však taky mu přichází na chuť stále více lidí, když zjišťují, že i snímky krajiny vypadají mnohem lépe, když je fotíme zacloněným objektivem (a delším časem).

Pomůcka číslo jedna je samospoušť. Je totiž třeba si uvědomit, že aparát často strhneme stisknutím spouště. Když ale nastavíme samospoušť na – dejme tomu – zpoždění 2 sec, závěrka spustí, až když se přístroj stabilizuje.

Pomůcka číslo dvě je sériové focení a to je naše dnešní hlavní téma.
Každý fotoaparát je jím vybaven. Některé mají sérii rychlejší, některé pomalejší, obvykle od půldruhého snímku za vteřinu do tří. Mnozí profesionálové, zvláště pak reportéři, fotografují jenom v režimu sériového focení – a to i nehybné objekty! Proč? Protože tím také omezí vliv zmáčknutí spouště.

Podívejme se na výsledky malého experimentu. Snímal jsem objekty, které obvykle fotím při zkoušce schopnosti aparátu nastavit bílou. Ohnisko bylo nastaveno na ekvivalent 50 mm, expozice 1/15 sec. To je expozice, kterou obvykle dokáží více méně spolehlivě zklidnit optické stabilizátory (ono to ostatně i početně vychází: obvykle se počítá s tím, že udržíme takový čas, který odpovídá ohnisku, tedy zde by to byla 1/50 sec při ohnisku 50 mm, optický stabilizátor umožní udržet o dva stupně delší čas, tedy 1/50 -> 1/25 -> 1/12 sec. Náš zvolený čas 1/15 tedy přibližně této hodnotě při daném ohnisku odpovídá). Pořídil jsem sérii pěti snímků v sérii, zrcadlovkou v nestabilním držení – s mírně nataženýma rukama. Zde je ten nejostřejší a nejvíce hnutý:


Rozdíl mezi nimi je značný (obrázky jsou na proklik, můžete s e podívat na větší – toto je výřez v poměru 1:1. Není bez zajímavosti se podívat, jak vypadá snímek pořízený z ministativu. Ten je samozřejmě ještě ostřejší, než ten ostřejší z dvojice nahoře.
Shrnutí: solidní držení fotoaparátu je nutností v každém případě. Máme na paměti, že čím delší je použité ohnisko, tím kratší čas jsme schopni spolehlivě udržet, čili – širokorozsahové zoomy vytažené na maximum potřebují aspoň 1/500 sec. Když to světelné podmínky neumožňují, používáme stativ, vyhledáme pevnou oporu. V nouzi pomůže metoda “sám sobě stabilizátorem”, tedy – použijeme samospoušť nebo sériové fotografování. Ostrost vyhodnotíme hned po expozici – na displeji při velkém zvětšení poznáme, který z pořízených snímků je nejostřejší. Ty ostatní smažeme, abychom zbytečně nezabírali místo na disku. Podotýkám, že podobně funguje funkce BSS (best shot selector) zavedená Nikonem – kdy se pořídí série tří obrázků a přístroj vyhodnotí, který je nejlepší a ostatní smaže. Pozná to podle datového objemu – i v našem příkladu mají větší obrázky objem 62 kB (neostrý) a 78 kB (ostrý) při stejném rozměru.

Optické stabilizátory jsou hit této doby. Začaly se nejdřív vkládat do přístrojů se širokorozsahovými zoomy, teď už jsou i v některých kompaktech. Co ale dělat, když ho v aparátu nemáme?
Samozřejmě, základem je pořádné držení fotoaparátu, jak jsme o tom pojednali posledně. To je alfa a omega, ať už máme stabilizátor nebo ne. I dokonalý stabilizátor není všemocný pánbíček a zázraky nedovede. Takže – pevné, ale ne křečovité držení, lokty k tělu, zadržený dech (ale ne na moc dlouhou dobu) – toto dohromady umožní udržet i delší čas závěrky.

Stativ je samozřejmě to ideální řešení, to je třeba si říci otevřeně. Však taky mu přichází na chuť stále více lidí, když zjišťují, že i snímky krajiny vypadají mnohem lépe, když je fotíme zacloněným objektivem (a delším časem).

Pomůcka číslo jedna je samospoušť. Je totiž třeba si uvědomit, že aparát často strhneme stisknutím spouště. Když ale nastavíme samospoušť na – dejme tomu – zpoždění 2 sec, závěrka spustí, až když se přístroj stabilizuje.

Pomůcka číslo dvě je sériové focení a to je naše dnešní hlavní téma.
Každý fotoaparát je jím vybaven. Některé mají sérii rychlejší, některé pomalejší, obvykle od půldruhého snímku za vteřinu do tří. Mnozí profesionálové, zvláště pak reportéři, fotografují jenom v režimu sériového focení – a to i nehybné objekty! Proč? Protože tím také omezí vliv zmáčknutí spouště.

Podívejme se na výsledky malého experimentu. Snímal jsem objekty, které obvykle fotím při zkoušce schopnosti aparátu nastavit bílou. Ohnisko bylo nastaveno na ekvivalent 50 mm, expozice 1/15 sec. To je expozice, kterou obvykle dokáží více méně spolehlivě zklidnit optické stabilizátory (ono to ostatně i početně vychází: obvykle se počítá s tím, že udržíme takový čas, který odpovídá ohnisku, tedy zde by to byla 1/50 sec při ohnisku 50 mm, optický stabilizátor umožní udržet o dva stupně delší čas, tedy 1/50 -> 1/25 -> 1/12 sec. Náš zvolený čas 1/15 tedy přibližně této hodnotě při daném ohnisku odpovídá). Pořídil jsem sérii pěti snímků v sérii, zrcadlovkou v nestabilním držení – s mírně nataženýma rukama. Zde je ten nejostřejší a nejvíce hnutý:


Rozdíl mezi nimi je značný (obrázky jsou na proklik, můžete s e podívat na větší – toto je výřez v poměru 1:1. Není bez zajímavosti se podívat, jak vypadá snímek pořízený z ministativu. Ten je samozřejmě ještě ostřejší, než ten ostřejší z dvojice nahoře.
Shrnutí: solidní držení fotoaparátu je nutností v každém případě. Máme na paměti, že čím delší je použité ohnisko, tím kratší čas jsme schopni spolehlivě udržet, čili – širokorozsahové zoomy vytažené na maximum potřebují aspoň 1/500 sec. Když to světelné podmínky neumožňují, používáme stativ, vyhledáme pevnou oporu. V nouzi pomůže metoda “sám sobě stabilizátorem”, tedy – použijeme samospoušť nebo sériové fotografování. Ostrost vyhodnotíme hned po expozici – na displeji při velkém zvětšení poznáme, který z pořízených snímků je nejostřejší. Ty ostatní smažeme, abychom zbytečně nezabírali místo na disku. Podotýkám, že podobně funguje funkce BSS (best shot selector) zavedená Nikonem – kdy se pořídí série tří obrázků a přístroj vyhodnotí, který je nejlepší a ostatní smaže. Pozná to podle datového objemu – i v našem příkladu mají větší obrázky objem 62 kB (neostrý) a 78 kB (ostrý) při stejném rozměru.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: